Jiří Leschtina: Takový Opencard II

Z hlediska Sebastiana Paw-lowského jde o úžasný podnikatelský čin. Pronajmout dům magistrátu, jenž se zaváže během dvaceti let zaplatit čtyři a půl miliardy korun - za to mohou mazanému developerovi žehnat ještě děti jeho dětí.

Několik generací Pražanů by ale mělo spílat radním, kteří rozhodli o trestuhodně nevýhodném pronájmu domu, jejž mohl samotný magistrát koupit dávno před Pawlowským za dvě miliardy.

Pawlowski teď zamíchal strukturou pronajímatelské firmy - a možná ji prodal. Což je hořkým vyústěním rezignace radních na povinnost hledat pro Prahu nejekonomičtější řešení. Radnice teď platí ročně 200 milionů - a neví komu. Radní se chlubí geniálním sestěhováním úředníků do "supermarketu služeb" v Pawlowského domě a prozatím se hroutí jejich vize skvělých výnosů z pronajímání objektů, z nichž své zaměstnance vystěhovali.

Nevýhodná smlouva opentlená velkolepými plány ústí do těžkého rozčarování na straně magistrátu. A proti tomu tichá radost vydělávající firmy, jejíž identita mizí v mlhách. Nepřipomíná vám to něco? Ano, toto je Opencard II, jen stamilionové ztráty jsou zde povýšeny do řádu miliard.

A ještě jeden kolaps rozumu se dere na mysl, to když magistrát pronajal ruskému podnikateli Rozinovi a jeho Inchebě areál Výstaviště na šedesát let za deset milionů korun ročně. Přitom roční příjem pro Inchebu z pronajaté plochy dosahuje každoročně sedmdesáti milionů.

Právě takové smlouvy by mohly být soustem pro Nejvyšší kontrolní úřad, pokud projde novela, která rozšiřuje jeho působení i na kraje a obce. To však vědí i její autoři, kteří NKÚ přiklepli právo zkoumat jenom zákonnost hospodaření krajů a radnic - a nikoliv efektivitu a výhodnost obchodních smluv.

Proč to udělali? To nám kontrakty Prahy s Pawlovskim nebo Rozinem dokládají s neúprosnou přesvědčivostí.