Petr Honzejk: Nazí, nebo mrtví

Pro atentátníky platí totéž co pro softwarové piráty. Budou vždy o krok před policií. Od odhalení Richarda Reida, který zkusil propašovat do letadla trhavinu v podrážce, sundáváme na většině letišť boty. Nyní se nigerijský atentátník pokusil zničit letadlo nádobkou s trhavinou všitou do spodního prádla. Co si budeme sundávat teď?

Je pravděpodobné, že vánoční útok na linku Amsterdam - Detroit urychlí zavedení skenerů, které cestující bez výjimky svléknou do naha. Nazí se pak budeme modlit, aby teroristé nepřišli na způsob, jak si po vzoru pašeráků heroinu napěchovat trhavinou vnitřnosti. Pak by zbýval už jen rentgen.

Jenže jde to i jinak. Umar Farú Abdulmutallab se neměl dostat ani na letiště, natož do letadla. Byl na seznamu osob podezřelých z terorismu, Američany před ním ještě v Nigérii přišel osobně varovat jeho otec. Mladík přesto nepřišel o vízum a mohl nastoupit do letadla směr USA. To musí řadě Čechů, kteří ještě nedávno odcházeli z americké ambasády na Malé Straně jako nežádoucí osoby, znít přinejmenším podivně.

Problém je v tom, že na americkém "teroristickém seznamu" je půl milionu osob. Pokusit se kontrolovat všechny vyjde nastejno jako nekontrolovat nikoho. Leda by za každým podezřelým stál jeden policista. Extenzivní práce tajných služeb plodí byrokracii a formalismus, přetížení úředníci nepoužívají mozek a selhávají jim instinkty. Skutečně nebezpeční lidé proklouznou. A tak si terorista, který nedávnou přišel o vízum do Velké Británie, mohl udělat výlet do USA.

Po vánočním pokusu o útok na Airbus nicméně opět stojíme na rozcestí. Buď budeme chtít po tajných službách ještě lepší práci než dosud, nebo budeme za pár let stát na letištích nazí před rentgenem. Zkušenost ukazuje, že ač často rádi přísaháme na ochranu soukromí a důstojnosti, tyto hodnoty nemají v souboji s touhou po co největším bezpečí valnou šanci.