Jiří Schneider: Svět se politického oteplení nedočkal

Světové hospodářství letos sevřela krize, na burzách se dál prohloubila nejistota. Ale příliš se neprojasnilo a neoteplilo ani na globální politické scéně, říká v rozhovoru pro HN programový ředitel Pražského institutu bezpečnostních studií Jiří Schneider.

HN: S nástupem Baracka Obamy letos v lednu byly spojovány veliké naděje. Nakolik je naplnil?

Hospodářská krize a angažovanost USA ve dvou složitých konfliktech - Afghánistánu a Iráku - se vlastně staly hlavní brzdou toho, aby prezident Obama mohl velmi rychle nadějím dostát. Přitom vnesl do mezinárodních vztahů nový prvek. Chtěl se odlišit od svého předchůdce a symbolicky natáhnout ruku ve vztahu k mnoha partnerům - ať už je to Rusko, Čína nebo Írán. Vyslal poměrně jasná vstřícná gesta, že Amerika nemá zájem diktovat, že se chce dohodnout.

HN: Barack Obama jako světový politik číslo jedna tedy zklamal?

Myslím, že je příliš brzy na to říci, zda zklamal, či nikoli. To, že se bilancuje kalendářní rok, je vlastně velmi nevýhodné, neboť výsledky budou vidět - pokud nějaké budou - během příštího roku. Uvidí se, zda kapitál důvěry, který prezident Obama investoval do mnoha vyjednání, se bude zúročovat v konkrétních výsledcích, tedy v dohodách s Ruskem, Čínou či v dohodách širších, týkajících se mezinárodních režimů.

HN: Pro hospodářský i politický vývoj v Evropě je stále klíčový německo-francouzský tandem. Jak hodnotíte jeho přínos?

Německo-francouzský tandem ztratil tu váhu, kterou měl v minulosti, a to ze dvou důvodů. První důvod je vnější - rozšíření Evropské unie, kdy relativní váha tohoto tandemu přirozeně poklesla. Za druhé, mezi Německem a Francií se objevují třecí plochy jdoucí nad rámec tradičních rozdílů, které se ponechávaly stranou v zájmu nějaké dohody. To má zase věcné důvody i důvody subjektivní. Pokud jde o ty věcné, musíme vidět, že Francie a Německo mají různoběžné politiky, například v energetice, zejména jaderné. Právě v té jsou stále méně schopny se dohodnout. Německo už učinilo první kroky k odchodu od jaderné energetiky. Nyní je bude možná revidovat, ale rozhodně není nadšeným proponentem. To se projevilo například v tom, že byla přerušena dlouholetá spolupráce mezi důležitými firmami - třeba Arevy a Siemense.

HN: Zmínil jste se o energetice. Jak pohlížíte na partnerství EU a Ruska v tomto sektoru?

Rusko má zájem prodávat ropu a plyn do Evropy. Není to tak, že by Evropu mohlo škrtnout ze seznamu zákazníků, aniž by se ho to dotklo. Problém je, že tento vztah je asymetrický a že je možná přehnané mluvit o vztazích EU a Ruska. Existují vztahy jednotlivých zemí unie a Ruska, což způsobuje, že Evropa jako celek tahá za kratší konec při vyjednávání podmínek vztahů. Stále ještě nejsme v situaci, kdy bychom byli schopni se dohodnout na nějaké společné politice. Němci chtějí rozvíjet energetické vazby, protože jsou většími zákazníky Ruska než Francie. To platí hlavně pro zemní plyn, ale i pro ropu. Francie má diverzifikovanější zdroje.

HN: Právě v energetice mnohé vlády podporují vznik takzvaných národních šampionů...

To, že jednotlivé země EU podporují své "národní šampiony", velké energetické společnosti, v tom, aby si vyjednaly ty nejlepší podmínky individuálně, je samozřejmě v přímém rozporu s ambicí jednat s širším, silnějším mandátem. Evropa na jedné straně hlásá, že má ten největší jednotný trh na světě, ale v podstatě dělá to samé, co vidí ve světě - podporuje státní či polostátní společnosti, aby z nich byli silní hráči, kteří dokonce někdy nemusejí dodržovat pravidla hospodářské soutěže. To všechno vede ke státnímu paternalismu ve všech sektorech a také ke vzniku protekcionismu, který představuje velké nebezpečí.To má důsledky i pro vztahy se Spojenými státy. Vztahy USA a Evropské unie se vyznačují obrovskou mírou vzájemné závislosti, což je vidět na investičním propojení i na obchodní výměně. Američané a Evropané mají spoustu společných zájmů, které se týkají například politiky v jednotlivých odvětvích - třeba bezpečnosti lodní a letecké dopravy.

HN: Není utopistická myšlenka, že by někdy mohl vzniknout společný americko-evropský trh?

Takový návrh samozřejmě existuje, dokonce s ním přišla i spolková kancléřka Angela Merkelová během německého předsednictví EU, začalo se mluvit o TAFTA (Transatlantic Free Trade Agreement). Objem obchodu je velký, ale podstata transatlantických vztahů není jen otázkou volného obchodu. Možná že ani poptávka po tom, aby existovala zóna volného obchodu TAFTA, není tak velká. Úzká hrdla jsou někde jinde, nikoli v oblasti zóny volného obchodu. Tarifních bariér mezi Evropou a Amerikou zase tolik není. Problém představují netarifní bariéry, čímž se dostáváme do oblasti společných pravidel, slaďování zákonů a norem. Kdyby se USA, Kanada a Evropa dohodly na společných pravidlech, tak by to značně usnadnilo nejen pohyb zboží, ale i všeho ostatního. Proto se uvažuje o tzv. acquis atlantique, tedy sjednocení pravidel a standardů na obou stranách.

Text celého rozhovoru na: www.ihned.cz