Bosý boss

To je ten magor s copánky? Ježíšmarja, na co se ho chceš ptát?" reaguje znechuceně kolega, když se dozví, že chci dělat rozhovor s šéfem Unicornu. Na toho "magora" je Vladimír Kovář zvyklý. Stejně jako na to, že řadu novinářů jeho "avantgardní" manažerské způsoby ohromí natolik, že většina článků je pak především o těch copáncích, na kterých nosí gumičky s beruškami, a o tom, že má v kanceláři piano, elektrickou kytaru a bicí a že v práci chodí bos.

I tohle měl být vlastně takový skorovánoční rozhovor o netradičních manažerech, kteří chodí bosi a nosí culíky. Nakonec se ale hned na začátku - těsně po povinné kapitole o nemanažersky dlouhých vlasech - zvrtl v rozhovor o korupci ve státní správě, politické aroganci a svatých pravidlech práce s lidmi.

Navíc je Vladimír Kovář na mou počest mimořádně obutý; na nohách má černé plastové sandály Crocs. Nehraje na bicí ani na kytaru a za celý rozhovor zarecitoval jen jednu vlastní písničku, a to až poté, co jsem vypnula diktafon. "Ty vlasy a ta bohémská image, to bylo v zásadě obchodní rozhodnutí," vysvětluje mi, jak se za "magora" před několika lety rozhodl vydávat dobrovolně a záměrně. "Býval jsem normální, čerstvě ostříhaný, slušně oblečený manažer. Ale najednou jsem měl pocit, že o řadu zakázek přicházíme proto, že mladí manažeři v mém věku, kteří o jejich rozdělování rozhodují, mají podvědomou tendenci se se mnou srovnávat a pak mi závidět, že je můj úspěch větší než jejich," vypráví Kovář. A tak si nechal narůst vlasy, přestal nosit sako a na jednáních se začal chovat jako bláznivý majitel. Prý to pomohlo.

Upřímně, jaderný fyzik a matematik Vladimír Kovář sice vlastní a řídí firmu s tisícem zaměstnanců a ročním obratem přes miliardu korun a letos reprezentoval Česko v Monaku na soutěži Světový podnikatel roku, zpočátku je ale skutečně těžké si ho představit jako čerstvě ostříhaného manažera. Ženám - včetně mě - zásadně říká kočky. Baví se hádankami typu "Čí datum narození je ukryté v čárovém kódu na vizitkách Unicornu - moje, mojí ženy, nebo psa Merlina?" Investuje do nákupu socialistických rekreačních zařízení, které pak bourá, pořizuje si rozpadlé horské chaty, kde kdysi dostával první pusy za ucho. A co je podle něj skutečně dobrou zprávou? "Že pes Merlin chytil králíka a pak ho zase pustil."

Ale pak začne mluvit o firmě, o IT, o neobvyklých metodách práce s lidmi, které ve své firmě neustále testuje a rozvíjí, a my ho - navzdory vlasům i plastovým sandálům - musíme začít brát vážně. A musíme uznat, že ten magor s beruškami ve vlasech má na rozdíl od řady svých kolegů z byznysu neobvyklou odvahu mluvit otevřeně o tom, co všechno je špatně.

Firma do počtu

"Někdy v roce 2000 jsem seděl s Jiřím Fabiánem z PVT a ten mi povídá: Víš, Vladimíre, ty máš krásnou firmu, řídíš to moderním způsobem a vůbec jste tam všichni takoví řízci. Jenže až budete mít několik let za sebou ten miliardový obrat, tak budete státní zakázky potřebovat. A to teprve uvidíš, jaký je to hnus. - A já si tehdy říkal: Jo, jo, ten mě trochu lakuje, abychom se do toho nepustili moc brzy. A teď to vidím, a je to opravdu strašný."

