Tomáš Sedláček: Sám je člověk cool, ale leda v plotě

Na první pohled nám to přijde jako nepěkná vlastnost, ta soutěživost! Pro důvody netřeba chodit daleko: nebylo by lepší, kdybychom se neustále nepoměřovali, nesnažili se předběhnout a žili místo toho v harmonii? Možná ano, ale konkurenci a soutěživost si většinou vyrábíme sami, přirozeně ji vyhledáváme.

Navíc konkurence není vůbec doména jen (konkurenčních) trhů. Tak si vezměte třeba krasobruslení nebo tanec. Takové krásné disciplíny a přece: proč máme zrovna i u této estetické činnosti, překrásné podívané pro oko, celosvětově soutěžit? Nebo lyžování. Sjezd je přece krásná věc, kterou je lépe si vychutnat, a koho a proč kdy napadlo, že vítězí ten, který bude dole nejrychleji? Koneckonců známe i soutěže v rychlosti jedení a podobných absurditách.

Člověk prostě soutěžit chce a soupeří, i když se nejedná o trh či firemní konkurenci. Chce soutěžit ve všem. Trh netrh. A soutěžit chceme tak šíleně moc, až se často stává, že jsme schopni onen krásný pocit ze sportu obětovat a ze zábavy se stává šílená dřina.

Počítač, žralok a fotbal

V Kodani byla ulice, jmenovala se Fugleparken, kde se shromaždovalo šíleně moc prodejců počítačů. V té skromné ulici jich muselo být přes dvacet. A stále přibývali a přibývali. Přitom ta ulice nebyla v centru ani poblíž ničeho zajímavého, ale každý prodejce tady prostě chtěl být. Místo toho, aby konkurenci utíkali, množili se jak houby po dešti.

Nově příchozí věděli, že do této ulice chodí lidé nakupovat počítače a čím více jich bude, tím více bude i zákazníků. Zákazníci zase věděli, že získají velký výběr a nízké ceny. Prodejci se předháněli nejen v tom, ale i v přístupu k zákazníkům a tak dále. V tomto případě - jako v mnoha jiných - je v zájmu prodejců, aby měli co možná největší konkurenci.

Prostě na to, abyste soutěžili, abyste mohli poměřit své síly a případně vyhrávat, potřebujete konkurenci. Jinak dopadnete jako nadpis známé knihy Roberta D. Putnama Bowling Alone. Tedy budete hrát bowling zcela sami. A to zní dost nudně.

Výmluvný je příběh, který jsem na tohle téma slyšel: Japonci se nechali přemluvit a čerstvé ryby si nechali vozit z Číny, bylo to tak mnohem levnější. Ale ryby nebyly pořádně čerstvé. Tak je z Číny vozili živé ve velkých lodích, které k tomu byly uzpůsobeny: čerstvější ryby už ani mít nemůžete, vždyť jsou ještě živé. Ale přesto nechutnaly, jak měly.

Až jednoho z dovozců napadlo čím to je: do nádrže s rybami nechal nasadit i přirozené predátory, žraloky. Sice tím přišli o jisté procento dovážených ryb, které žraloci cestou pojedli, ale ryby zato chutnaly předpisově. Zjistilo se totiž, že pokud byly několik dní bez přirozeného predátora (byly chráněny od konkurence), přestaly se pohybovat a jejich maso pak chutnalo prostě jinak.

Na druhou stranu je konkurence tak citlivá a jemná věc, že se o ní musí pečovat. Pokud například nepanují jasná a dodržovaná pravidla, konkurence se zvrtne a na trhu nezůstává nejlepší, ale nejzákeřnější.

Jakpak by asi dopadlo fotbalové utkání sebepoctivějšího mužstva, pokud by v sázce bylo hodně a přitom bylo vše povoleno a neexistoval by rozhodčí, tedy soudce? Fotbal by se brzy změnil v něco spíše podobného rugby a možná i boxu.

Opustím-li tě, zahyneš

Pokud nepanují jasná pravidla hry, tržní konkurence často vyloučí nikoli ty nejhorší hráče, ale ty nejlepší. Pokud se v jistém odvětví začnou vyskytovat nože a střelné zbraně, první, kdo odvětví (sami) opustí, budou poctiví a dobří podnikatelé. Ti, kteří se mohou uchytit i v jiném odvětví a něco podobného nemají zapotřebí či na to nemají žaludek, což je "jejich slabost".

Podobně mají trhy - jsou-li zanechány bez dozoru - tendenci k monopolizaci. Pokud se o konkurenci nestaráme, zkazí se a opustí nás.

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB