Eliška Wagnerová: Právo, zpěv a tanec Vojtěcha Cepla

S Vojtěchem Ceplem jsem se seznámila na sklonku roku 1993 poté, co se vrátil z jedné ze svých amerických cest. Působila jsem tehdy na Ústavním soudu jako asistentka soudce a poměrně často jsem publikovala v tehdejších LN. Po mém komentáři k prvnímu "Klokočkovu" nálezu k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu ke mně V. Cepl přišel a povídá svou nezaměnitelnou protahovanou dikcí -"jemnostpani, tak vy jste ta propagátorka iusnaturalismu?" (právního směru, který požaduje, aby právo bylo v souladu s morálkou, založenou na převládajících hodnotách ve společnosti - pozn. red.) A následovalo pozvání ke kulatému stolu s družinou jeho věrných.

Kázání na židli

Schůzky družiny Vojtěcha Cepla v polovině devadesátých let bývaly bouřlivé. Byl totiž persónou anglosaské robustnosti jak ve fýzis, tak mentálně, ornamentální postupy či přehnaný smysl pro detail jej přiváděl k výbuchům opovržení. Předkládal témata, která jej zajímala, a chtěl o nich diskutovat. Diskutovalo se někdy opravdu hlučně a platilo pravidlo, že skákat do řeči se smí, ba musí. Když Vojtěch Cepl s nějakým názorem hodně nesouhlasil a jeho proponent neslyšel ani na jeho hlasité zpochybnění, neváhal vylézt na židli, křeslo či cokoli bylo poblíž a snažil se nešťastníka i jinými výrazovými prostředky přivést k intelektuálnímu prozření. Ostatně vždy tvrdil, že nestačí-li k ozřejmění smyslu práva slova, je třeba tančit, zpívat, malovat, neboť koneckonců právo přece nejsou písmena shluklá do slov a vět, nýbrž účel.

Osoby bez smyslu pro humor ten Ceplův, někdy i značně temný, nesnášely. On si však tímto způsobem lidi také testoval. Vždy opakoval, že nejdůležitější je se neurážet a neblokovat tak další komunikaci. U členů své družiny předpokládal podobný smysl pro humor, a kdo jej neměl, nutně odpadal. A je třeba dodat, že sám byl velkorysý a snesl někdy i neuváženě pronesenou neomalenost, aniž by se urazil.

Hlavně se neurážet

Stejně provokativní dokázal být i na pracovních zasedáních pléna. Někdy se mi zdálo, že jeho ostré komentáře bránily některým méně asertivním členům se plně projevit, jiní jej doslova nesnášeli. Byl prostě tou osobou, kterou jedni milují, druzí nesnášejí, avšak nikomu není lhostejná. Vladimír Čermák, jehož ani věk neuchránil před Ceplovým dobíráním pro jeho obdiv k Platónovi, o něm jednou prohlásil, že v něm je stále cosi chlapeckého a to jej chrání. Zažila jsem však i situace, v nichž Vojtěch Cepl dokázal potlačit svou vlastní vyhraněnost a snažil se přivést znesvářené strany ke smíru. Úspěšně. Do praxe tak převedl ono "jen se neurážet".

Vojtěch Cepl byl nepřetržitě praktikujícím profesorem. Sice nepsal, ale zato, dle svých slov, neustále "kázal". Své družině, pátečníkům, kteří se u něj doma mohli scházet díky neuvěřitelné velkorysosti a pochopení paní Zuzany, jeho manželky. Po skončení mandátu ústavního soudce začal kázat rozhlasovým posluchačům a občas i televizním divákům. Vždy s úspěchem.

Upozorňoval především na zajímavé statě i knihy publikované anglicky. Americký konstitucionalismus a U.S. pojetí "rule of law" pro něj představovaly ideální vzory. Přes tuto afinitu k USA zůstával však Cepl oddaným Evropanem. A stejně jako mu kdysi šlo o začlenění České republiky do NATO, tak nyní, přes již výrazně postupující chorobu, velmi podporoval českou ratifikaci Lisabonské smlouvy. A měl velkou radost z nálezů Ústavního soudu na dané téma.

Chvála srozumitelnosti

Je zřejmé, že konstitucionalistiku nevnímal jako teoretickou disciplínu, která se živí poněkud kanibalisticky sama ze sebe, nýbrž jako disciplínu, spjatou s veřejným životem. Ostatně jeho původní zaměření na sociologii práva jej přímo předurčovalo k zájmu o skutečný život, jehož neúnavným a břitkým komentátorem byl až do poslední chvíle. Vojtěch Cepl byl nejviditelnějším ústavním soudcem. Jeho krédem bylo, že má-li se určitá idea prosadit, je třeba ji shrnout srozumitelnými slovy a někdy až do omrzení opakovat tak, aby se ve veřejném povědomí uchytila. Ne každý má dar takové srozumitelné sdělnosti a také trpělivosti. Vojtěch Cepl to uměl, a to skvěle. Zasloužil se o popularizaci ústavnosti, panství práva a českého ústavního soudnictví. Hádky s ním budou moc chybět jistě nejen mně.

Vojtěch Cepl vždy tvrdil, že nestačí-li k ozřejmění smyslu práva slova, je třeba tančit, zpívat, malovat, neboť koneckonců právo přece nejsou písmena shluklá do slov a vět, nýbrž účel.

Eliška Wagnerová
Autorka je místopředsedkyní Ústavního soudu