LSD: Jak se ČSSR stalo psychedelickou velmocí

Je to už pětapadesát let, ale Stanislav Grof si na chvíli, kdy poprvé ochutnal LSD, stále moc dobře pamatuje. "Bylo to něco neuvěřitelného," vypráví psychiatr, který žije už přes čtyřicet let ve Spojených státech. "Když se to rozjelo, byl jsem oslněn září, jako bych se ocitl v epicentru atomové exploze. Cítil jsem, jak moje vědomí opustilo tělo. Postupně jsem ztratil ponětí o přítomnosti sestry, laboratoře, kliniky, Prahy a nakonec i celé planety. Měl jsem pocit, že moje vědomí naplnilo celý vesmír."

Grof přitom nebyl mánička bažící po mystickém zážitku. Byl jedním z desítek lékařů, kteří s diethylamidem kyseliny lysergové v socialistickém Československu legálně experimentovali. "LSD bývá spojováno především s hippie érou Západu konce 60. let. To, co se ale už pár let předtím odehrávalo v Československu, nemělo jinde na světě obdobu," říká kanadský novinář Ross Crockford, který dělal v zemích za železnou oponou průzkum mezi pamětníky tehdejších pokusů.

Ampule ze Švýcarska

Ohromující účinky LSD na lidské vědomí objevil chemik švýcarské farmaceutické společnosti Sandoz Albert Hofmann úplnou náhodou na jaře 1943. Sám do konce života nepřišel na to, jak se mu to stalo. Nejpravděpodobnější se zdá varianta, že si omylem sáhl do oka prsty, na nichž měl nepatrné množství látky, o které si do té doby myslel, že nemá žádné farmakologické využití. Lepší rok narození si jedna z nejznámějších a nejkontroverznějších drog světa nemohla vybrat. Poválečná léta byla dobou, kdy se v moc chemie hodně věřilo, a to od potravinářského průmyslu až po psychiatrii. V Sandozu tedy nelenili a zajímavou kyselinu neuvěřitelné síly (jeden gram vystačí na deset tisíc průměrných dávek) začali vyrábět ve velkém. Aby prozkoumali, k čemu všemu může být dobrá, začali ji koncem 40. let zdarma nabízet farmakologům a psychiatrům k experimentům. Ti čeští měli štěstí, že švýcarský koncern byl zrovna tím jediným, který k nám mohl zpoza železné opony dodávat léky.

"Jednoho dne přišla velká krabice plná ampulí. V přiloženém dopise bylo napsáno, o jakou látku jde, a prosba, jestli bychom ji nevyzkoušeli a nepodali Sandozu nějaké hlášení. Původní dojem byl, že LSD je schopno na pár hodin navodit psychózu, což by mohl být užitečný zážitek pro psychiatry," vzpomíná Stanislav Grof, který tehdy pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v pražských Bohnicích. Postupně bylo jasné, že kouzelná kyselina toho možná dokáže ještě víc. "Když jsem pozoroval, že na každého účinkuje jinak, došlo mi, že nenavozuje psychózu, nýbrž je nespecifickým katalyzátorem. Neboli - zážitky a vize neprodukuje, nýbrž vytahuje z hlubokého podvědomí. Od té chvíle jsem začal vidět LSD jako nástroj, který může pro psychiatrii znamenat to samé jako mikroskop v biologii nebo teleskop v anatomii," líčí Grof.

Zbožňovaná lysergovka

Podobné nadšení vzbuzovala kyselina v mnoha mladých lékařích a rychle se stala šlágrem. "Všichni jsme tomu strašně věřili," vypráví psychiatr Radkin Honzák, který tehdy pracoval na jiném z mnoha pracovišť, kde se halucinogeny testovaly - v psychiatrické léčebně v Sadské u Poděbrad. "Věřili jsme, že to urychlí terapii. Že se přes vzpomínkové asociace snáz dostaneme k zasutému traumatickému zážitku. Měli jsme tam například pacienta, co se díky LSD dostal z deprese. Jako dítě se počurával a maminka mu utahovala pindíka tkaničkou na boty. V kontextu psychoanalýzy ukázková kastrační problematika. Během intoxikace se k tomuto zážitku propracoval, čímž došlo k uvolnění," vysvětluje.

Švýcarská novinka dorazila do socialistického Československa jako na zavolanou. V době, kdy materialistický režim zakázal psychoanalýzu, představovaly halucinogeny státem tolerovaného průvodce do lidského nevědomí. "Výsledky výzkumů jsme museli prezentovat zastřeně. To znamená: diagnóza, množství látky, počet sezení, výsledky. Samozřejmě jsme nemohli zmínit, že pokusné osoby zažívaly regresi do dětství nebo dokonce mystické zkušenosti. Freud byl zapovězen a náboženství bylo považováno za opium mas," vysvětluje Stanislav Grof. "Lysergovka", jak se LSD tehdy u nás familiérně říkalo, se zkoumala ve všemožných souvislostech - od vlivu na tvorbu spermií přes možnost léčit závislosti, autismus, sexuální odchylky nebo neurózy. Jen po jednom z mnoha lékařů, kteří se tehdy pokusům věnovali - primáři Psychiatrické léčebny v Sadské Milanu Hausnerovi - zůstalo z té doby v archivu Akademie věd na 70 krabic plných poznámek, deníků, dotazníků a obrázků pořízených během experimentálních intoxikací. "Pokusnými králíky" byli nejdřív sami lékaři, medici, potom dobrovolníci, tedy zdraví lidé především z řad sportovců a umělců, a nakonec, po pár letech, se látka začala zkoušet i na pacientech s depresemi nebo úzkostmi. "Za den prošlo intoxikací čtyři až pět pacientů a večer byla skupina, kde se analyzovaly jejich zážitky," popisuje Honzák průběh LSD-terapie.

LSD se stalo v Československu takovým hitem, že se ho komunistická země rozhodla - vedle Švýcarska jako jediná na světě - dokonce sama vyrábět. V roce 1961 látku syntetizovali v pražském Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii, od roku 1963 se vyráběla v závodech Spofa v Komárově u Opavy. A pod bedlivým dohledem Státní bezpečnosti v tom pokračovali i dlouho po tom, co LSD většina států na světě zakázala.

Leary to zkazil

Za viníka zákazu bývá označován harvardský psycholog Timothy Leary. I jemu halucinogeny učarovaly - v rámci univerzity nejdřív zkoumal jejich terapeutické účinky na vězních Concordské věznice. Postupně ale začal - bez příslušných povolení - zkoušet LSD i na svých studentech. Z vědce se postupně stával zapálený zvěstovatel a spolu s tím se měnila i jeho rétorika. Žádné vědecké důkazy a důraz na to, že psychedelika patří pouze do rukou povolaným. Místo toho s manželkou po boku vykládal médiím, že na tripu může žena zažít až sto orgasmů. Definitivně přestřelil, když v roce 1963 objednal jménem Harvardovy univerzity ze Sandozu milion dávek LSD a navrch 25 kilogramů čistého psilocybinu (látka podobná LSD obsažená například v některých druzích hub). Když to prasklo, byl z Harvardu okamžitě vyhozen.

Mezitím si už halucinogeny díky jeho popularizačnímu úsilí našly cestu na veřejnost. Vznikl černý trh, LSD se šířilo Amerikou. Na západním pobřeží USA přitahovala velkou mediální pozornost skupina "Merry Pranksters" (Veselí šprýmaři), jejichž hlavní tváří byl spisovatel Ken Kesey. Při kyselinových party "šprýmařů" se zředěné LSD nalévalo sběračkou ze sudu a bylo volně přístupné všem. Jenže vedle extatických zážitků přibývalo těch špatných - sebevraždy a zločiny pod vlivem LSD, rozjezd schizofrenie a dalších psychických problémů.

Celá věc měla i politický rozměr: rozdovádění hippies začali protestovat proti válce ve Vietnamu. To byla pro vládu USA poslední kapka. "Odhodlala se k protiútoku a začala šířit vědeckými výzkumy nepodložené - nebo dokonce vyvrácené - informace o tom, že LSD způsobuje poškození chromozomů, psychózu nebo flash#173#backy. Novináři se toho chytali a předháněli v tom, kdo přinese víc šokující zprávy. Objevovaly se dokonce historky o lidech, kteří oslepli, když pod vlivem LSD fascinovaně hleděli přímo do slunce," popisuje Petr Winkler, který letos na pražské Filozofické fakultě obhájil diplomovou práci o LSD. V roce 1966 vyhlásily Spojené státy LSD-prohibici, v ostatních zemích západní Evropy zákazy následovaly. Až na Československo. Na ulici LSD sice nikdy neuniklo, ale lékaři s ním experimentovali až do roku 1974. Teprve tehdy přišel zákaz ministra zdravotnictví a nařízení všechny zásoby spálit.

Z odtajněných dokumentů se teprve v roce 1975 zjistilo, že už od začátku 50. let se o novou látku zajímala také CIA. Mezi lety 1950 a 1962 vydávala více než miliardu dolarů ročně na masivní výzkumný projekt zaměřený na kontrolu vědomí. Koneckonců i první harvardské výzkumy Timothyho Learyho byly financované CIA. Americká a britská vláda tehdy věřily, že Sovětský svaz vytvořil drogu pravdy, jejíž požití donutí i nejlepší agenty prozradit jakékoli tajemství. A tak nechtěly zůstat pozadu. Zkoumaly možnost využití LSD také jako zbraně pro potlačení odporu obyvatelstva dobývaných území nebo zneškodnění nepřátelských vojsk. Snahu CIA provázelo několik skandálů, smrtelných nehod, ale také komických situací. Jednou si třeba chtěla CIA v Sandozu objednat 10 kilogramů LSD, aby se tak těchto 100 milionů dávek nedostalo do ruky Rusům. Ukázalo se, že vzhledem k síle kyseliny má Sandoz na skladě pouze miliontinu požadovaného množství.

Armádní pokusy se odehrávaly i v Československu. "Máme informace o dvou. Jeden byl proveden v únoru 1968 na katedře toxikologie Vojenského lékařského výzkumného a doškolovacího ústavu v Hradci Králové, druhý v dubnu téhož roku v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích," upřesňuje toxikolog Jiří Bajgar, který u prvního z experimentů osobně asistoval. Z druhého pokusu existuje dokonce působivý film (k nalezení na YouTube pod heslem "LSD CSSR"). Štábu raketového vojska v něm byla podána malá dávka LSD během jakéhosi štábního cvičení s mapami. Po dvaceti minutách si vojáci stěžují, že jim je teplo, odkládají saka, začínají se smát. "Já tady vrávorám jako magor," stěžuje si jeden z nich. Zadaný úkol v určeném čase nesplnili.

Nezapomenutelný trip

Armádní experimenty ale byly jen špičkou ledovce. Pokusů s kyselinou se zúčastnily také desítky výtvarníků a dalších umělců. "Zážitek, který jsem podstoupil v roce 1963, byl životní," říká o setkání s LSD malíř a grafik Jiří Anderle. "Tabletku jsem dostal před obědem. K němu byla má oblíbená rajská s knedlíkem, ale chutnala jako dřevěné piliny. Všechno kolem bylo třeskutě barevné. Potom jsem šel chodbou, která zatáčela vlevo, bylo tam šero a já jsem si náhle zcela jasně uvědomil, že tak, jako končí ta chodba, skončí jednou můj život. A že až přijde ten okamžik, nebudu mít už ani vteřinu na malování. A najednou jsem věděl: čas je největší bohatství, které mám. Od té doby jsem kreslil jako posedlý. Působil jsem tehdy v Černém divadle Jiřího Srnce, hodně jsme cestovali a já jsem využíval každé volné chvilky. Maloval jsem v letadlech, autobusech, hotelích, divadelních šatnách, mezi stavěním scén... Přestal jsem se smrti bát, ale začala mě honit. Věci z té doby také získaly mnoho cen na mezinárodních bienále. Asi jsem díky té jedné tabletce objevil svou podstatu."

Ne každý však našel pod vlivem LSD smysl života. Na svůj trip, který podstoupil na jaře 1972 ve střešovické vojenské nemocnici, nerad vzpomíná například režisér Jan Švankmajer. "Pro mne to byl zážitek, ze kterého jsem se vzpamatovával léta. Leželi jsme na postelích a čekali, až to zabere. Droga začala postupně ovládat moje smysly. Nejprve jsem prošel nějakou regresí, cítil jsem se jako bezbranný kojenec. Pohyby jsem viděl ,rozfázovaně', jako by se skládaly ze statických obrázků, postupně nasnímaných trikovou kamerou. Přitom každá fáze měla jinou barvu. To jsem byl ještě schopen vnímat okolí. Potom nám dovolili se pohybovat po místnosti. To už jsem ale ztrácel poslední zbytky zdravého rozumu. Zachvátil mě děs a nezvladatelná paranoia. Lítal jsem po nemocnici a snažil se utéci. Personál mě chytal a já se s ním pral. Nakonec mi museli píchnout nějakou protilátku, aby mě z toho dostali," popisuje.

