Ondřej Soukup: Ukrajina mezi Bruselem a Moskvou

Proruský Viktor Janukovyč porazil prozápadní Juliji Tymošenkovou. Tak o výsledcích nedělního prvního kola prezidentských voleb na Ukrajině referují (nejen) česká média. Není to ale pravda. Janukovyč není více proruský než Tymošenková, toto dělení je umělé a spíše než cokoli jiného mate veřejnost.

Plynová princezna

"Vyzývám všechny, kteří volili demokratické kandidáty a kterým není lhostejný osud práva, demokracie a evropské integrace, aby v druhém kole spojili své síly se mnou," vyzvala Julija Tymošenková příznivce Viktora Juščenka nebo Arsenije Jaceňjuka hlavně ze západu země. Ovšem krátký pohled do biografie Julije Tymošenkové ukazuje, že není zrovna ideální kandidátkou na roli obhájkyně západních hodnot. Do politiky vstoupila vlastně z donucení. V polovině 90. let s manželem vlastnila společnost Jednotné energetické systémy Ukrajiny (JESU), která díky patronátu tehdejšího premiéra Pavlo Lazarenka měla monopol na obchod s ruským plynem.

Lazarenko ale o svůj post přišel a následně byl ve Spojených státech odsouzen na devět let kvůli praní špinavých peněz. Podle Američanů ukradl 200 milionů dolarů. V případu figurovaly i úplatky, které měl dostávat od JESU. "Plynová princezna" - jak se Tymošenkové tehdy přezdívalo - upřela svou zdánlivě nevyčerpatelnou energii do politiky, vytvořila stranu a přešla do opozice vůči prezidentu Kučmovi. Nejvíce sil ale zpočátku věnovala úsilí dostat svého manžela z vazby a ukončit vyšetřování ohledně korupčních schémat v JESU.

Své charizma a nezpochybnitelné organizační schopnosti dala posléze do služeb oranžové revoluce a na jejím vítězství v roce 2004 měla lví podíl. Ve srovnání s poněkud toporně vystupujícím Viktorem Juščenkem, který byl schopen mrznoucím, ale nadšeným davům na kyjevském Majdanu citovat statistiky o růstu průmyslové výroby, byla Tymošenková tím, kdo dokázal elektrizovat davy a do značné míry určovala i taktiku, která posléze Juščenka přivedla do prezidentského křesla.

Za odměnu dostala křeslo premiérky, kde ale vydržela jen osm měsíců. Prezident ji odvolal kvůli neustávajícím konfliktům uvnitř vlády. Ty byly vyvolány i její snahou o znovuznárodnění některých podniků, podivně privatizovaných za Kučmovy éry. To by si sice zasloužilo spíše pochvalu, kdyby se ale současně neukázalo, že podniky chce předat svým sponzorům. Bez ohledu na prozápadní rétoriku udělala jen málo pro to, aby se Ukrajina Evropě přiblížila.

Dělník s kriminální minulostí

Podobným mýtem je i "proruskost" Viktora Janukovyče. Ukrajinsky se sice naučil teprve před pár lety, ale to z něj automaticky nedělá agenta Moskvy. Za tímto bývalým dělníkem s kriminální minulostí stojí východoukrajinští oligarchové, ovládající doly a železárny. Ti sice mají zájem o slušné vztahy s Ruskem, protože mají zájem o co nejnižší ceny plynu, současně ale rozhodně nechtějí, aby dopadli stejně jako jejich kolegové v Putinově Rusku.

Oba hlavní politické projekty, "prozápadní" a "proruský", o kterých se hovořilo během oranžové revoluce, se ukazují coby utopické. Ukrajina se v krátkodobé, ale nejspíš i střednědobé perspektivě nestane členem Evropské unie, dostat se do sféry přímého ruského vlivu zase nechce. Jak píše známý moskevský komentátor Kirill Rogov, je to neperspektivní a pro lidi s nějakým majetkem i nebezpečné. Země je tak odsouzena vyvažovat oba vlivy a Janukovyč i Tymošenková to chápou více než dobře.

Je ovšem třeba ocenit, že bez ohledu na místy chaotickou politickou situaci mají Ukrajinci možnost zvolit prezidenta ve svobodných volbách. Ve mnoha zemích na východ od Kyjeva to zdaleka není samozřejmost.