Michaela Maláčová

Odstěhovali jste se s manželem i dětmi do Švýcarska. Jak velká je to změna pro vás osobně?

Pro mě je Švýcarsko druhým domovem už dlouhou dobu, první manžel byl Švýcar, takže žádná velká změna. Kdyby se nám někdy podařilo vybudovat takovou demokracii a takovou zemi, jako je Švýcarsko, bylo by to skvělé. Alespoň má vizi, která tady, myslím, chybí. Jestli hledáme a bavíme se o tom, co by Česko mohlo a mělo být, tak Švýcarsko je inspirace, odpovídá nám velikostí a ty možnosti máme taky, o tom jsem přesvědčená...

Jen ta historie nás převálcovala jinak...

Mohla nás převálcovat, ale už bychom se neměli moc litovat, spíš se dívat dopředu. Před dvaceti lety, když se to zlomilo, jsme si možná mysleli, že tu bude úplně jiný svět. Teď se už nemáme na koho vymlouvat a víme, že to není žádná sláva. Ale máme to ve svých rukou a nemůžeme být na sebe moc hrdí.

Proč? Co byste změnila v Česku, kdybyste měla tu moc to udělat třeba přes noc? Kdybyste si řekla, tohle mě tady fakt štve a chci to změnit...

Mám v Česku pocit, že nejsme upřímní. Pořád v nás přežívá určitý strach, snaha věci obejít, nejít do nich čelem, neodvádět práci na sto procent... Nevím, na koho to lze svádět, jestli je to důsledek historického vývoje nebo naše přirozenost. Otevřela bych lidem mysl a obzory, aby se podívali dál než na to, co zažívali, aby poznali, že se dá vidět dál a že svět je daleko zajímavější než to, v čem tady žijeme a co zažíváme.

To se děje, spousta Čechů za dvacet let cestuje, viděli hodně věcí...

Cítím nebezpečí, že jsme sice vystrčili tykadýlka, ale teď se zase zavírají. Na začátku devadesátých let jsem pracovala jako průvodkyně při prvních zájezdech do Itálie a do Německa a pamatuji si, jak lidé nadšeně vyjeli, ale rychle zjistili, že neumějí jazyk, nevěděli, jak se mají v Benátkách chovat, jak si koupit kafe. Řízek si přivezli s sebou a snědli ho na náměstí San Marco. Když jsme přijeli v Rakousku k pumpě, ženy si dřeply kolem autobusu a já jim vysvětlovala, že na záchod můžou jít i na pumpu, že se za něj neplatí.... Bylo mi to strašně líto, ti lidé za to nemohli, ale nevím, jestli v zahraničí hledali to, co mám na mysli. My jsme se přece neotevírali světu jen proto, abychom si kupovali lepší auta, oblečení nebo ovoce, ale proto, abychom mohli porovnávat způsob života tam a tady, abychom si rozšířili obzory. A po první zkušenosti, která pro lidi nebyla úplně přívětivá, protože se v cizině třeba neorientovali, v nich znovu zvítězilo: "Kam já bych jezdil?" To mě mrzí.

Změnila bych zakřiknutost, komplex méněcennosti, neupřímnost. Chtěla bych, aby se Češi dívali víc dopředu a měli zdravé sebevědomí. Abychom si přiznali, kde jsme, jaké máme chyby a mohli jít dopředu. Myslím, že jsme si to ještě neřekli, nevíme, jaké máme priority.

Kdo by to měl říct? Politici?

Na ně bych všechno nesváděla. Politici jsou přece lidé jako my, není tu dělící čára. Jsou to naši spolužáci, přátelé, sousedi. Mám pocit, že málokdy něčemu věříme, všechno relativizujeme, jsme hodně cyničtí a tím si ubíráme šanci vykročit dopředu. Nevěříme politikům, nevěříme médiím, nevěříme v Boha, nemáme pokoru. Mít víc pozitivní víry, odvahy, přestat si na něco hrát a jednat přímo, nelhat sami sobě, nekrást, nepodvádět, to je to, co potřebujeme.

