Rok 2009: boj o knihovny a jiné příběhy

Hůř nemohl rok 2009 začít. 14. ledna zemřel Jan Kaplický, v necelých dvaasedmdesáti letech, pár hodin poté, co se dozvěděl, že se mu narodila dcera Johanka. V Janu Kaplickém odešel tvůrce, který se zasloužil o to, že se v Česku stala soudobá architektura věcí veřejnou. O žádné jiné stavbě se toho nenamluvilo a nenapsalo tolik jako o jeho Národní knihovně - paradoxně o stavbě, která nebyla postavená a zřejmě navždy zůstane jenom jako model nebo vizualizace. Lidem většinou připomínala chobotnici, a tak se jí i přezdívalo.

Architekt budoucnosti

Hlavně mladší generace vzaly její extravagantně kapkovitou koncepci za svou. Podle toho, co si kdo o ní myslel a jak se o ní vyjadřoval, se dalo vyčíst, jestli je spíše liberálního nebo konzervativního zaměření, což se postupně projevilo hlavně mezi politiky. Někteří si to - jako Jiří Paroubek - časem uvědomili a pozitivním hodnocení knihovny chtěli získat body mezi lidmi, které by jinak nemohli oslovit. A pochopitelně naopak: zostouzením knihovny se - jako primátor Pavel Bém - zase spolehlivě zavděčili prezidentu Klausovi. Bylo to směšné a nedůstojné.

Z odborné a vkusové otázky se stalo politikum, podstata vzala zasvé a s ní i knihovna. Jan Kaplický si myslel, že se svým největším projektem vrací definitivně z Londýna, kam odešel v roce 1968, domů a uzavírá se přirozeně kruh jeho života. Člověk míní, život mění. Obávám se, že mnoho nezmění ani strana, které byla kvůli boji za postavení Národní knihovny loni založena. Je to hezké gesto, ale těžko lze předpokládat, že by se jí povedlo získat náležitý politický vliv nebo vybrat dvě miliardy potřebné na její postavení. A i kdyby to vyšlo, stejně není místo, kde by mohla stát.

Pakliže se po vítězství Jana Kaplického v soutěži na Národní knihovnu zpochybňovalo nebo snižovalo jeho postavení v mezinárodním kontextu, okamžitě po smrti se o něm Norman Foster, Richard Rogers či Zaha Hadid - hvězdy současné architektury - vyjádřili jako o inspirativní osobnosti, která je ovlivnila a již půjde jen těžko nahradit. V létě byla v londýnském Muzeu designu zahájena výstava s výmluvným názvem: Vzpomínka na Jana Kaplického, architekta budoucnosti.

Na pokračování

Je to zvláštní, ale neutuchající polemiky o jedné nepostavené knihovně málem dokázaly zastínit skutečnost, že jiná knihovna se dokončovala v pražských Dejvicích. Národní technická knihovna se roky stavěla bez valnějšího zájmu médií, ten se více projevil až ve chvíli, kdy byla představena její vnitřní výzdoba - svérázné kresby konceptuálního rumunského umělce Dana Perjovschiho. Nebylo to laciné gesto, ale dobrý nápad, jak dát přesně řešenému interiéru spontánnější náboj. Národní technická knihovna byla otevřena 9. 9. 2009 a studio Projektil, které ji navrhlo, odvedlo po všech stránkách výborný výkon.

Nejde jenom o to, že budova působí lehce, soudržně a svým oblým tvarem přesně doplňuje prostor mezi krabicovitými stavbami areálu Českého vysokého učení technického. Neméně podstatná je její energetická nenáročnost a šetrnost vůči životnímu prostředí. Bez toho se dnes nedá kvalitně stavět. Architekti Roman Brychta, Adam Halíř, Ondřej Hofmeister a Petr Lešek ze studia Projektil patří k mladší generaci autorů, která se čím dál více prosazuje a jíž je daný přístup vlastní. Jejich knihovna byla vybrána do finále soutěže The Great Indoors Awards 2009 a dá se předpokládat, že bude bojovat i v letošní Grand Prix českých architektů. Takových pozoruhodných veřejných staveb je u nás totiž pořád ještě jako šafránu.

