Irena Zemanová: Panoramix zábavy

Moudrý druid, který pobaví publikum, ať vyplodí jakkoliv bláznivou hlášku, a přitom vždycky zůstává poněkud v pozadí. I tak lze charakterizovat osobitý tvůrčí talent francouzského komiksového tvůrce a spisovatele Reného Goscinnyho. A ačkoliv je pařížský rodák s polskými kořeny už dvaatřicet let po smrti, konec letošního roku mu právem patří. Respektive slaví jeho dvě jeho nejslavnější "děti": galský válečník Asterix s přítelem Obelixem si připomínají padesát let od chvíle, kdy se na podzim 1959 jejich příběhy poprvé objevily na pultech. A malý Mikuláš, spolu s přáteli Kryšpínem, Augustýnem, Celestýnem, Vendelínem, Frydolínem, Albínem a Viktorínem zase brzy vtrhnou na plátna kin ve své první hrané celovečerní filmové adaptaci.

Jeho život byl plný paradoxů. Snad proto, že prakticky celou kariéru pracoval v tandemu, spousta obdivovatelů jeho díla dodnes netuší, která polovina z tvůrčí značky "Goscinny-Sempé" či "Goscinny-Uderzo" stála za nápadem a scénářem toho kterého příběhu, a kdo je autorem jeho výsledné výtvarné podoby. Najdou se dokonce i tací, kdo o "Goscinnym-Sempém", autoru Mikulášových patálií, mluví jako o jedné osobě.

Voják- pacifista kreslířem

Autor Asterixe, Druida, Panoramixe a desítek dalších postaviček měl přitom pozoruhodný životní osud. Narodil se roku 1926 polskému chemickému inženýrovi Stanislawu Góscinnymu a jeho ženě Anně Beresniakové, rodačce z Chodorkowa na dnešní Ukrajině. Židovská rodina měla štěstí; z Paříže, kde tehdy žili, se už v roce 1928 odstěhovali do Buenos Aires, kde dostal Goscinnyho otec práci ještě hluboko před nástupem nového německého říšského kancléře k moci. Goscinny později vzpomínal, že své argentinské dětství (rodina v Buenos Aires žila až do začátku 40. let) prožívali spolu s o šest let starším bratrem jako ohromné dobrodružství.

Idyla skončila v roce 1943, kdy Goscinnyho otec zemřel na náhlé krvácení do mozku. Životní úroveň rodiny se prudce zhoršila - a sedmnáctiletý René musel z drahé soukromé školy přímo do svého prvního zaměstnání. Na živobytí přispíval jako obchodní příručí i pomocný účetní. Ovšem už za rok si našel práci, která ho vzhledem k jeho prokazatelnému talentu nejen bavila, ale také určila jeho další kariéru - stal se mladším ilustrátorem a "kreativcem" v jedné z místních reklamních agentur. "Vymýšlel jsem vtipné, krátké, úderné slogany a doplňoval je návrhy obrazového doprovodu. Byla to bezvadná škola pro to všechno, co mě později potkalo," vzpomínal v dospělosti Goscinny.

Krátce po válce se rodina přestěhovala do New Yorku za strýcem. Aby se ale nadějný ilustrátor a začínající spisovatel vyhnul službě v americké armádě, rozhodl se dvacetiletý Goscinny záhy k návratu do své staré vlasti. Ani ve Francii ho vojna neminula. "Byla to ale totální zašívárna, sloužil jsem totiž jako pověřený ilustrátor 141. pěšího pluku v Aubagne. Maloval jsem armádní plakáty a pro zábavu portrétoval či karikoval nadřízené. Zkrátka sen každého pacifisty," vzpomínal Goscinny na svá "vojenská" léta později.

Své postoje k armádnímu zřízení ostatně zužitkoval i později - nikdo nedostával v jeho příbězích o Asterixovi na frak tolik, jako nešťastné římské legie. Odpor vůči "okupační" armádě je ostatně tmelící linkou a podstatou celé jeho slavné "galské" epopeje.