V Česku chybí dlouhodobá vize toho, kdo jsme, kam jdeme, co chceme. Tím se nikdo viditelně nezabývá. Politici jsou zaneprázdnění sami sebou, pokud někdo devadesát procent svého času musí věnovat tomu, aby přežil na nějakém postu, kam dojdeme? Většinu energie spotřebovává systém sám na sebe. Už když jsem pracovala v ODS, mluvilo se o změně volebního systému, aby se tohle odstranilo, a posledních deset let se s tím nic nedělo. Soudím, že ani žádné nové volby nic nevyřeší. Pořád se motáme v začarovaném kruhu. A problémy se řeší někde nenápadně vzadu a nikdo vlastně neví jak a proč.

Vy jste měla jako mluvčí ODS jednu dobu k politice hodně blízko. Jak se na ni díváte?

Na politiky se dívám s respektem, to není jednoduchá práce. Jsou dnes však zahledění do svých problémů a sebe, tím se vzdalují realitě a zapomínají na normální život. Jestli jim jde o tuhle zemi, měli by se pohnout z místa. Za působení v ODS jsem ztratila spoustu svých představ a poznala prostředí politiky hodně zblízka. O to víc mě mrzí, že se téměř nic nemění. Když jsem z ODS odcházela, dostala jsem nabídku být číslo dvě na volební kandidátce v jednom kraji. V té době jsem se rozváděla, byla unavená a potřebovala se postavit na vlastní nohy, takže jsem nabídku nepřijala.

Uvažovala jste někdy o návratu do politiky?

Politika mě zajímá, snažím se o ní mít přehled, ale dnes jsem především matka a partnerka, mám také svůj byznys. Pro naši rodinu by byla politika velká oběť. Vím, že bych mohla, věděla bych alespoň, co a kdo mě tam čeká. Ale opravdu to neplánuji.

Proč tu není žádný vzor? Člověk, který takové věci dělá, mluví o nich, může něco strhnout?

To není o jednom člověku, o jedné planoucí pochodni. Je to podle mě o celkovém přístupu společnosti, chuti něco dělat a měnit. Víte, ODS měla americké poradce na kampaň už tehdy, před devíti lety. Ale když byla jejich přednáška, co a jak se má udělat, přišli tři lidi... Všichni ti hlavní si mysleli, že tomu stejně asi rozumí nejlíp a že to je ztráta času. To je ten náš problém se spoustou řečí, co je vše špatně, jak se to dělá blbě... To je ta sedací souprava, ze které se to všechno lehce kritizuje. Jako bychom ty věci pořád nebrali vážně.

Ale dobře, potřebujete mít přece nějaký vzor...

Pravda, ten my nemáme. První republiku si už pomalu nikdo nepamatuje. Ani já ten vzor nikde nevidím, proto si myslím, že určitou roli by měla mít církev. Jsem věřící a myslím si, že pro mnoho jiných národů je církev stále měřítkem svědomí a morálky. Když jsem se ve Švýcarsku bavila s některými lidmi, zaregistrovali, že patříme k nejvíce ateistickým národům, a to už je pro ně varovný signál. Církev má taky své problémy. Nečekám, že by něco vyřešila, ale dala by alespoň jiný pohled na věc. To, že o ní mluvím, je spíše proto, že její názor není slyšet. Nepředpokládám, že politici budou lidem kázat o morálce, hodnotách a dávat věci do hlubších souvislostí. Proč by nemohli kazatelé reagovat na aktuální věci, které hýbou společností? Do kostela chodí méně a méně lidí, o to více by měla církev přemýšlet, jak šířit své slovo v dnešní době, aby se o ní nemluvilo jen o svátcích a ve spojitosti s navracením majetku.

Bůhví, jak to s tím ateismem je. Nejsem si tím úplně jistý, že Češi tak moc nevěří. Nemluví se o tom, považuje se to pomalu za neslušné se zeptat, ale zas tak zlé to nebude...