V soutěži Grand Prix 2009 získali hlavní cenu architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař za Fakultu chemicko-technologickou v Pardubicích. Kuba s Pilařem jsou zavedená značka; už od poloviny 90. let podávají přesvědčivé výkony - připomeňme si kapli Panny Marie Královny v Jestřebí, brněnský palác Omega nebo obytný soubor na Krutci v Praze - a pardubická realizace je jejich dosavadní vrchol, minimálně co se "betonové" věcnosti týká. Jakkoliv je to dobrá architektura, na ještě lepší, výjimečnější měli zaděláno v Ostravě, pro kterou navrhli Moravskoslezskou vědeckou knihovnu. Projekt v podobě černé kostky se hodně vymyká zdejšímu stavění, je to objekt symbolické síly, vlastně svébytné umělecké dílo, i když samozřejmě plní jiné než jen estetické funkce - právě v tom je jeho přednost. S nástupem nové politické reprezentace v čele kraje byla stavba pozastavena. Vypadá to, že budoucnost vědecké knihovny, jejíž stavba má masivní petiční podporu, je nejistá: přinejmenším do okamžiku, než se zase vymění gubernátor. Na petice v téhle zemi bohužel nikdo z těch, kdo by měl, neslyší.

Satelit jako norma

Nechuť prosazovat nadčasovou architekturu je jen těžko pochopitelná, protože stačí relativně málo, a politik či úředník může mít svůj pomník v podobě stavby, která bude připomínat... třeba už jen to, že byl prozíravý a něco nezabil v zárodku. Možná to souvisí nejenom s nedostatkem odvahy, ale hlavně rozhledu a vzdělání, ono je to vlastně pro#173#pojené.

Píšeme sice desátý rok jednadvacátého století, ale současná architektura, která by vyjadřovala ducha doby, se prosazuje pořád s velikými obtížemi - na rozdíl od Rakouska, Německa nebo Nizozemí, které nám slouží jako příklad zemí, kde "TO" jde. U nás každý architekt musí řešit spoustu předpisů a omezení, které jsou mu, často nesmyslně, kladeny do cesty. Předepisuje se sklon střechy, barva její krytiny, fasády, materiál, z nějž mají být okenní rámy. Svoje požadavky diktují památkáři, a kde nejsou památkáři, tam nastupují ochránci krajinného rázu. Navrhnout třeba jen malý rodinný dům s rovnou střechou a většími prosklenými plochami v satelitu poskládaném z kýčovitých typových domů je často neřešitelným problémem. Až to vypadá, jako by se nejpokleslejší druh domů stal normou, kterou se byrokrati na stavebních úřadech svědomitě řídí.

Architekti z toho bývají právem znechuceni a někteří již dopředu rezignují, protože je to často marný boj, kdy nakonec hrozí, že dům nebude nikdy zkolaudovaný. To, co se postaví, bývá výsledkem kompromisu. Sice se to na první pohled nezdá, ale boji s byrokratickými omezeními byl vystaven také dům ve Zdiměřicích od Stanislava Fialy, jenž se dočkal ocenění Grand Prix 2009 v kategorii novostaveb rodinných domů. Architekt byl úředníky nucen do šikmé střechy, aniž by to bylo opravdu nezbytné, a musel projekt, jehož řešení je pozoruhodným příspěvkem do diskuse o současném bydlení, upravovat. Nakonec se mu povedlo dotáhnout koncepci přízemního "domu se zeleným zálivem", široce se otevírajícím do zahrady, do úspěšného konce. Každý architekt s ambicemi dělat moderní domy musí počítat s tím, že nejtěžší není dům vymyslet, ale zhmotnit jej do podoby, která se příliš nevzdálí od té výchozí.

Metamorfóza Vítkovic

Architekt může být jen tak velký, jak mu dovolí investor. Jenom pro sebe staví architekti výjimečně, většina z nich si ani nenavrhne vlastní dům (a pokud si ho navrhnou, děje se to zhusta z nedostatku jiných příležitostí). Ocelářský magnát Jan Světlík, muž vládnoucí mnohamiliardovému majetku, se rozhodl k činu, pro nějž by mohl být v budoucnosti veleben - chce oživit rozlehlý areál Vítkovických železáren. Obrovitý moloch vyvíjející se podle vlastních zákonitostí už více než sto osmdesát let je největší národní kulturní památkou v Česku a jako takový se udržuje jen s velkými obtížemi, zvláště když většina z tradičních provozů ztratila někdejší výrobní funkci. Světlík se spojil s renomovaným architektem Josefem Pleskotem a ve Vítkovicích společně chystají kongresové centrum, které loni poprvé veřejně prezentovali. Nejdříve by měl být přestavěn bývalý plynojem, jehož kupole vypadá jako kulisa z vědeckofantastického filmu od režiséra Ridleyho Scotta. Z plynojemu se chystá auditorium pro patnáct set lidí, na stavbu se podařilo sehnat peníze z evropských fondů. Vedle Pleskota se na revitalizaci železáren podílí Zdeněk Fránek, také prvotřídní architekt - takže to vypadá, že by se bývalé ocelové srdce země mohlo v příštích letech transformovat v laboratoř soudobé architektury. Možnosti tu tedy jsou.

