Německý oběd pro kachní žaludky

Rakouský dramatik, básník a spisovatel Thomas Bernhard (1933 až 1989) byl provokatér. Svaté mu nebylo nic, ani on sám sobě si takový nepřipadal. Bernhardův jazyk je však vybroušený, a to natolik, že připomíná hudební partituru, kdy motivická rozvádění nahrazuje hra se slovy, s útržky vět nebo s celými frázemi. Není proto ani tak důležitá dějová linka jako to, jak ten vodopád slov zní. Výjimkou v tomto ohledu není ani Německý oběd, který uvádí brněnské Divadlo Reduta.

Na první dojem zůstává Německý oběd sledem pěti lehce nahozených na sobě nezávislých miniatur, kdy se zdá, že si je autor bez důslednější korektury vytřepal z rukávu. Své miniaktovky nazval Bernhard dramolety, původně je jich sedm, dvě dramaturgyně Dora Viceníková vypustila, přičemž spojovací titul Německý oběd určil podle jedné z nich sám jejich tvůrce.

Je to vlastně kabaret

Klíčem k servírování Německého oběda byla režiséru Arnoštu Goldflamovi televizní scénka z této malé pentalogie, kdy moderátor a jeho asistentka v přímém přenosu ždímají prezidenta, premiéra a ministra zahraničí. Činí tak s halasnou otrlostí a záměrně pokleslým humorem, takže divák je svědkem přiblblých rádobylegrácek, aniž by doma musel zapnout zbožňovanou mediální "bednu".

Tato pseudozábavná dehonestace vládních prominentů inspirovala Goldflama natolik, že pracovně označil Německý oběd za "Kabaret Bernhard". Takže i ostatní dramolety inscenuje v duchu záměrně nelíbivé pokleslosti a snad až oplzlosti. Herci tak zpravidla přehrávají, pitvoří se, svému hlasu vtiskují fortissimovou přízemní dryáčnickost, kterou z monotónnosti vytrhuje především hudba Miloše Štědroně.

Hned v úvodu tak žena policisty, který na divanu sleduje v televizi fotbal a snaží se babskou lamentaci nevnímat, chrlí na svou flegmatickou mužskou polovičku úděsný příval neustále se opakujících skřehotavých monologů, ale s relaxujícím strážcem pořádku to ani nehne.

Do dvou s oblibou sobě vlastní vyhledávaných terčů se Bernhard strefuje vzápětí: dvě selky vycházejí z vesnického kostelíku a ještě zpívajíce nábožné písně, objeví údajnou mrtvolu. Nakonec se ukáže, že je to role plakátových hákových křížů, kterou zřejmě ztratil manžel oné dominantnější z této svérázné dvojice. Ta se také záhy rozhodne náklad odvláčet a zkrášlit jím vísku.

Za relativně nejvtipnější lze považovat dramolet finální, v němž se ke společnému stolu schází rozvětvená rodinka. A začíná se polévkou, v níž bužírující spatřují nácka. Poživatina tak může asociovat i jakési svědomí podařené rodinky - asi jako když se Macbethovi zjevuje zavražděný Banquo. Nedosti na tom: nacipřízrak bují, takže hlava rodiny usedla prý ke stolu v nacigatích...

Syrový slepenec

V Německém obědě je tedy Bernhard břitce přímočarý, neskrývá jízlivost, která sama o sobě svými ataky není jistě líbivá. Slepenec dramoletů je neopracovaným, nezkultivovaným, syrovým samorostem, proti němuž třeba pražská Goldflamova inscenace autorovy hry U cíle s Danielou Kolářovou v hlavní roli působí jako pohádková romantická imprese a nedávno v Brně uvedená Bernhardova Síla zvyku pak jako intelektuální rébus. S těmito tituly se Německý oběd #195# la Goldflam srovnávat nemůže. Není nic jiného než naprudko uvařený kabaret, který kuchař záměrně nedochutil. Nejspíš chutná pouze kachním žaludkům.

Thomas Bernhard

Německý oběd
Režie Arnošt Goldflam
Národní divadlo Brno, Divadlo Reduta. Premiéra 23.10.