Jiří Leschtina: Leklé ryby v korupčním proudu

Metla korupce s námi alespoň do jisté míry zůstane navždy. To jsou slova prezidenta Transparency International Petera Eigena. Šéf největší protikorupční organizace jimi určitě nechtěl vyvolat malomyslnost. Spíš burcovat k vytrvalému boji proti úplatkářství. K reálným a přitom systémovým změnám. K takovým, o nichž politici neradi mluví. A když je navrhnou, tak pár měsíců před volbami, kdy je parlament nestihne schválit.

O tom, že naše politické elity tažení proti korupci jen předstírají, svědčí i nejnovější Pecinův balíček. Jistě, takový korunní svědek, který usvědčí úplatkáře výměnou za svou beztrestnost, může být skvělá věc. Ale tenhle hollywoodský příběh se odehrává jednou za uherské roky. Pro všední dny potřebujeme zákony, jež by z korupce udělaly riskantní a málo výnosnou činnost jak pro úředníky, tak pro politiky.

Prostocviky ve tmě

Mezi účinná opatření patří rozšíření působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu na krajská hejtmanství i městské radnice, o němž mluví Mirek Topolánek. Jenže tohle rozptýlení tmy pod svícnem už navrhoval před mnoha lety první šéf NKÚ Lubomír Voleník, jenž byl před příchodem do čela úřadu členem ODS. Přitom právě její hejtmani a starostové byli největšími odpůrci Voleníkova nápadu.

Možná se ale situace mění. Na rozdíl od Voleníkových dob, kdy ve vedení NKÚ seděli nezávislí odborníci, dnes je v patnáctičlenném kolegiu sedm bývalých poslanců ČSSD a ODS. A invaze pokračuje. Až nejsilnější strany ovládnou NKÚ, proč by nerozšířily jeho působnost? Vždyť kontrola politiků pak bude probíhat plně v režii politiků samotných.

Topolánek také volá po zveřejňování průběhu výběrových řízení na internetu. Pokud by součástí odhalení bylo i složení hodnoticích komisí a zápisů, jak jejich členové hlasovali, znesnadnilo by to korupční manipulace. Něco podobného ale v Topolánkově vládě navrhoval Miroslav Kalousek. Postavili se proti němu všichni ministři bez ohledu na stranickou adresu. Tehdy měl premiér říct: Toto je návrh, který i já pokládám za klíčový pro boj s korupcí. Proč bychom teď měli věřit Topolánkovu probuzení, když zaspal v době, kdy měl v rukou reálnou moc?

Navíc, prosvícení veřejných tendrů není všelék. Korupční příležitosti kvetou, když si ministerstva či radnice najímají mandatorské firmy, jež organizují soutěžní tendr, pokračují v dozoru nad zhotovením zakázky, uzavírají dodatky, kontrolují správnost faktur. Když dojde k dodatečnému navýšení ceny (v níž je zahrnut i úplatek), politici jsou z obliga. Proto také žádná strana neprosazuje zákaz univerzálního mandatáře.

Jak oživit zdechliny?

Musíme se tedy smířit s tím, že ať vyhraje volby kdokoliv, účinné protikorupční reformy se nedočkáme? Že strany dál poplují s korupčním proudem jako leklé ryby? Existuje jediná hrozba, jež může poslance vytrhnout z profesionální otupělosti. Tlak veřejného mínění, jež nelze spoutat do stranického chomoutu.

Politici sázejí na to, že rozlezlost korupce vyvolává malomyslnost, vysává z lidí odhodlání jít hlavou proti zdi. Někdy ale stačí několik vzpurných, aby strhli lavinu. Podnikatel Radim Jančura, kterého krajští hejtmani vyšachovali z tendru na regionální vlaky, chce zasáhnout do voleb negativní kampaní. Možná inspiruje k otevřeným protestům další podnikatele, podvedené při veřejných zakázkách. A takových je vždycky víc, než korumpujících vítězů. Metla korupce se nakonec může obrátit proti celé politické špičce.

Takovéto podnikatelské "Děkujeme, odejděte" by mohlo ovlivnit hlasování voličů víc, než si teď dokážeme představit. A vyděsit budoucí zákonodárce natolik, že si pak už nedovolí uložit k ledu účinnější zákony proti úplatkářství, jejichž přijetím se někteří současní vůdci nedůvěryhodně zaklínají.

Jiří Leschtina