Julie Hrstková: Čas (ne)splácení dluhů

Obyvatelé Islandu nechtějí platit dluhy bank. Jejich prezident si vzal čas na rozmyšlenou, zda podepíše návrh vlády na splacení peněz, o které přišli především Nizozemci a Britové. Ti uložili peníze do tamních vysoce úročených vkladů, které zkrachovaly spolu s bankami. Na první pohled se lidem z ostrovního státu není čemu divit: Island se do potíží dostal absolutně nezvládnutou měnovou politikou drahých peněz, na níž vydělávaly soukromé banky. Mohutná kampaň nalákala stovky tisíc střadatelů z ciziny, kteří věřili vysokým úrokům a stabilitě finančního systému. A k důvěře měli svůj důvod: za vklady ručil státní fond pojištění vkladů.

Jenže se ukázalo, že Island na záruky nemá, střadatele nakonec vyplatily rozpočty Velké Británie a Nizozemska. Obě země chtějí peníze zpátky; podmínka splacení těchto dluhů byla mimochodem klíčová i pro to, aby Island dostal pomoc Mezinárodního měnového fondu, která mu pomohla odvrátit bankrot.

Dluhy bank jsou teď dluhem Islandu. Není povinností státu zachraňovat investory, kteří vytrvale odmítají akceptovat fakt, že vždy a za všech okolností se za vysoký výdělek platí vysokým rizikem. Ale pokud stát předem z investorů toto riziko sejme, potom logicky nese odpovědnost. A neměl by vůbec přemýšlet, zda platit či neplatit.

Dluhy a jejich splácení budou klíčovou otázkou letošního roku i mnoha následujících let. Krize a pokusy o oživení ekonomiky prostřednictvím vládních finančních injekcí zaplavily svět státními dluhopisy. Právě teď prochází testem důvěra investorů, kteří je skupují.

Pokud Island neprokáže dobrou vůli ke splacení dluhů, může se stát první kostkou celosvětového domina neplatičů. A to už by pak nebyl problém jednoho malého ostrovního státu, který byl kdysi synonymem pro centrum lukrativních finančních služeb.