Proč bychom se na to nemohli ptát? Na výši platu, po které opravdu nikomu nic není, se ptáme a na osobní názory ne? Pořád se stylizujeme, bojíme se vyjádřit... Znám to i ze showbusinessu, udělejte v Česku show a lidi se vám stydí zatleskat. Přijdou na Českou Miss krásně oblečení, chtějí se bavit, ale pořád se kontrolují, aby neudělali chybu, aby si nezadali, aby se nezasmáli moc nahlas...

Vy pracujete s mladými lidmi, s mladými ženami, mění se to generačně?

Moc ne. Přicházejí dívky z měst, z vesnic, různého věku. Jakou mně i režisérovi dá práci odbourat nános přetvářek, než z nich vypadne jedna upřímná souvislá věta odpovídající jejich věku...

Proč to tak je? To jsme si udělali za těch dvacet let, nebo je to tu déle?

To si táhneme zřejmě dlouho, ale taky nerozumím, kde se to bere. Ani mladí se neprojeví upřímně, nejsou spontánní, neustále se kontrolují. Působí to problémy i při vytváření tak jednoduchého a pozitivního programu o emocích, nadšení, mládí, jakým je Česká Miss. Dívky jsou uzavřené do nějaké představy o tom, jak by Miss měla vypadat, a do té se stylizují od chvíle, kdy přijdou. Vy se jich z legrace zeptáte: Kdy jsi naposledy lhala? Nikdy. Kdy jsi naposledy něco ukradla? Snažím se je prostě provokovat, ale jen výjimečně se dočkám přirozené reakce.

Tak se vžijte do jejich situace. Vám bylo devatenáct, když jste byla Miss, a kdyby se vás někdo zeptal, kdy jste naposledy lhala, co byste asi řekla?

Nevím. Mě se na to nikdo nezeptal, o to víc to bylo asi svázanější.

Vy vedete hodně kosmopolitní život. Myslíte si, že je to opravdu někde jinde ve světě jinak?

Z vlastní zkušenosti musím říct, že ano. Můžu se mýlit, ale z mých zkušeností vím, že sevřenost, stylizace a neupřímnost u nás trčí jak sláma z bot. Tady je spousta lidí, kteří mají na všechno názor, všechno kritizují, ale kteří sami nikdy nic neriskovali. Sedí v hospodě, na gauči, dívají se na televizi a nadávají. Nic proti tomu, ale když ten zadek nezvednou a nejdou to do světa zkusit, ať se nediví, že ničeho nedosáhnou. Za každým úspěchem je spousta práce. Úspěšný člověk na Západě či v Americe neřeší například tak silnou závist, jako známe u nás. Úspěch je brán jako motivace. Lidé si uvědomují, že mají za svůj život odpovědnost. U nás stále hodně lidí čeká, co jim kdo přinese a dá. A Českou Miss pořádáme pro dívky, které chtějí něco dokázat. Vyrostla jsem v Brně a jednou jsem se probudila a věděla jsem, že jdu na vandr. Že mám ambici a nějaký sen a jdu za ním. Že něco zkusím. Zvedla jsem se a vzala na sebe nějaké riziko. Nechat se hodnotit, stát se známou, dávat rozhovory. To jsou věci, které vypadají jako příjemné, ale můžete si přitom nabít čumák. A s tím jsem musela počítat. Ale je to lepší, než se na to jenom koukat.

A už se vám to někdy nevyplatilo, už jste si nabila čumák?

Zatím asi ne.

To máte kliku...

Byla jsem vychovaná tak, že než udělám nějaký krok, hodně o něm přemýšlím. Samozřejmě, musíte mít štěstí na lidi kolem vás, na situaci. Ale když už jsem do něčeho šla, tak na doraz. Díky tomu mi to asi vyšlo.

Až tohle lidi budou číst, můžou si říct: To je výborné, ta nám tady káže, co jsme všechno měli udělat, jí se to mluví. Mladá, pěkná, má bohatého manžela, co může chtít sakra víc?