Román podle Tugendhat

Bohatí lidé by měli mít ze zákona (samozřejmě nepsaného, spíše jaksi morálního, a tudíž nijak vynutitelného) povinnost postavit alespoň jeden špičkový dům, kterým by obohatili svoje okolí a pomohli architektuře i architektům. Stanou se z nich pak mecenáši, jako byli manželé Tugendhatovi, kteří si nechali v Brně postavit od architekta Ludwiga Miese van der Rohe vilu - jak se s odstupem ukazuje, jednu z nejdůležitějších staveb dvacátého století. Hodně se zase o ní mluvilo zejména loni na podzim, protože anglický spisovatel Simon Mawer vydal román Skleněný pokoj, který byl silně inspirovaný osudy manželů Tugendhatových a odehrával se v jejich vile, která tak po učebnicích architektury vstoupila i do beletrie. Skleněný pokoj byl nominován na Man Bookerovu cenu a vila Tugendhat se na jaře - po letech průtahů - dočká rekonstrukce.

Knížky o architektuře přispívají jednak k tříbení vkusu, jednak k představování realizací, které přesahují běžnou produkci. Loni se vůbec poprvé na obálce reprezentativního přehledu evropské architektury objevila současná česká stavba. Nakladatelství Braun si jako vstupní foto do své publikace vybralo budovu golfového klubu v Hostivaři od pražského studia ADR, jejíž fasádu připomínající větrem pocuchanou přerostlou louku vytvořil z dřevěných desek sochař Jiří Beránek. Nebylo to nijak nákladné řešení - naopak, patřilo k těm nejlevnějším, což potvrdilo známou skutečnost, že opravdový talent se pozná až v omezujících podmínkách.

Zumthorova lekce

V roce 2009 získal Pritzkerovu cenu švýcarský architekt Peter Zumthor, který si vybírá jenom zakázky, jež může mít pod svou dokonalou kontrolou. Nepospíchá, hlídá si detaily, materiál, každou píď stavby. Nikdy nesleví ze svých požadavků, nikdy neopustí svoje představy. Zumthor je jeden z mála světových architektů, jehož můžeme považovat za opravdového umělce. V říjnu přijel do Prahy a v Betlémské kapli přednesl přednášku, jíž naslouchalo na sedm set lidí. Architektura se v jeho podání stává víc vzrušující než divadlo, o filmu ani nemluvě. Byla to vzácná příležitost vidět na vlastní oči, že laureát nejvyššího možného architektonického ocenění je docela normální člověk, i když by se mohl tvářit, že mu svět musí ležet u nohou. Zumthorovy domy se zdají skromné, neokázalé. Pravdivé. Dobrou zprávou je, že pro spoustu českých architektů je právě Peter Zumthor příkladem. A kdo si přečte jeho knihu Promýšlet architekturu, dostane chuť nejenom stavět, ale hlavně promýšlet, což jednou může do našich sídel a krajiny přinést klid a soulad, jaký vnímáme jen výjimečně, když vše pokryje sníh.

Foto © isifa.com, Ester Havlová, Petr Jedinák, Golf Club Hostivař: Pohled na Národní knihovnu z věže Pražského hradu. Jan Kaplický, autor nejslavnější nepostavené stavby na území České republiky, zemřel v lednu loňského roku. Uzavřel se tak jeho životní kruh, aniž by se zhmotnilo architektovo klíčové dílo. Ve stínu marných bojů o knihovnu na pražské Letné vyrostla v nedalekých Dejvicích Národní technická knihovna, kterou vymysleli mladí architekti ze studia Projektil. Okamžitě se stala vyhledávaným útočištěm nejenom technicky orientovaných čtenářů. Hlavní cenu na Grand Prix 2009 získali Ladislav Kuba a Tomáš Pilař za budovu Fakulty chemicko-technologické v Pardubicích. Zasloužené prvenství! Stanislav Fiala ukázal domem, který navrhl pro Zdiměřice, jak je také možné stavět v příměstských satelitech. Jeho koncepce zaručuje dokonalé soukromí a maximální kontakt se zahradou. Architekti Kuba a Pilař renomé špičkového českého ateliéru potvrdili i projektem Moravskoslezské vědecké knihovny, která se měla začít stavět v Ostravě. Sociální demokraté ale její výstavbu zarazili. O brněnské vile Tugendhat napsal anglický spisovatel Simon Mawer román Skleněný dům. Na jaře by se mělo začít s její rekonstrukcí - jinak brzy spadne. Budova golfového klubu Hostivař od studia ADR se loni dostala na obálku prestižní publikace o současné evropské architektuře. První vlaštovka!