Jestli si člověk z rozhovoru s Kovářem odnáší nějaký pocit, pak ten, že tenhle muž říká, co si myslí, i když to někdy nemusí být úplně taktické. "Chtějí se po vás úplatky. Komise jsou nespravedlivé. Výběrová kritéria řady zakázek jsou mnohdy absurdní a nesmyslná. V soukromé sféře platí, že když jste dobří a pracujete za rozumnou cenu, vyhráváte. Ve státní sféře nic takového nefunguje," shrnuje Kovář svoje zkušenosti. Podobné má řada českých podnikatelů, ale mluvit o nich do novin? Na to většinou pragmaticky řeknou: Za to se státní zakázky nevyhrávají.

Chci slyšet konkrétní případy, a tak Vladimír Kovář začne vyprávět o tom, jak se teď Unicorn uchází o vytvoření programu na sčítání lidu na Českém statistickém úřadě. "Jsem o sto dvacet milionů korun levnější než konkurence, soutěž ještě není skončená, a už podle všeho všichni vědí, kdo to vyhraje. Například osmadvacátého října jsem byl na pozvání prezidenta na Hradě a tam jsem potkal Vláďu Mlynáře, se kterým se dobře znám... On říkal, že teď dělá poradce pro předsedu vlády Fischera, a já mu povídám, že já se zase ucházím o zakázku na Českém statistickém úřadě. A on na to: Vždyť to je přeci napsaný pro Packardy, ne? Víte, a to já nechápu! Jak napsaný? Jak se to ví? Copak my jsme tady nějaká firma do počtu?"

S touto jedinou zakázkou zažil Vladimír Kovář v poslední době celou řadu zvláštních příběhů. Na mobilní telefon mu přišla esemeska, že by si za dvacet milionů korun mohl zajistit dva hlasy komise, a do kanceláře mu přišli dva pánové s vizitkami na jména Ivan Hašek a Petr Čech, kteří se Unicornu snažili účast na výběrovém řízení rozmluvit. "Říkali, ať se tam nehlásíme, ať to zbytečně nekomplikujeme. Tak jsme je vyhodili, a odpoledne už ty telefony, co měli na vizitkách, nefungovaly. Ale jak říkal náš marketingový ředitel: Alespoň je hezký, že mají národní cítění. Ještě se mě chcete na něco zeptat?"

Deset pro mě, deset pro kolegyni

Ano, chci se zeptat: Pokud jsou tyto způsoby skutečně tak obvyklé, jak je možné, že o tom není slyšet? "Protože tohle není jen věc výběrových řízení na software. To je tady všude, a je to tak rozšířené, že už jsme to začali považovat za normální. Už jsme si zvykli a učíme se v tom žít jako kdysi v komunismu. Já mám farmu a tam přišla kontrola, která zkoumala, jak evidujeme krávy. A pak řekla, abychom si na evidenci koupili jiný program. A tak mi lidi, kteří se o ty krávy starají, celí vyplašení volali, že musíme koupit jiný program. Ale to samozřejmě není pravda, jen z toho mají kontroloři pravděpodobně provizi. Nebo jsem kupoval pole a úředník z pozemkového fondu mi do telefonu říkal: První etapa proběhla dobře, ale takhle už dál ne. A já na to: Jak takhle ne? A on mi normálně oznámil: No, deset pro mě a deset pro moji kolegyni."

Jenže nebyl by to Vladimír Kovář, aby si nedokázal i na korupci najít něco pozitivního. Přece jen je třeba, aby bylo každodenních dobrých a špatných zpráv statisticky vyrovnaně, jinak by se člověk zbláznil. A tak mě upozorňuje na ekonomické benefity korupce. "Ti úředníci a politici, kteří holt kradou, pak taky musejí ty peníze někde utratit nebo investovat. A tím vlastně podporují někoho, kdo se bude díky tomu rozvíjet, a ten zase bude potřebovat software. Takže věřte tomu, žít se v tom dá. Člověk prostě nemůže ztrácet čas přemýšlením o nějaké spravedlnosti nebo nespravedlnosti..."