Chápu. Ale já jsem vyšla z Brna. Jsem z úplně normální rodiny. Jeden dědeček evangelický farář, maminka kvůli tomu nemohla studovat. Druhý dědeček, Maláč, zemřel na následky věznění v komunistickém lágru v Jáchymově. Nikdo mi cestičku neprošlapával. Od osmnácti se živím sama, studium na FAMU a přijímačky jsem musela udělat sama, na Miss jsem se přihlásila sama, do USA jsem v roce 1990 odjela sama. Vím, že nejsem nejkrásnější, to mi mezi všemi těmi modelkami došlo v Americe brzo, a hledala jsem jinou cestu. Ne všechno v životě se mi povedlo, dívala jsem se na věci ale reálně. A za tím, jak se dnes mám, jak mě znáte z médií, je dvacet let studia, práce a zkušeností. Hodně mně pomohli lidé, kteří mi dali důvěru a investovali do mě. Buď mě podporovali, radili, zaměstnali nebo i pomohli finančně. To by ale zase neudělali, kdyby nevěřili, že je nezklamu. Musela jsem je vždy přesvědčit.

Kde byste dneska byla, kdyby před dvaceti lety komunisté nepadli?

V Americe. Byla jsem nachystaná už v květnu '89, už jsem se rozloučila s rodiči a byla připravená emigrovat za příbuznými do USA. V létě 1989 jsem byla na brigádě v NDR, kde se to hýbalo, a říkala jsem si, že se něco asi stane a že chvíli ještě počkám. Pak přišel listopad a já zůstala. Byla to zajímavá, dobrodružná doba.

Jsem opravdu vděčná za vše, co jsem mohla díky změně po 17. listopadu prožít. Čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji. Je co slavit a měli bychom to připomínat všem mladým lidem. Při letošních oslavách se znovu zvedlo heslo "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí". Nevím, proč toto spojení dráždí. Pro mě to není politický statement ani program, který by si mohl někdo přivlastnit. Beru to jako pohled na fungování světa. I já patřím k těm, kteří věří, že to tak nakonec je. Chápu, že někomu můžou vadit lidé, kteří by si přivlastňovali právo na pravdu. Ale o těch já nehovořím. Ti existují v každé společnosti. I já nakonec musím zdůraznit, že mluvím sama za sebe a na základě svých zkušeností.

Jste teď v životě spokojená?

Ano, jsem. Jsem maminka tří malých dětí, žiji hezký rodinný život a na místě, kde můžeme mít soukromí. Odstěhovat se bylo spontánní a neplánované. Hlavně chceme chránit své děti od veřejného zájmu. To nám Švýcarsko umožní.

V čem je rozdíl? Proč se v Česku o to lidé zajímají?

Já bych se o to taky zajímala. To nemusí být negativní, ale klidně i pozitivní zájem. Ale pro toho malého človíčka to dobré prostě není, tomu jsme se chtěli vyhnout.

Než byl Zdeněk se mnou, až tolik se o něm nepsalo. Já ho osobně vůbec neznala. V té době jsem rozjížděla Českou Miss konkurující monopolu Miss ČR, podávali na mě trestní oznámení, byla jsem ve světle veřejného zájmu. Královna krásy a peníze, to je spojení, které samozřejmě mnoho lidí zajímá. Zdeněk to respektuje, toleruje, ale netouží po každodenní veřejné prezentaci. Nikdy ale nepřišel s tím "zůstaň doma a na všechno se vykašli". Za to si ho nesmírně vážím.

V jediném rozhovoru, který dala žena Billa Gatese Melinda, řešila následující věc. Když se rozhodovala, zda si vzít Billa Gatese, ptala se, jestli není až moc známý, nemá až moc peněz a jestli to jde jakkoliv skloubit se soukromým životem. Nenapadlo vás to taky?

Já moc nevěděla, kdo je vlastně ten Zdeněk Bakala, s nímž se stýkám. Nezajímala jsem se o jeho byznys. Začínala jsem s čistým stolem. Samozřejmě jsem si probírala, co to pro mě znamená. Také jsme tomu dali dostatek času, relativně dlouho jsme spolu chodili.

Vy jste dnes možná nejúspěšnější pár v Česku, měřeno třeba penězi. Co je pro vás dnes luxus?