Krátce po vojenské službě se Goscinny potkává s Georgesem Troisfontainem, tehdejším šéfem agentury World Press. Ten jej přesvědčil k návratu do Paříže - a učinil z něj vedoucího své pařížské kanceláře. Právě tady se Goscinny poprvé setkal s Albertem Uderzem, svým celoživotním přítelem a profesním sparring partnerem. "Pověstná jiskra přeskočila hned, navzájem jsme si přímo odčítali nápady z hlavy, dokončovali jsme věty jeden druhému, " vzpomínal na první "společná léta" Goscinny. Dvojice novinářů a amatérských kreslířů začala záhy spolupracovat s různými časopisy. Původně pod pseudonymy začali publikovat krátké komiksové stripy například pro Bonnes Soirées. A psaní zábavných komiksových příběhů i povídek se postupně stalo Goscinnyho hlavní pracovní náplní - chrlil jich totiž neuvěřitelné množství. A stále přicházel s novými nápady.

Tihle Angličani jsou vážně blázni

Galské příběhy, které mu vynesly největší popularitu, se však v prvním čísle nově zřízeného časopisu Pilote poprvé objevily až o mnoho let později, konkrétně 29. října 1959. Ten začal vydávat syndikát Édifrance/Edipresse, který Goscinny založil v pouhých devětadvaceti letech spolu s Jeanem-Michelem Charlierem, Jeanem Hébradem. A samozřejmě Albertem Uderzem.

Příběhy ze staré Galie prý napadly Goscinnyho s Uderzem společně, přemýšleli o hrdinovi, v němž by se mohli francouzští čtenáři vlastenecky zhlížet, a přitom je ještě pobavil a trochu také vzdělával. Uderzo však nejprve Asterixe nakreslil jako typického galského válečníka z učebnice dějepisu, vysokého a statného. Goscinnyho představa však byla přesně opačná. "Chtěl jsem se vyhnout klišé, můj hrdina měl být přesným opakem klasické představy o starých Galech. Chtěl jsem, aby tu inteligence převažovala nad silou. Malý, na pohled vlastně nenápadný střízlík navíc lépe rozvíjel ideu s kouzelným nápojem, kterou jsem v hlavě nosil od počátku," tvrdil Goscinny. Uderzo se nechal přesvědčit, ale prosadil si baňatý, takříkajíc prostorově předimenzovaný protějšek rtuťovitého Asterixe - tak se zrodil silácký, flegmatický dodavatel menhirů a milovník pečínky z divočáka Obelix.

Asterix a Obelix si obratem získali ohromnou popularitu. Goscinny totiž v komiksových scénářích využíval typický francouzský humor, ale také přehršel zábavných floskulí a oblíbených stereotypů, které byly s povděkem kvitovány zejména v případech, kdy Asterix s Obelixem v rámci svých dobrodružství cestovali do okolních zemí - Hispánie, Belgie, Helvécie, případně se vysmívali Gótům či - nejlépe - Angličanům. Ostatně epizoda Asterix v Británii s Obelixovou hláškou "Ils sont fou, ces Britanniques," (Tihle Britové jsou vážně blázni) z roku 1965 patří dodnes k těm vůbec nejpopulárnějším a byla, podobně jako několik dalších, později i zfilmována.

Asterix s Obelixem si získali globální popularitu. Ve světě se prodalo už přes 325 milionů výtisků jejich příběhů, přeložen byl do víc než stovky jazyků - vysoce tedy předčí i zájem o Harryho Pottera. A to přesto, že po náhlé smrti Goscinnyho v roce 1977 na infarkt pokračuje Uderzo v jejich tvorbě sám, napsal posledních deset z celkem 34 příběhů. Moudrý druid Goscinny na něj však shora určitě dohlíží. Dodnes je díky Asterixovi a Mikulášovi vůbec nejprodávanějším francouzským spisovatelem.