Dvojitá fantazie

Člověku okamžitě připadá něčím blízký. V jeho sedlových střechách je vetknuto něco základního a harmonického, s čím se může každý ztotožnit. Rodinný dům, který ve Veliši nedaleko Jičína navrhl David Kraus, má vyvážené proporce, klidnou a soudržnou formu. Jeho obyčejnost je natolik propracovaná, že působí výjimečně.

Domča kreslí hezky

Letos čtyřicetiletý architekt je známý svým neotřelým, ba svérázným přístupem k projektování. Osvědčil jej i tentokrát, když nechal svoji devítiletou dceru Dominiku nakreslit, jak by si představovala hezký rodinný dům. Děti podle něj mají schopnost ve svých kresbách vyhmátnout podstatu věcí a na jejich obrázcích se vždycky objevuje jenom to nejzákladnější. A bylo to. "Domča to nakreslila hezky. Pomohla mi. Kresbu jsem si vytiskl, měl jsem ji vlepenou v deníku, často jsem se na ni koukal, a kdykoliv jsem měl tendenci dům začít něčím komplikovat, pohled na kresbu mě utvrdil, že nemám dělat nic navíc."

O podobném inspiračním zdroji jsem ještě neslyšel. David Kraus Dominičinu kresbu ukázal svým klientům - a mladým manželům (oba jsou lékaři) se okamžitě zalíbila. Tak se zrodila základní podoba stavby založená na sestavě dvou archetypů domů se sedlovými střechami. Ačkoliv mají úplně stejný objem a navzájem se doplňují, jsou vůči sobě v kontrastu, asi jako když se dvojčata oblečou do jiných barev. Jeden je obložený cihlami, druhý dostal hladkou bleděmodrou fasádu. Rub a líc, dvě nedílné části téhož celku, kde omítnutý objekt užívají převážně rodiče a cihlový zase jejich tři děti. Tento výtvarný koncept funguje také proto, že je dotažený až po hřeben střech, na nichž je položena krytina stejné barvy, jakou mají venkovní zdi. Je to efektní.

Regulace jako výzva

Sedlová střecha nemusí být vždycky krokem zpátky, třebaže už dávno přišla o svou někdejší funkci (půdní prostory ve venkovských domech sloužily k ukládání zásob sena). Někdy prostě okolnosti jinou nepřipouštějí a nelze je obejít. Veliš je památkově chráněná vesnice z dvanáctého století, kde jsou pro každého, kdo chce stavět, nekompromisně stanoveny regulační podmínky. Byl předepsán ostrý sklon střechy mezi čtyřiceti až pětačtyřiceti stupni a zakazovalo se její pokrytí plechem. Dále bylo stanoveno, že hlavní štít musí směřovat na jih.

Je zřejmé, že forma domu je takovými předpisy předem výrazně ovlivněna. Ale právě proto - aby budoucí stavba ve svém okolí nijak nevyčnívala - se regulace dělají. Architekt má tedy dvě možnosti: buď regulace #173#nepřijme a bude riskovat, že dům nebude nikdy zkolaudován, nebo se jim podrobí a zkusí se do nich "vejít", aniž by přišel o svůj rukopis. Architektura není volná tvorba, protože musí být především k užitku, a také by se měla dokázat začlenit do okolí. Dobří architekti se vyznačují tím, že jakkoliv je třeba jejich dílo sešněrované všemožnými předpisy, ve výsledku má svobodného ducha a působí, jako by ani žádné povinné předpisy nebyly.

"Nebojuji s nimi," vysvětluje David Kraus svůj vztah ke stavebním regulacím. "Nikdy to nedělám, baví mě spíš vyhovět věci, porvat se s omezeními. Když přijmu regulace, pokládám to za jakési cvičení schopností, které mě může zavést někam, kam bych se - kdybych nemusel - sám nedostal."

Vyhýbat se kupříkladu ze zásady šikmým střechám, jak si někteří architekti předsevzali, je podle Krause asi stejně absurdní, jako kdyby tvrdil, že na sebe nikdy v životě nevezme červené tričko. "Beru to tak, že bych se pak sám zbytečně omezoval, a to mi přijde zbytečné."

Život si řekne

Veliš je vesnice v mírně zvlněné krajině; dostala jméno podle kopce, pod nímž se rozkládá. Je zdejší odvěkou dominantou, ale i výrazným orientačním bodem, který vrcholí triangulační věží. Dlužno poznamenat, že ze severní strany z něj byl pořádný kus vykousnut při těžbě lomu. Na rozdíl od kopce si obec dosud zachovala starobylý charakter bez vážnějších trhlin, jsou v ní selské statky a usedlosti, převážně podlouhlé stavby se sedlovými střechami, jejichž kompozici dotvářejí stodoly. Nechybějí ani roubenky. "Nahrávalo mi to k vytvoření jednoduché stavby," říká architekt.

