Na šikmé ploše

Když jsem se dozvěděl, že architekti ze studia HŠH vymysleli dům se šikmými podlahami, moje první reakce byla jednoznačně odmítavá. Jakkoliv jsem bez předsudků ve věcech rasy, víry i vkusu, hlavou mi projelo: blbost, naschvál, výstřednost, formalismus, hříčka, zneužití klienta ve prospěch exhibice architektů. Nebyl jsem sám, kdo takhle kroutil hlavou, na architektonických webech už několik týdnů probíhají divoké diskuse. Architekti, s nimiž přicházím do styku, většinou jen mávli rukou na znamení, že diskuse je o "něčem takovém" zbytečná. Dům má mít podlahy vodorovné, na šikmině budete klouzat, to ví přece moc dobře každé dítě.

Prakticky vzápětí jsem si ale uvědomil, že dokud dům neuvidím na vlastní oči, nevstoupím do něj, neprojdu si ho a rampy "neohmatám" chodidly, tak o něm nebudu vlastně nic vědět. Fotky nebo vizualizace jsou sice při představování architektury důležitým prvkem, ale bezprostřední zkušenost, kdy vnímáme stavbu v nejširších souvislostech místa a okolí, nemůže nikdy nahradit. To je jasné jako facka. Fotka může někdy domu pomoci k lepšímu dojmu, jindy ho není ani schopna aspoň částečně přiblížit.

Prostorový dům

Architekt Petr Hájek - to první "H" ve zkratce HŠH - mě nabral na kraji Prahy a po plzeňské dálnici jsme si to namířili do Černína, který leží asi dva kilometry na sever od obce Zdice, v kopcích chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Je to kousek, cesta trvala slabou půlhodinu, a to jsme jeli hodně volně, protože jsme si povídali. Architekt mi vyprávěl, jak složité bylo dotáhnou do konce stavbu vily, která dostala jméno podle Hermíny, malé dcery majitele domu MUDr. Michala Čillíka. "Oslovil nás poté, co viděl naši výstavu Prostorový dům v Galerii Jaroslava Fragnera," vzpomíná Hájek. "Zaujalo ho, jak přemýšlíme o vnitřních prostorech. První studie byla hotová už v roce 2000, ale kolaudace proběhla teprve loni." To je skoro deset let. Největší problémy byly se stavebním povolením, protože se stavělo v CHKO, a to je stejně obtížné jako pouštět se do budování v památkové rezervaci. "Už to vypadalo, že budeme muset stavět někde jinde," upozorňuje architekt a zpomalí na osmdesát. Nakonec o bytí a nebytí projektu rozhodlo kladně ministerstvo životního prostředí.

Zastavujeme pod prudkým svahem, na němž stojí dům s měkkou růžovou fasádou - vypadá, jako by byl obložen pěnou z jahod se šlehačkou. Jde ovšem o dvanáct centimetrů silný polyuretanový nástřik. Chcete ho pohladit a vlastně ještě víc: je to barák k zakousnutí, připomínající víc než prostor k bydlení konceptuální umělecký objekt - vlastně sochu v přírodě, která vypadá jako dům. Fotky mu nic nepřidávají, protože je prostě fotogenický. U nás je jen málo na první pohled tak radostně působících staveb. Vlastně: jiná taková není.

Dostáváme se k ní zezadu, po úzké stoupající cestě - rovinku v téhle skoro horské lokalitě najdete jenom ztěžka. Terén dům do sebe částečně nechává vstoupit, podlahy přebírají jeho sklon, ale prvotní inspirací bylo, že investor je milovník filmů a chtěl mít kinosál, kde by mohl sledovat plátno z šikmé plochy. O poschodí výš byl princip rampy zopakován, ale plátno nahradilo rozlehlé okno, které rámuje daleký výhled do zajímavé krajiny, jaký se snad nikdy nemůže omrzet.

Tartanová sjezdovka

Provádí nás Kristýna Čillíková, vyrušili jsme ji od práce, právě psala článek do zdravotnického časopisu. Michal Čillík, specializací psychiatr, doma není. Na návštěvy jsou zvyklí, dá se říci, že se u nich dveře netrhnou, protože dům chtějí vidět architekti, teoretici, kritici i "normální" zvědavci. Rozhlížím se kolem. Je tu příjemná atmosféra, zelené podlahy uklidňují, místo obrazů jsou okna, každá zeď má právě jedno.