Děsivé stavy se mu prý vracely ještě několik let. "Například jsem nemohl jezdit v noci tramvají. Prolínání reality za okny a odrazu vnitřku tramvaje ve skle mi způsobovalo fyzickou nevolnost a evokovalo ony stavy hroutící se reality a deformace vnímání ve stavu intoxikace LSD." Zároveň připouští, že roli zřejmě sehrálo momentální rozpoložení. "Trpěl jsem v té době hlubokou depresí, rozpadal se nám vztah s Evou. Možná že za stavu určité duševní pohody by reakce nebyla tak děsivá." Že by jeho často bizarní surrealistické filmy byly odrazem zážitků s LSD, odmítá.

Kyselinové Silicon Valley

Že by bez LSD Beatles nikdy nesložili například infantilní Yellow Submarine a Ken Kesey by nikdy nenapsal své nejslavnější dílo Vyhoďme ho z kola ven (hlavní postava indiána se mu prý zjevila během jednoho tripu), je vcelku známé. "Kyselina fantazie" ale hraje důležitou roli i v životě špičkových vědců. Že na svůj objev, za který dostal Nobelovu cenu, přišel s pomocí LSD, přiznává například molekulární biolog Kary Mullis, objevitel polymerázové řetězové reakce, která umožňuje zmnožení DNA. Menší dávky LSD užíval pro posílení myšlení také Francis Crick, který objevil strukturu DNA.

S psychedeliky experimentoval rovněž objevitel počítačové myši Douglas Engelbart. Zakladatel společnosti Apple Steve Jobs řekl před lety deníku The New York Times, že zážitek s LSD řadí mezi dvě nebo tři nejdůležitější věci, které v životě udělal. O přímé souvislosti mezi psychedelickou érou 50. a 60. let a prudkým rozvojem počítačového průmyslu píše ve svých knihách také novinář a spisovatel John Markoff. Ne náhodou se podle něj geograficky shoduje centrum hippie dění a dnešní Mekka počítačového a technologického průmyslu Silicon Valley. "Lidé skrývající se za objevy virtuální reality byli ,acid#173#heads'. Všichni do jednoho," nechal se slyšet Mark Pesce, spolutvůrce programovacího jazyka VRML, který umožňuje práci v trojrozměrném prostředí.

Na depresi i na migrénu

"Potřebujeme se dostat na legální bázi. Jsme na cestě zpět na Harvard," hřímal před čtyřmi lety Rick Doblin, ředitel americké Multidisciplinární asociace pro psychedelická studia na basilejském Světovém psychedelickém fóru konaném u příležitosti stých narozenin Alberta Hofmanna. Neuplynulo dlouho a jeho přání se mu splnilo, byť ne přímo s LSD. Přesně před dvěma lety začal psychiatr John H. Halpern na lékařské fakultě Harvardovy univerzity experiment, který má pacientům v terminálním stadiu rakoviny pomoci překonat úzkost ze smrti za pomoci jiné psychedelické látky, MDMA. Jde o vůbec první lékařský výzkum psychedelik na Harvardu od roku 1966. Podobně se v uplynulých letech rozběhly na dalších čtyřech významných amerických univerzitách. Čilé dění je také ve Švýcarsku, rodišti Alberta Hofmanna.

A první výsledky v testování psychedelik na lidech mají i čeští odborníci. Tým pražského Psychiatrického centra zkoumá především účinek ketaminu (anestetikum s halucinogenními účinky) při těžkých depresích. "Do pilotní studie je prozatím zapojeno asi osm pacientů. Ketamin zabírá téměř u všech, liší se jen doba, za kterou se deprese vrátí. U někoho vydrží účinek týden, u někoho mnohem déle. Musíme pokračovat ve zkoumání," vysvětluje psychiatr Tomáš Páleníček.

Kromě snah léčit pomocí LSD, psilocybinu a MDMA úzkost, deprese, ale i fyzickou bolest spojenou s blížícím se koncem života se na různých klinikách Evropy a USA zkouší také působení halucinogenů v léčbě takzvaných klast#173#rových bolestí hlavy, vyvolaných otékáním cév v mozku. Tenhle nápad přitom přišel "zdola" - na harvardského vědce Johna H. Halperna se jednoho dne obrátil mladý muž, který si všiml, že po užití LSD nebo psilocybinu se jindy pravidelně se opakující bolest nevrátila. Zkoumá se také schopnost psilocybinu pomáhat při léčbě obsedantně-kompulzivních poruch nebo využití MDMA v terapii posttraumatické stresové poruchy. "Ve Spojených státech se jí účastní také několik vojáků z Iráku. MDMA, která navozuje empatii, jim usnadňuje mluvit o tom, co ve válce zažili," říká Tomáš Páleníček. S podobnými studiemi začíná také Izrael, kde přibývá lidí traumatizovaných teroristickými útoky.

