Petr Honzejk: Náboženství v kasinu

Václav Klaus to má těžké. Navzdory tomu, že světu opět objasnil, že klimatické změny jsou novým náboženstvím, na summitu v Kodani se žádná globální mše neodehrávala. Kongresové centrum nepřipomínalo svatyni; bylo to kasino, ve kterém se, na pozadí tu více, tu méně pociťované hrozby, hrála tvrdá hra o moc, blahobyt a kontrolu zdrojů. Vyhrála Čína, Barack Obama dostal svoje. Zbytek světa, včetně Evropy, zůstal trop.

Obama udělal to, co umí: dojem. Ohlásil dohodu - nedohodu, ke které se summit připojil - nepřipojil. Čínu k žádným závazkům nepřiměl, výsledný dokument nepočítá ani s mezinárodní kontrolou emisí. Je to závěr v nejhorších tradicích nevymahatelných smluv OSN. Čína může pokračovat v růstu založeném na ekologickém dumpingu, ekonomické a obchodní kyvadlo se bude dál vychylovat v její prospěch. Je to porážka západního světa.

Země jako Indie nebo Čína ukázaly, že pro ně víc než pojistka před možnými důsledky změn klimatu, znamená růst. Možná mají pravdu. Západ je nyní tak bohatý, že se případným změnám klimatu dokáže přizpůsobit. Čína s Indií budou hrát o to, zda stihnou zbohatnout dost rychle, aby to dokázaly taky. Solidarita v této hře neexistuje - velké rozvíjející se země vyběhly s malými tichomořskými státy, kterým už kvůli klimatickým změnám doslova teče do bot.

Formát, v jakém se vyjednávala závěrečná dohoda kodaňského summitu (USA, Čína, Indie, Brazílie, Jižní Afrika), nám ukázal, kdo a jak bude napříště rozhodovat o budoucnosti světa. Evropskou unii ani Rusko velcí hráči nepozvali ke stolu. Pro Česko to mimo jiné znamená, že naše geopolitická dilemata budou USA dále vnímat spíš jen podprahově.

Evropa byla sice vystrčena na periférii, měla by ale tlačit na snižování emisí dál. Nejen kvůli klimatickým změnám. Hlavně proto, aby dokázala čelit hrozbám, které vyplývají ze závislosti na dovážené ropě a plynu. Ví to Velká Británie, která už přijala zákon, podle kterého mají klesnout její emise o 34 procent. Ekologické regulace jsou možným zdrojem technologického pokroku, který budeme zatraceně potřebovat.

Když to trochu v "době pokodaňské" přeženeme: nic proti, aby se klimatické změny staly v Evropě náboženstvím. Ovšem ne v marxistickém smyslu "opia lidstva", jak to zřejmě má na mysli Václav Klaus, ale v původním smyslu živé inspirace.