Obyvatelé domu se setkávají v hlavním obývacím prostoru propojeným s kuchyní, kterému vévodí krbová kamny a veliká okny směřující přesně do čtyř světových stran. Po celý den sem proudí spousta přirozeného světla. Okenní otvory jsou pojaty jako rámy obrazů, jež tvoří výhled do zahrady s desítkami ovocných stromů, jabloní, hrušek, třešní i višní. Na noc se dají "zamknout" spuštěním hliníkových žaluzií. Ložnice jsou v prvním patře - kvůli pocitu klidu a bezpečí investorů, protože dům je situován na okraj obce a vzhledem k velkému pozemku má výhody i nevýhody "poloviční" samoty. Nad ložnicemi najdeme ještě menší prostory, které se dají využít jako pracovny, čítárny nebo "zašívárny".

Málokdo si dnes může dovolit stavět na parcele o rozloze deseti tisíc metrů čtverečních - už tisíc metrů bývá pro spoustu novodobých stavebníků nedostižným snem a většinou se musejí smířit i s menšími #173#výměrami.

"Bylo to zvláštní, protože jsme nevěděli, kam plánovaný dům vlastně položit," vzpomíná na úplné začátky David Kraus. Udělali to tak, že se manželé spolu s architektem vypravili na zahradu a hodinu hledali vhodné místo. Pak se sešli a shodli se na tom, že nejlepší možné bude to, odkud je současně vidět jak kopec Veliš, tak věž kostela a vzorová černobílá roubenka přes silnici. Navíc to bylo blízko vjezdu na zahradu, takže se nemusela budovat dlouhá příjezdová cesta.

K domu je připojen také lehký garážový přístřešek pro dvě auta, který jinak dokonalou sestavu přece jen vizuálně zatěžuje - hlavně při pohledu ze severu. Kdyby byl býval mezi tímto krytým stáním a hlavní stavbou větší odstup, bylo by to perfektní. Jistě, při mizerném počasí by to znamenalo zase menší pohodlí - a životní komfort by nejspíš měl mít navrch před vizuální čistotou. Hovořil jsem o tom s architektem: "Když je někdy architektury moc, tak se mi zdá, že odebírá ze života přirozený prostor na vnímání věcí," řekl mi. "Je to asi podobné, jako kdybyste každý den jedl ostré jídlo - to dlouho nevydržíte. Někdy je dobré si jen tak na dvoře prohlížet strom bez toho, aby vás obtěžovala krása a nápaditost architektury."

Rodinný dům ve Veliši

Architekt: David Kraus
Projekt: 2007
Realizace: 2008
Užitná plocha: 200 m2, garáž 40 m2
Náklady: 5 milionů korun

David Kraus
(*1970)

V letech 1989 až 1996 studoval na Fakultě architektury ČVUT v Praze, diplom získal v ate#173#li#173#éru průmyslové architektury vedeného profesorem Emilem Hlaváčkem. Vlastní ateliér má od roku 1996. Je znám svým experimentálním přístupem k architektuře, pracuje s neobvyklými inspiračními zdroji. Mezi stavbami, které realizoval, patří k zásadním dřevěný rodinný dům v Říčanech, přestavba panelového domu v Tmani nebo řadové domy v Úvalech u Prahy. V životě i v architektuře se snaží dostat na dřeň věcí. Když navrhuje dům, tak chce, aby zohledňoval také to, jací jsou lidé, kteří v něm budou bydlet. "Architektura je pro mě oboustranný proces, během něhož se i já učím od svých klientů. Chodí za mnou různí lidé s různými životy, profesemi a zkušenostmi, takže je to hodně pestré, a mě to právě proto baví." Jeho tvorba je zastoupena ve sbírce architektury Národní galerie a od roku 1994 byla představena na dvanácti architektonických přehlídkách.

Foto Filip Šlapal: Rodinný dům se skládá ze dvou stejných částí, které se však odlišují fasádou. Ve světlém stavení jsou rodiče, v cihlovém zase děti. To, co vypadá zvenku oddělené, je v interiéru chytře propojeno. Společný prostor je v "rodičovské" části domu. Má výborné světlo, protože velká okna směřují do všech světových stran. Není-li zrovna zima, nabízejí pohled jako z impresionistických obrazů. Architekt se podílel také na řešení vnitřku domu. Navrhl pro něj schodiště, po kterém se stoupá do prvního poschodí, kde je klidová zóna - dětské pokoje a ložnice rodičů. David Kraus hledá inspiraci v nejrůznějších oblastech. Tentokrát jej hodně vedla kresba jeho dcery Dominiky. Když její obrázek srovnáte s hotovým domem, budete překvapeni, kolik toho mají společného.