Achillova pata obřího tendru: kontrola

Za největší úskalí obřího státního tendru na odstranění starých ekologických škod považují až dosud kritici to , že vláda nemá ani přibližnou představu, kolik peněz by na něj měla vydat. Jenže odborníci nyní varují před ještě větším nebezpečím - není podle nich vůbec zajištěna důsledná kontrola provedení sanací. Přesněji: vítězná firma by se měla de facto kontrolovat sama.

Už problém s cenou je tak závažný, že sněmovna dokonce vyzvala kabinet k zvážení možnosti tendr zrušit. Stát se kdysi při privatizaci průmyslových firem zavázal novým vlastníkům, že jim časem vyčistí zamořené spodní vody a půdu. Celková výše těchto závazků dělá 115 miliard korun - ale kabinet si zatím nebyl schopen zjistit, zda skutečné náklady na sanace nebudou třeba jen třetinové (jak tvrdí část expertů). Je to obrovské riziko - vždyť pokud nakonec vítěz tendru uspěje třeba s nabídkou 80 miliard, ale skutečné náklady budou poloviční - bude to zakázka snů. Samozřejmě nikoliv pro státní kasu a daňového poplatníka.

Jenže se ukazuje, že problém s tendrem může být ještě závažnější. Skrývá se ve smlouvě, jíž by měl stát s vítězem soutěže uzavřít. Z článků 16 a 17 návrhu této smlouvy totiž vyplývá, že vykonavatel sanací by se v podstatě mohl sám kontrolovat. Text doslova zní: Partner (vítěz tendru) je povinen svým jménem a na svůj účet zajistit provedení supervize. Jinak řečeno, firma si sama vybere a zaplatí auditora, který bude jeho i jeho subdodavatele kontrolovat a schvalovat mu faktury. Na tuto "díru" ve smlouvě upozornil HN analytik Jan A. Havelka, který problematiku dlouhodobě sleduje. Navrhuje upravit smlouvu tak, aby stát - ministerstvo financí - měl při výběru supervizora rozhodovací pravomoc. Supervizor by přitom v sobě spojoval jak finanční dohled, tak odborný ekologický dozor. Současná podoba smlouvy totiž tyto dvě kontrolní činnosti odděluje, a to by zase jen zkomplikovalo dohled nad tím, jak je daná lokalita skutečně vyčištěna.

Jaké nebezpečí hrozí při "sebekontrole"? V zásadě to, že by vítězné firmě a všem jejím spolupracovníkům (tendr má mít jen jednoho vítěze, ale ten se vzhledem k šíři zakázky zcela jistě spojí s ostatními v oboru) umožňovala práci odflinknout. Nevyčistit podzemní vody a půdu jak náleží, zamořenou zeminu třeba jen přemístit jinam, nepouštět se do nákladných prací.

Pokud bychom, čistě teoreticky, považovali za možné, že se na ekozakázce chtějí nekale obohatit někteří politici propojení s byznysmeny - pak "sebekontrola" nabízí ideální cestu. Představme si následující scénář:

Za prvé - cena celého tendru v tomto případě nemusí být tak vysoká. Když se vysoutěží řekněme "jen" za 50 miliard, dnešní kritici budou spokojeni. A vláda si odškrtne, že už má konečně ekologické závazky vyřešeny.

Za druhé - spokojeny budou i průmyslové podniky, které na splnění sanací od státu čekají. Dostanou papír, že už je mají ekologicky čisté. A budou moci čerpat některé evropské dotace, na něž dnes kvůli tomu nedosáhnou.

A konečně - sanační firmy si také přijdou na své miliardy, vždyť náklady v tomto případě mohou stlačit hodně dolů.

Jediná potíž je ta, že časem se následky zfušované sanace stejně projeví. A jejich odstraňování bude ještě dražší, než kdyby se udělalo pořádně napoprvé. Ministr financí Eduard Janota si dnes "myje ruce" a říká, že tendr bude stejně rozhodovat až příští vláda po volbách - nabídky se mají odevzdat v červnu, a pak mají uředníci tři měsíce na vyhlášení. Ale pokud tato vláda nechá soutěž běžet a neprověří její úskalí, včetně smlouvy, pak to bude na její zodpovědnost.