Další téma, které v hlavě Vladimíra Kováře alespoň na chvíli spolehlivě vymaže dobrou zprávu o tom, že pes Merlin chytil a pak zase pustil králíka, jsou čeští politici. "Já nejsem ten typ, co by říkal, že je tu všechno nanic, že jsme pokřivený národ. Já si vůbec pokřivený nepřijdu. A vadí mi bavit se o Češích jako o Švejcích a filutech. Naopak, máme tu veliký množství chytrých, kreativních a slušných lidí. Jen si bohužel myslím, že spravování státu se z nějakého důvodu zrovna tihle lidé neúčastní..."

Jako příklad uvádí bývalého premiéra Mirka Topolánka, do kterého zpočátku vkládal řadu nadějí. "Jednou jsem byl na jisté akci a tam se Topolánka nějaká firma zeptala na daňové úlevy pro zahraniční investory. A víte, co tam ten premiér na anglicky položenou otázku odpověděl? Řekl: No, to snad nemyslí vážně tady kluci polský. Už jsme jim snad dali dost. - A mně úplně zatrnulo. Vždyť by se přeci dalo odpovědět normálně, důstojně, po premiérovsku, s větší noblesou. Noblesa tady vůbec chybí. Vždyť přece nejsme v Americe, aby premiér jezdil na dovolenou soukromým letadlem a aby si politici mysleli, že je normální nevysvětlovat kroky, které dělají a které nás daňové poplatníky stojí spoustu peněz."

Vodka nebo peníze

V knihovně, kterou má Vladimír Kovář ve své kanceláři za zády, jsou shromážděny jeho "pracovní knihy". Polovinu z nich tvoří turistické průvodce Lonely Planet, druhou nejrůznější manažerské příručky a knihy o řízení lidí, projektovém managementu a personalistice. O cestování a budování firem dokáže vyprávět hodiny, často obě své vášně spojuje dohromady.

Jeho firma je známá nejen tím, že umí vymyslet jednoduchá řešení pro složité softwarové programy, ale také proto, že se o své zaměstnance stará způsobem v Česku minimálně neobvyklým. Lépe řečeno, pro řadu lidí způsobem bláznivým, pro další naivním, pro některé podezřelým... A není to jen tím, že je v Unicornu úplně normální nejvyššímu šéfovi tykat a že všichni členové vedení začali ve firmě už po škole a nahoru se vypracovali. Nebo snad tím, že tu musejí mít všichni z nařízení nejvyššího šéfa v kancelářích neustále uklizeno. Kovářovi chybělo dostatek lidí vzdělaných v IT, a tak vybudoval vysokou školu, na které si nové zaměstnance vychovává a ti stávající si tam mohou zlepšit kvalifikaci.

Každý zaměstnanec má svého "kmotra", který bdí nad jeho kariérou po celou dobu práce pro firmu. Šéfové projektů si jednotlivé zaměstnance do týmu na jednotlivé úkoly nakupují, přičemž každý má veřejně známou cenu, kterou hodina jeho práce podle firmy stojí. A někdy Unicorn nadané a talentované pracovníky taky prodává konkurenci - stejně jako to dělají třeba fotbalové kluby. Ve spolupráci s pražskou konzervatoří se ve firmě pořádají koncerty vážné hudby "dotyky múz", v zimě vozí Kovář zaměstnance na chalupu na hory, v létě na moře, kde pak na jeho lodích "dělají bojovky". Mimochodem, v chorvatských přístavech se Kovářovi přezdívá "Captain Factory", protože pro kapitánské zkoušky vyškolil už stovky lidí, především svých vlastních zaměstnanců.