"Vpluli jsme sem úplně přirozeně," říká paní Čillíková. "Ani jsme si nemuseli zvykat. Když k nám přijde návštěva, děti jsou z ramp nadšené, reagují na ně spontánně a schody vůbec nepostrádají. Navíc, když spadnou, tak nehrozí, že by se poranily o nějakou hranu. Rampy jsou v tomto ohledu určitě bezpečnější než schody. Naší Hermíně jsou čtyři roky a pohybuje se s naprostou jistotou."

Rampy mají sklon jednatřiceti stupňů - představuji si, že asi do takové sjezdovky stoupal nedávno na běžkách Lukáš Bauer na Tour de Ski v Alpe Cermis. Jsou potažené umělou hmotou tartan, která je měkká a neklouže. Zkouším tedy nejožehavější část experimentálního domu. Chodím nahoru a dolů, po chvíli pociťuji, že zapojuji svaly, které jinak odpočívají, a naopak, takže tahle podlaha může sloužit jako přirozená posilovací plošina, aniž by člověk musel navštěvovat fitcentrum. Je to příjemné, zvláště ve věku po čtyřicítce, ale nevím, jak dlouho bych to vydržel. Manžel Kristýny Čillíkové prý za půl roku, co v domě bydlí, i trochu zhubl; čemuž se vůbec nedivím.

Čekal jsem, že to bude mnohem víc... bizarnější a nesnesitelnější, nicméně se zdá, že rampy tomuto domu opravdu sednou: vnímám jednak jakousi přirozenou jednolitost vertikálního prostoru, jednak zažívám pocit, jako by mnou procházel svažitý kopec. Nevýhodou je, že když nahoře něco vylijete, třeba kafe, kapalina steče dolů. Na to se musí dávat pozor, upozorňuje paní domu. Kdyby majitele šikminy jednou omrzely, můžou do nich klidně zasadit schody - s tím ovšem nepočítají, protože dům je přesně takový, jaký oba chtěli. Byl jim postaven přesně na míru. Bez šikmých ploch by přišel o svoji vzrušující podstatu.

"Přemýšlíme jen o tom, že dům po několika letech přestříkáme na jinou barvu," říká Kristýna Čillíková. "Na jakou? Uděláme referendum mezi lidmi ve vesnici a zvolíme odstín podle toho, jaký by se jim zamlouval a na jakém se shodnou. Pokud se ale nedohodnou, bude to zase jen na nás."

HŠH architekti

Studio bylo založeno v roce 1998 absolventy Fakulty architektury ČVUT Petrem Hájkem (1970), Janem Šépkou (1969) a Tomášem Hradečným (1969). Mladí architekti na sebe upozornili výstavou Prostorový dům, která byla v letech 1999 až 2003 představena v Liberci, Praze, Chebu, Brně, Budapešti a v Oslo. V Berouně byl podle jejich projektu postaven roku 2004 dům manželů Pszczolkových: prostorová struktura složená z 24 krychlí. Jde o nejčastěji publikovaný český dům jednadvacátého století; v roce 2005 mu německý časopis Bauwelt udělil čestné uznání za realizaci a dodnes se o stavbě vedou diskuse. HŠH jsou také autory vysoce hodnocené přestavby olomouckého Arcidiecézního muzea (2006). Roku 2007 obsadili třetí místo v soutěži na novou budovu Národní knihovny - jako nejlepší český tým.

Vila Hermína
Černín u Zdic

Investor: MUDr. Michal Čillík
Autoři: HŠH architekti / Petr Hájek, Jan Šépka, Tomáš Hradečný
Studie: 2000
Realizace: 2009
Zastavěná plocha: 59 m2
Náklady: 5,5 milionu korun

Foto Ester Havlová: Dům vypadá jako hračka. Jeho zdi jsou ovšem z cihel, fasádu a střechu pokrývá polyuretanová pěna, jejíž nastříkání trvalo dva dny. Rampy jsou potažené tartanem, umělou hmotou, která je příjemná na dotek a neklouže. Po šikmině se stoupá k "ložnici" - postel, obloženou knihami, drží ve výšce traverzy. Zleva: Hermína, Kristýna a Michal Čillíkovi. Ve svém domě jsou spokojeni a rozumějí si s s ním. Dům přesně kopíruje prudký svah, který architekti přenesli také do jeho interiéru. Za rok se do něj vrátíme - uvidíme, jestli umí stárnout.