Milan Slezák: Tálibán ztratil, získala ale Amerika?

Dostali jsme v Pákistánu velkou rybu, hlásí Obamova administrativa. Možná to tak opravdu je, i když Tálibán říká, že ne, a Pákistán mlčí. Jaký je ale praktický význam informace, že "dvojka" Tálibánu Abdul Ghaní Baradar je už jedenáctý den v rukou vyšetřovatelů? Může to přiblížit konec války v Afghánistánu, která je na Západě pro svou nákladnost a rostoucí ztráty na životech stále méně populární? Odpověď není úplně povzbudivá: Pokud ano, tak nepatrně.

Vždy na vrcholu

V Baradarovi by Tálibán ztratil symbol. Baradar patří ke čtveřici otců-zakladatelů, kteří hnutí v roce 1994 ustavili. Když se Tálibán s pomocí pákistánských tajných služeb zmocnil vlády nad téměř celým Afghánistánem, byl Baradar odměněn významnou funkcí - stal se náměstkem ministra obrany.

Prohra se Západem v roce 2001 jeho kariéru nezničila. Od roku 2006 byl vojenským vůdcem hnutí. Řídil denní chod organizace, přerozděloval peníze, jmenoval velitele, schvaloval gerilovou taktiku. A ponechával si přímé velení nad operacemi v afghánských provinciích, jejichž ovládnutí je pro Tálibán klíčové - mimo jiné i v Hílmandu, dějišti nynější největší vojenské ofenzivy Západu od roku 2001.

Ztráta takového nanejvýš zasvěceného muže musí být pro Tálibán bolestivá. Tím spíše, že Baradar nejspíš ví, kde hledat vůdce Tálibánu Muhammada Umara, kterému se od roku 2001 daří přežívat v nejpřísnějším utajení. Tálibán Baradara jistě nahradí, jenže se dá předpokládat, že to nebude náhrada plnohodnotná - vzhledem k renesanční šíři Baradarových znalostí a zkušeností a vzhledem k jeho kreditu.

Dalším důvodem k optimismu je informace, že se na Baradarově zadržení podílely jak CIA, tak mocná pákistánská rozvědka ISI. Američané - a také někteří afghánští politici - dlouho opakovali, že Pákistán špičky Tálibánu a al-Káidy chrání; prý dobře ví, kde se na jeho území skrývají, a kdyby opravdu chtěl, dávno by je zadržel. Nejsilnější hromobití schytávala už zmíněná ISI.

Podle USA a Indie totiž právě ona nad svým výpěstkem Tálibánem držela ochranný deštník, pomáhala mu přežívat v pákistánském bezpečí a v klidu plánovat přeshraniční výpady proti západním vojákům v Afghánistánu. Když se teď do operace proti tálibánské "dvojce" zapojí i ISI, určitě to cosi znamená.

Štěstí přeje skromným

Případná chuť Pákistánu zapojit se do pacifikování Tálibánu a jeho spojenců - a citelná ztráta, kterou by zadržením Abdula Baradara Tálibán utrpěl - by v protahované hře o Afghánistán byly důležitými novými prvky. Samy o sobě však zdárný konec války nezajistí. Ten závisí na spoustě dalších faktorů.

Například na ochotě velitelů Tálibánu dohodnout se se Západem na podmínkách složení zbraní. Jednáním byl nakloněn prý i sám Baradar.

Záleží také na obratnosti, s jakou Západ může protivníky k rozhovorům nalákat - ideální se jeví kombinace úplatků (plat, prestižní post), zesíleného vojenské tlaku (více vojáků) a rozsáhlejší pomoci při rekonstrukci země.

Záleží i na schopnosti afghánské vlády vládnout kompetentně a neúplatně.

A konečně záleží na tom, kolik ze svých původních představ o Afghánistánu - "plně demokratická země" - je schopen Západ obětovat, aby si tu po více než osmi letech bojů pojistil skromnější, a přece stále unikající cíl: zklidněný, svět neohrožující stát.

Milan Slezák
Autor je komentátorem ČRo 1 - Radiožurnálu