"Během devatenácti let podnikání jsem se naučil několik na první pohled úplně lapidárních, ale ve skutečnosti strašně důležitých pravidel, a ty dodržuji," říká Vladimír Kovář. "Jedno zní, že chytrý zaměstnanec je vždycky lepší než hloupý zaměstnanec, takže je vzdělávám. A druhé, že je lepší spokojený zaměstnanec než nespokojený, takže se snažím, aby byli spokojení. Ale nesmí se to přehánět, aby nebyli rozjívení." Druhým dechem však dodává, že to všechno má v zásadě zcela pragmatickou motivaci: "Je to jednoduché, spokojení zaměstnanci pracují líp. A roky v podnikání mě naučily, že ne všechno se dá vyjádřit penězi. A tak je třeba vezmu na hory a večer, když by z chalupy nevylezli, vyhlásím, že se jde k dvanácti měsíčkům na jahody. Naložím do batohů takovou tu vodku s jahodama, obuju je do sněžnic a vyvedu někam na vrchol. A tam všechny ty láhve vodky vypijeme. Jsou to věci, ke kterým by se v životě nedonutili a o kterých, když je absolvují, si pak dlouho vyprávějí. Myslím, že je to pro lidi lepší, než kdybych v zal těch třicet milionů, které mě to ročně stojí, a všem jim přidal o tři procenta." A zřejmě to funguje. Díky tomu všemu patří Unicorn v oboru IT mezi nejžádanější zaměstnavatele.

Jenže dosavadní úspěchy Kovářovi nestačí. Sní o tom, že jednou bude z Unicornu velká světově proslulá firma, a usilovně na tom pracuje. "Mít vizi a cíl, který může okolí znít možná až moc nafoukaně a nadutě, je nejdůležitější. To je další pravidlo, které jsem pochopil." I proto sleduje mágy oboru, jako je Larry Ellison z Oraclu, a snaží se od nich učit. Ale jedna věc ho občas trápí, i když ví, že už se nikdy nezmění. Kdysi platilo, že byl ve své firmě něco jako bůh. Každý věděl o tom, jak tvrdě pracuje, co všechno pro firmu vymyslel, jaké zapeklité problémy v programování sám vyřešil, jaké obchody osobně dohodl. Jak říká, už když prošel přes recepci, "cítil, jak se ty kočky na něj obdivně dívají a jak vědí, že je dobrej". Ale dnes je firma pro takového majitele-hrdinu už moc velká. "A proto, aby se dál rozvíjela, já vlastně potřebuju, aby teď za hrdiny byli ostatní členové vedení, střední manažeři. Je správné, že nikdo neví, že jsem určitou klíčovou věc vymyslel já. Že lidi v podniku už prostě netuší, jestli jsem chytrý nebo ne. Jestli jsem pracovitý nebo ne. Je to správný, ale někdy mě to trápí."

CV
Dětství
Žiju v bezvadný době. Ne jako můj otec, který řekl svůj názor, a pak už musel knihy vydávat jen pod jménem svého šéfa a nesměl s námi ani do Bulharska.

Vlasy
To bylo obchodní rozhodnutí. Ale baví mě, jak na ně lidi reagují. A taky mě baví dceři občas brát gumičky.

Merlin
Na vizitce mám čárový kód. Hádejte, čí datum narození tam je: moje, mojí ženy, nebo psa Merlina?

Kapela
Řada mých písniček je o různých kočkách, ale moje žena ví, že je to jenom teorie.

Vladimír Kovář
(* 1962)
Vystudovaný jaderný fyzik pracoval jako vedoucí programátorů v podniku zahraničního obchodu Koospol. Roku 1990 založil firmu Unicorn. Ta dnes zaměstnává přes tisíc lidí a je největší českou společností v oblasti informačních systémů. V roce 2007 otevřel svou vysokou školu Unicorn College, která vychovává odborníky na informační technologie. Kromě toho vlastní například cestovní kancelář, personální agenturu, internetový obchod, rockovou kapelu a horskou chatu Petrovka. Má ženu Janu a čtyři děti. Teď se smiřuje s tím, že jeho ratolesti už umí věci, které je naučil, jako třeba hrát na kytaru nebo jezdit na snowboardu, lépe než on. Jachtaří a na moře vyráží nejraději, když se ostatní kvůli špatnému počasí vracejí do přístavu.

Foto: Adam Holý, archiv Vladimíra Kováře