Mnozí z těch, kteří s nimi před padesáti lety legálně experimentovali, návrat halucinogenů do seriózního vědeckého výzkumu kvitují. "LSD je nástroj a záleží, jak a kdo ho používá. Je-li v rukou odborníků, rizika jsou minimální. Ještě než se psychedelika objevila, používali psychiatři nesrovnatelně riskantnější metody. Vezměte si třeba elektrošoky nebo lobotomii, za kterou její objevitel dostal dokonce Nobelovu cenu," připomíná Stanislav Grof.

LSD pro každého

Tomu, jak může člověka obohatit zážitek s LSD, se ve své diplomové práci věnuje Petr Winkler. Dvaadvaceti odborníků na duševní zdraví se zeptal, jak po čtyřiceti letech zpětně hodnotí své autoexperimenty. Dvacet z nich odpovědělo, že pro ně měla zkušenost s LSD dlouhodobě pozitivní efekt. "Pozitivum halucinogenů je, že člověku umožňují vidět svět trochu jinak. Myslím, že právě ta hodnotová orientace a její změna od konzumního do takového toho volnějšího je tím hlavním důvodem, proč se proti halucinogenům zejména ve Spojených státech tak silně vystupovalo," odpověděl například respondent č. 2. Všichni dotazovaní navíc uvedli, že intoxikace rozšířila jejich sebepoznání a že by za jistých okolností akceptovali zpřístupnění LSD pro účely vzdělání a sebepoznání, zvláště pro odborníky na duševní zdraví.

K možnosti vrátit halucinogeny do terapie jsou ovšem rezervovanější. "Nikdy nevíte, jaké vlivy se zdola vyvalí. To sice v klasické psychoterapii nevíte taky, ale při té je aspoň pacient a lékař na jednom břehu. Nehledě na to, že jakmile je nějaká látka na ulici, je z etického hlediska velice sporné ji vrátit zpátky do výzkumu, a tím jí vlastně požehnat," upozorňuje jeden z respondentů Winklerova průzkumu, psychiatr Radkin Honzák, a to i přesto, že vlastní intoxikaci hodnotil jako přínosnou.

Jestli LSD zažije znovu slávu v medicíně, ukáže budoucnost. Popularitu mezi lidmi určitě neztrácí. Podle poslední výroční zprávy o stavu ve věcech drog je po marihuaně, extázi a lysohlávkách v Česku čtvrtou nejoblíbenější drogou. Vyzkoušelo ji šest procent lidí.

Zkušenost malíře Stejskala

Přední český surrealistický tvůrce, dnes pětašedesátiletý malíř a spisovatel Martin Stejskal, podstoupil intoxikaci v červenci 1969 ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Bohnicích. "Ležel jsem jako u psychoanalytika. Na zdi visela jediná reprodukce - Goghův Most v Arles - jinak nebylo v místnosti nic. Zavřel jsem tedy oči a to, co se odehrávalo za nimi, bych popsal jako myšlenkový trysk." Zážitek ovlivnil i jeho tvorbu. "Do fantaskna jsem mířil vždycky, ale intoxikace ve mně vzbudila ještě větší zájem o prostupování obrazů. A také o motivy z dětství, protože taková regrese je na LSD častá," říká.

Jedna z vizí, kterou později zapsal: Potkávám sám sebe v letu, v podobě hrozivé mechanické včely, s bombou zavěšenou pod svou plechovou hrudí. Prolétám mezi velkými zářivě barevnými květy, občas tankuji v některém z kalichů jako v kterékoli hospodě. Konečně se přibližuji ke známému pásmu, vegetace tu připomíná džungli zarostlých rybníčků na venkovských návsích, v jednotlivých květech nehybně sedí František Palacký, Josef Jungmann a Pavel Josef Šafařík. Jejich hlavy pomalu srůstají v jeden objemný cop, který, jak se dovídám, bude novým českým znakem.

Foto ČTK, upraveno HN, repro archiv Stanislava Grofa: Šílený prorok. Timothy Leary, původní profesí psycholog, přinesl LSD slávu i zkázu. Častý motiv psychedelické zkušenosti: proces psychospirituální smrti a znovuzrození. Po požití vysoké dávky LSD ho na svých obrazech zachytila americká malířka Sherana Hariette Francesová. Přední český experimentátor s LSD a autor metody holotropního dýchání Stanislav Grof. V roce 2007 dostal cenu Havlovy Nadace Vize 97. Stejskalova kresba (záznam experimentace s LSD).