Export nejlidnatější země planety vzrostl téměř o 18 %. To je číslo, které Číně konečně zajistí již dlouho očekávané předstižení Německa, jakožto exportně nejvýkonnější ekonomiky světa. Běžný spotřebitel - zahlcen zbožím pocházející ze země, jejíž populace čítá miliardu a tři sta milionů lidí - ovšem jen těžko uvěří, že ještě před pár měsíci Německo - s počtem obyvatel jen lehce převyšujícím osmdesát milionů - bylo schopno vyvážet více.

Příčinou téhle "výměny stráží" na čele světového exportního žebříčku není jen fakt, že asijské ekonomiky se s recesí popasovaly lépe než zbytek (zejména "západního") světa. Založil ji už samotný rychlý růst čínského hospodářství. A není bez zajímavosti, že například OECD ve své pět let staré studii tuhle změnu přesně předpověděla.

Pekingští rudí vůdci tedy slaví. A mají proč: raketový ekonomický růst Říše středu je totiž velice těsně spjatý s její exportní výkonností. Zatímco výše domácího produktu na hlavu se podle čínských statistiků - a jejich tři roky starých údajů - za poslední dekádu ztrojnásobila (a za dvojnásobnou dobu vyrostla sedmnáctkrát), za stejných deset let vývoz narostl téměř sedminásobně (respektive čtyřicetinásobně za dvě poslední dekády). Navíc celkový objem čínských exportů činí téměř třetinu domácího produktu a obchodní přebytek dosahuje řádu stovek miliard dolarů. V téhle souvislosti ale stojí za to připomenout, že třeba podíl českého exportu na HDP je proti Číně dvojnásobný, ovšem při podstatně nižším celkovém přebytku.

Ani státní, ani soukromá

Co stojí za úspěchem čínského zboží na světových trzích je dobře známo. Politika čínských vůdců již od počátku usilovala o růst založený na exportech a relativní liberálnosti ekonomického režimu (při zcela jiném přístupu k politice). Přesně tenhle přístup vedl k boomu nikoliv jen zahraničních investic. Výroba byla podpořena také velmi nízkou úrovní mezd i dalších nákladů (sociálních i ekologických) či - eufemisticky řečeno - laxním přístupem k ochraně autorských práv. Nemalou roli sehrává i politika "slabého jüanu", která vytváří další stimul pro exportéry.

Polostátní a polosoukromé čínské ekonomice se podařilo obdivuhodně hladce projít krizovým rokem 2009. Roli v tom sehrál zřejmě i balíček vládních opatření (v čínských rozměrech šlo o více než půl bilionu dolarů). I jemu navzdory se však ukazuje, že růst čínské ekonomiky se blíží "nebezpečné zóně". Již před krizí totiž řada trhů (reality, akcie, bankovní půjčky či dokonce trh práce) naznačovala větší či menší známky přehřátí. A nyní se zdají být obavy, že růst je "i na dnešní Čínu" příliš rychlý, opodstatněné. Zejména tempo, jakým přibývá v tamní ekonomice půjček, budí rozpaky. Narozdíl od poklesů či stagnace ve většině zemí se totiž jejich objem v Číně zvýšil bezmála trojnásobně.

Tento vývoj obnovil mimo jiné obavy o stav čínského finančního sektoru, které před krizí na vedlejší kolej odsunul rychlý růst tamního hospodářství. Obavy čínského regulátora bank dokonce vedly k veřejně prezentovanému znepokojení nad možnými riziky rychlého růstu půjček. To vede některé investory k obezřetnému pohledu na Čínu a její ekonomiku. Jedním z nich je například i James Chanos, šéf amerického hedgeového fondu, jehož některé "černé prognózy" v minulosti (třeba předpověď potíží společnosti Enron), se ukázaly být "trefami do černého".

V minulosti však čínské vedení prokázalo obdivuhodnou schopnost zvládat situace, kdy ekonomický kotel balancoval na hraně většího či menšího výbuchu. Není tedy vyloučeno, že si poradí jak s exitem podpůrných opatření, tak přehřívajícími se trhy. Možná ještě obtížnější agendou ale mohou být nakonec dlouhodobé problémy této obrovské ekonomiky.

Mezi ně patří především náklady na držení slabého směnného kurzu. To se projevuje nejen v pomalé restrukturalizaci ekonomiky a menším bohatství lidí, ale zejména v nákladech spojených s devizovými intervencemi proti posílení jüanu. Ty vedly v minulosti k astronomickému nárůstu čínských devizových rezerv (držených z velké části poněkud paradoxně v amerických vládních obligacích) - a obdobně velkým ztrátám z "povoleného", i když mírného posílení čínské měny.

Těžký úděl lokomotiv

Další riziko představuje fakt, že okolní svět s rostoucí nevolí sleduje pronikání čínského zboží na nové a nové trhy, při vědomí, že vláda podporuje vývozy zmíněnou kurzovou politikou i vysokou tolerancí ke "špinavým či neefektivním technologiím".

To jsou poměrně dobré argumenty pro to, aby obchodní partneři neustále zvažovali možnosti různých sankcí, kterými by se této "neférové" konkurenci bránili. V neposlední řadě zůstává zatím nezodpovězena i otázka, zda po růstu mezd, který expandující ekonomika vyvolává, budou výroby i nadále tak cenově atraktivní jako dříve.

Do budoucna může být pro udržení rychlého čínského růstu (což samo o sobě bude spolu s růstem bohatství stále obtížnější úkol) klíčové, jak se čínské firmy vyrovnají s rostoucí rolí vědy a výzkumu, jež jsou potřebné pro udržení konkurenční pozice na trhu. Není tajemstvím, že v budoucích letech budou prim hrát technologicky a výzkumně velmi náročné obory typu ekologických technologií, zdravotnictví či dopravy. Právě to jsou oblasti, ve kterých jsou země typu Německa - respektive jejich firmy - nesmírně silné. A mohou z tohoto trendu benefitovat.

Pokud se tedy Čína nechce pasovat do dlouhodobé role poměrně levného výrobce technologicky ne zcela vyspělých výrobků, čeká ji práce i na tomto poli.

Zdá se tedy, že před Říší středu stojí v budoucnu úkoly dokonce náročnější, než bylo "dohnání a předehnání" německé exportní lokomotivy.


Luděk Niedermayer
Autor, bývalý viceguvernér ČNB, pracuje ve společnosti Deloitte ČR