Petr Fischer: Tři filmové sezony s Egonem Bondym

Filozof a básník Egon Bondy, který už rok a půl pobývá v nirváně mimo tento svět, stále přitahuje filmaře. Má ovšem smůlu v tom, že z jeho originálního postoje ke světu většinou zůstane groteskní nebo romantizující parafráze, v horším případě karikatura.

Něžný barbar

Začal s tím už režisér Petr Koliha v roce 1989, když stvořil filmovou verzi Hrabalova Něžného barbara, v níž Bondy vystupuje v podobě roztomilého postaršího vousáče, který se raduje ze života a umí ho také trefně pojmenovávat. Arnošt Goldflam do role vložil těkavost svých milých očí a scénář dodal trochu té lidové moudrosti, která k českému filozofovi s pivem v ruce tak nějak patří. Jedna z vůdčích postav českého undergroundu se v Kolihově filmovém světě proměnila ve vypravěče a glosátora donutilovsko-menšíkovského rozměru (pro potřebu demonstrace trochu přeháním), u níž se s radostí zasmějeme, ale vnitřně cítíme požehnané svrbění, neomylně naznačující, že se při vší té legraci dotýkáme vážných kosmických věcí a velkých životních pravd.

3 sezóny v pekle

Z bondyovské inspirace žije také nový film Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle, jen si z Bondyho bere úplně jinou stránku - básnický étos protestu a vzpoury. Mladý, fyzicky i duševně přitažlivý básník v podání Kryštofa Hádka je něco mezi Villonem a Rimbaudem, jen se vyjadřuje v jazyce surreálna, k němuž otevřela dveře psychoanalýza a do něhož se osudově připletl i marxismus. Myšlenková synkreze, pro Bondyho tak typická, ale nikdy ne náhodná a závislá na proměnlivých módních trendech (pozice živého marxismu Bondy nikdy neopustil), je ovšem jen pozadím, na němž běží hlavní děj: milostný příběh a oslava básnické a intelektuální svobody.

Režisér Mašín předvádí, jak se dějinná kola, na přelomu čtyřicátých a padesátých let řízená komunistickou ideologií, bezohledně zakusují do prostředí, věcí a lidí. Postava Básnika, konkretizovaná v příběhu Egona Bondyho, pak přináší naději, že kdo stojí a trvá na svém, může nejenom přežít, ale teprve doopravdy žije. Tomuto postoji je ovšem cizí jakékoliv sebe-dojímání, což se o Mašínově vizuálně vycizelovaném filmu nedá říct. Už měkký, teplý tón obrazu, do něhož je ohlazený bondyovský příběh zasazen, je cítit do sebe obrácenou, mondénní melancholií (Mašínův film strhává kompozicí scén, v níž nádherně hrají - hroutí se, rozpadají - věci a formy, ale nikoli lidé). V tomto krásném přeestetizovaném světě ani krev nepáchne, sperma nelepí, kouř neštípe, rány nebolí a dokonce i slovo hovno, které Bondy tak rád používal nejen v básních, najednou voní a přestává být živočišně teplé.

Básník, který měl být symbolem přitakání věčné živoucí energii, najednou ztrácí to nejpodstatnější, co měl a co bylo vlastní i Bondymu, hlavní inspiraci Mašínovy figury Básnika: bezprostřední dotyk s lidskou špínou (myšleno doslova i obrazně), kde se zcela nečekaně objevuje smysl jako bůh sám.

Heroickou urputnost (a zároveň marnost tohoto pohybu, která se v přehnané filmové estetizaci vytrácí) dokazuje kromě Bondyho veršů i jeho filozofie.

Poslední přednáška

Výborně to zaznamenává nový dokument Jana Foukala Poslední přednáška Egona Bondyho, poprvé uvedený na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Jediná estetizace, které se tu autor dopouští, způsobuje spodní úhel kamery a hra světla a stínu Bondyho siluety. Ale i tento technický nástroj je nakonec podřízen tomu, co básník-filozof vyslovuje, zkušenosti, kterou mu přineslo celoživotní objetí s "lidskou špínou". A ta má daleko ke všemu, co objevuje Mašínův (romanticky) estetizovaný Básnik nebo moudrý pivní myslitel režiséra Kolihy. Ten, kdo trval na svém, po šedesáti letech myšlení zjišťuje, že nemyslí a že se nehnul ani o píď vpřed a utíká se k prastaré řecké anekdotě: Nejlepší by opravdu bývalo bylo vůbec se nenarodit.

Petr Fischer
Autor vede kulturní redakci ČT