Po těch životních zkušenostech, kterými jsme si oba prošli, si vážíme toho, co máme po rodinné, citové stránce. To všechno ostatní je něco navíc. Jsme vděční, že jsme se potkali a že spolu máme šanci něco zažít. Luxus je třeba o kvalitě cestování, o možnosti jít do těch nejlepších restaurací. Je v tom, kolik času můžete kde strávit, jak doletíte někam, kam běžná linka neletí.

Kde jste naposledy takhle byla?

Loni jsme podnikli i s dětmi takovou malou cestu kolem světa - Vietnam, Japonsko, Havaj, Kalifornie, východní pobřeží, Evropa. Baví nás to. Je tolik krásných míst a tak málo času. Hodně času trávíme v Jižní Africe, kterou má Zdeněk už dlouho rád.

Berete s sebou všechny děti?

Bereme, bez nich bych nikam nejela, to bych si vůbec neužila. I ten malý to zvládá dobře. Myslím, že je mu to vlastně jedno, stačí, že cítí přítomnost svých blízkých lidí a je mu jedno, jestli spí v letadle, doma či v hotelu. Jasně, podívat se na gorily do míst, kde potřebujete antimalarika, zatím nepojedeme.

Ve světě je krize, průmyslníků a finančníků, kteří přišli přes noc o všechno, jsou tucty. Co kdyby se to přihodilo i vám? Jste na něco takového připravená?

Stát se může všechno. Víte co? Jak znám Zdeňka, když dnes o něco přijde, zítra to má znovu. Třeba ne v takové míře, ale nezůstane stát. Jsem na tom podobně. Vím, co umím, vím, kdo jsem. Když o všechno přijdu, zvednu se a pokusím se získat to znovu. Zdeněk uvažuje dlouhodobě. A takoví investoři jsou na období krize připraveni.

Říkáte, ať se stane, co se stane, budeme to mít zase. Vy jste věřící člověk, úhelným slovem třeba v křesťanství je pokora. Co je pro vás pokora?

Právě to, o čem mluvím. Všechny vlastnosti a schopnosti mi byly dány, to není jen moje zásluha. Žiju podle toho, abych jich maximálně využila, a jedu na plno. Až se mě někdo zeptá, co jsem s tím udělala, budu mít čisté svědomí, že jsem to rozvíjela naplno. Nezůstala jsem sedět doma v obýváku, to by bylo zakopání těch darů, které jsem dostala.

Když ještě jednou vezmu příklad Billa Gatese a jeho ženy, jejich hlavní náplní je dnes charita. V tom třeba vidí pokoru, tvrdí, že raději jedou do slumu v Africe než na večírek v Seattlu.

No, Bill Gates mi není úplně blízký a ani Zdeňkovi se nepodobá, když ho na mě pořád používáte... Charita je oblast, která není úplně jednoduchá. Brzo zjistíte, že nespasíte svět, ani kdybyste se rozkrájel. Tak se musíte rozmyslet, čemu rozumíte, co je vám blízké a tomu se věnovat. Zdeněk to léta řešil tak, že rozdával peníze podle žádostí, nebyl v tom řád. On ale dnes živí tolik lidí, tisíce zaměstnanců, že už by mohl mít odpracováno. Je to vlastně takový Godfather tolika lidí a projektů...

Počkejte, Zdeněk Bakala je Kmotr? Ti, co ho neměli v lásce, mu říkali Loutkář...

... já to myslím jen z rodinného hlediska, pomáhá spoustě lidí a nerad o tom mluví. My jsme se nakonec rozhodli, že se budeme charitativně věnovat vzdělání. Tomu se pořád v Česku nepřikládá velká pozornost. Zdeněk pořád opakuje, že za to, co umí a má, vděčí vzdělání, které získal v USA. Proto se Nadace Zdeňka Bakaly věnuje především pomoci při studiu nadaných českých mladých lidí na univerzitách ve Spojených státech. Každý, kdo řeší vzdělání svých dětí, asi ví, že jim vlastně nic hodnotnějšího než šanci na dobré vzdělání dát nemůže. Nemluvím samozřejmě o tom, že někde získám titul, což je meta pro spoustu lidí v Česku. Plzeňská aféra je toho bohužel příkladem. V titulu vzdělání nevidím, systém v Americe vytváří něco jiného. Jde o sociální okruh lidí, kteří vás inspirují, učí i motivuji. Vy se pak máte možnost dostat někam, kde jsou ti nejlepší z nejlepších. Univerzity si konkuruji, vyvíjejí se a hodnotí podle úspěšnosti vlastních absolventů. Za vzdělání se platí, ale v naprosté většině se to absolventům v životě vrátí.

