Terezie Böhmová

Původně mě lákalo Čečensko. Na gymplu mi ale nevyšla ruština, tak jsem se pustila do francouzštiny a zaměřila se na Afriku. Mí rodiče navíc mezitím založili neziskovku Siriri zaměřenou na pomoc ve Středoafrické republice. A tak jsem po maturitě odjela tam, do městečka Bozoum.

Vyspělý svět pomáhá jen v místech, kde za to může něco získat. Středoafrická republika dlouho patřila mezi země, o které se nikdo nezajímal. Teď se tam ale našel uran, a už jsou tam Američani.

Je to země plná sirotků. Aby neskončili na ulici, pomohli jsme vybudovat sirotčinec. Odpoledne jsem v něm pomáhala s doučováním, dopoledne učila zeměpis v misijní škole. Ve státních školách jsou na tisíc žáků čtyři učitelé. Dovedete si představit, co taková výuka může dětem dát. Na škole, kterou Siriri pomáhá financovat, nás bylo na padesát dětí dvanáct.

Adopce dětí na dálku, v Evropě tolik oblíbená, je zbytečně drahá. Administrativní zajištění projekt prodraží třeba na šest tisíc ročně, zatímco život jednoho dítěte v sirotčinci přijde na 1350 korun za rok. To je pro nás pakatel. V Africe je každá koruna vidět.

Smrt je tam všudypřítomná. Příčina se ani nezjišťuje, chybí chladící márnice, takže tělo se musí pohřbít hned. HIV nemocných je asi 10 - 12 %, zabíjí také malárie. Jednou jsem seděla na terase, když se ozvala nějaká rána. Zvyklá z Prahy na petardy jsem to neřešila. Pak jsem se dozvěděla, že zastřelili chlapa, který něco ukradl na tržnici.

Je potřeba je naučit rybu chytat, ne jim ji dát. Tak jsem přistupovala i k výuce, snažila jsem se naučit děti přemýšlet. Před Vánoci jsem je požádala, aby mi napsali pohádku. Sešly se mi zajímavé texty, můj bratr David je potom ilustroval a vznikla z toho komiksová kniha pohádek Ticho hrocha.

Ilustrace: David Böhm