Vracíte se někdy do Brna? Líbí se vám?

Ano. Občas je tam potřeba zajet na návštěvy. Není to ale město, o kterém můžete říct, jestli se vám líbí nebo nelíbí. Já už v osmnácti věděla, že tohle město nebude mým domovem. Brno je Brno, no.

Víte, že tím si spoustu lidí v Česku naštvete, když říkáte, nebuďte takoví pasivní, běžte studovat do Ameriky a Brno je Brno?

Co mám dělat, když to tak cítím? Úžasné je, že mám svobodu to říct. Prostě si to myslím. Když jsem odcházela z Brna, nebyla jsem ani Miss Československa a ani nežila vedle Zdeňka Bakaly a myslela jsem si to. Neříkám, že je Brno špatné, jen, že by mohlo být daleko lepší. Mnozí lidé jsou tam spokojení, tak je nechci vytrhovat z jejich zaběhlých životů...

Ať si každý žije a hledá vlastní cestu. Ale když se o nic nepokusí, ať si nestěžuje. Existují předsudky o Miss - že nějaká hezká holka se s někým vyspí a za to něco má! Tak za prvé, ten typ fakt nejsem, s žádným porotcem ani nadřízeným bych do postele nevlezla, o tom můžu otevřeně mluvit. Lidem s podobnými představami říkám: Vy si fakt myslíte, že dlouhodobý úspěch tak funguje? Vážně, všechno jsem si musela tvrdě odpracovat.

Je něco, čeho se bojíte, co je před vámi?

Vidím dožívat některé naše známé, mého dědečka. Bojím se nemoci, nemohoucnosti. Jako silná Michaela se můžu tvářit, jak mám všechno před sebou. Ale vidět těžkou nemoc nebo smrt svých blízkých, vůbec nevím, jak bych se s tím srovnávala. To neovlivníte ničím, postavením, penězi, chytrostí. S takovou věcí se prostě musíte nějak srovnat.

Děti se vám narodily později, a tak řešíte dvě věci najednou: vyrůstání dětí i to, že se musíte postarat jednou o svoje rodiče. Myslíte na tohle někdy?

Myslím. Se sestrou už jsme si to rozdělily, naše rodina je v tomhle otevřená. S oběma rodiči mám výborný vztah a oni vědí, že mě mají po boku. Umím pomoct organizačně, finančně, sestra pomůže při denním styku. Oba rodiče jsou v plné síle, ale myslet na to musím.

Jak vám v tomhle pomáhá víra?

To prověří až konkrétní situace. Víra není něco, co získáte jeden den a pak to pořád máte. Jak jsem říkala, dědeček byl evangelický farář, pradědeček taky, vyrůstala jsem na faře. Sama jsem dokonce chvíli uvažovala, že budu farářka. Dnes mám díky víře odvahu a spoustu síly. Kdybych byla například těžce nemocná či úplně sama, možná bych mluvila jinak. Až pod tíhou ran a zkoušek člověk prohlédne. Snad mě víra neopustí.

Michaela Maláčová

se v roce 1991 stala třetí československou královnou krásy, poté studovala televizní a filmovou produkci na pražské FAMU. Pracovala pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, společnost Motokov a v letech 2000 až 2003 jako mluvčí Občanské demokratické strany. Před pěti lety uspořádala první ročník soutěže krásy Česká Miss, kterou založila a řídí dodnes. Žije se Zdeňkem Bakalou, mimo jiné majitelem společnosti Economia, jež vydává Hospodářské noviny. Mají dceru Anabel a syny Arona a Arama.