Nový dům na staré střeše

Na pražské Letné byste kontejnery na střechách nečekali. Z ulice nejsou vidět, pohled na ně se nabízí až ze dvora. Přesto nepůsobí nepatřičně. Vcelku obyčejný činžovní dům postavený na začátku dvacátého století zajímavě doplňují. Dávají mu šťávu a nadhled: připomínají veliké, plechem rámované, do široka otevřené oči, které pozorují okolní svět, jako by se ho nemohly nabažit. Je to architektura velmi sebevědomá a na zdejší poměry objevná.

Střešní parcely

Nápad architekta Petra Hájka se zrodil z nedostatku. Chtěl si postavit rodinný dům v Praze, jenže vzhledem k cenám si o vhodném pozemku mohl nechat jenom zdát. Místo snění zvolil jiný, pragmatičtější přístup. Ostatně patří k nejtalentovanějším českým architektům, kteří na scénu naplno vstoupili na přelomu století: umí přemýšlet o prostoru a zvládá rozmanité způsoby, jak se s ním vyrovnat.

Uvědomil si, že půdy jsou vlastně rezervní stavební parcely, a místo toho, aby opustil centrum a získal dostupnější pozemek někde v polích na kraji metropole, koupil si střechu a postavil si na ní dům.

"Přestal jsem se na půdy dívat jen jako na podkroví, které se zevnitř obalí, zateplí a udělá se z toho další byt. Chtěl jsem dům a rozhodl jsem se, že budu se střechou nakládat jako se stavebním pozemkem. Jako by to byla volná louka," vysvětluje architekt Hájek.

Princip "domu na domu" je podle něj životaschopný, dalo by se tak prý zahušťovat celé části města a doplňovat do něj i jiné funkce. Dovede si třeba představit, že na střechách budou mateřské školy nebo galerie. "Namísto toho, aby se dál zabírala krajina pro nové satelity, jimž chybí základní vybavenost a jejichž obyvatelé jsou stejně odkázaní na město, do kterého musí dojíždět, by šlo intenzivně využívat jeho jiné vrstvy."

Architekt chtěl nejprve odstranit celou střechu, ale to narazilo na odpor památkářů. Kdyby to vyšlo napoprvé, bylo by to překvapení - to ví každý, kdo chce stavět v památkově chráněné zóně. Hájek tedy přišel s druhou verzí založenou na tom, že do střechy a krovu vklínil plechové kontejnery tak, aby nenarušily čitelnost původního tvaru domu.

"Dnes pokládám druhé řešení, na kterém jsem se shodl s památkáři, za lepší. Je přiměřenější místu a více respektuje dům. Jen mi vadil průběh a okolnosti celého schvalování. Když spočítám hodiny, které jsem tím strávil, tak jediné vyjádření památkové péče mě stálo víc než celý zbytek projektu," tvrdí architekt. Bylo to vyčerpávající, ale Petr Hájek se nemínil za žádnou cenu vzdát, věnoval nejméně dva dny v týdnu prosazování projektu, připravoval podklady a různé změny v parametrech návrhu.

"Až po roce jsem se dozvěděl, o co jim jde a jaké podmínky vlastně požadují splnit. Ta hlavní, jasná a srozumitelná, byla, aby tvar domu zůstal stejně čitelný jako před přestavbou. Bohužel mi to nebyli schopni sdělit hned na začátku celého procesu. Do té doby bylo hodnocení návrhu jen v poloze líbí - nelíbí. To samozřejmě nemá s odborným posouzením nic společného. Jste pak rukojmím subjektivního názoru konkrétního úředníka. Mohli jsme ušetřit čas i peníze. A celou dobu jsem žil v nejistotě, jestli to někdy bude mít konec a stavbu mi povolí."

Nakonec se povedlo a je pozoruhodné, jak se podařilo kontejner se střechou skloubit. Stavba působí přirozeně, vše - nové a staré - na sebe plynule navazuje, nic není nadbytečně přikrášleno, krovy jsou ponechány v syrovém stavu, pouze byly podle potřeby vyztuženy. Tam, kde je položen sádrokarton, je také přiznán jeho nenatřený povrch. Jde o běžný architektův přístup, podle nějž se to s detaily nemá přehánět. "Zdá se mi, že česká architektura devadesátých let dost zabředla do fascinace detailem a ještě z toho není venku. Z detailu by se neměl dělat hlavní koncept návrhu. Taková architektura je možná precizní a elegantní, ale nemá duši." Architekt Hájek si proto oblíbil newyorské nebo losangeleské lofty, které se detaily příliš nezabývají, ale soustředí se na velkorysost prostoru.

V kontejneru se nachází hlavní obytný "pokoj" s kuchyní, koupelnou a toaletou, v podkroví jsou pak ložnice a šatny. Z jídelny se vystupuje po třináctistupňovém ocelovém schodišti do patra hlavního "boxu", kde je umístěna pracovna. Všechny části kontejneru lze od ostatních oddělit "skládacím" systémem, jaký se používá k uzavírání výloh obchodů.

Až tehdy si člověk naplno uvědomí, že se ocitl v kostce zabalené do krovu. Tato jednoduchá prostorová proměnlivost a inteligence přináší pocit klidu, jakým míváme z možnosti svobodné volby: když chci, můžu být sám, a jindy zase spolu se všemi nebo prostě jen v kontaktu s krásně prosvětleným místem.

Síla výšky

Z pracovny, kde si nelze nepovšimnout knihovny se spoustou rozměrných architektonických knih nebo skvělého lehátka z kůže a překližky navrženého slavnými americkými designéry manželi Eamesovými, se vstupuje na drobnou terasu, odkud lze po ocelovém žebříku vyšplhat na rovnou střechu. Na dosah je z ní druhý kontejner, který se teprve dodělává - dozvídám se, že v něm bude bydlet architektův bratranec.

Výhled z plošiny ohraničené prostým zábradlím, na níž Petr Hájek v létě rád odpočívá, je strhující. Vidíte nejenom okolní střechy naježené lesem nejrůznějších komínů, které připomínají obrazy malované v duchu poezie Skupiny 42, ale také vznešenou katedrálu svatého Víta nebo betonovou krabici památníku na Žižkově. Co střecha, to jiný úhel pohledu a odlišné perspektivy, pro drtivou většinu lidí ovšem zapovězené.

Žít ve výšce má bezpochyby svoje přednosti. Ale bez výtahu, jenž v tomhle domě chybí, to může být přece jen krušné. Když jsem si šel kontejner prohlédnout, netrpělivě jsem vyhlížel, kdy bude schodům konec. Architekt Hájek v tom - na rozdíl ode mě - problém nevidí. Vysvětluje mi, že jsme příliš zpohodlněli: "Ve čtvrtém patře mám nejenom byt, ale také ateliér, a nevadí mi to. Je to každodenní cvičení a přirozený pohyb, o který by mě výtah ochudil." Jistě, je ve formě, za pár týdnů mu teprve bude čtyřicet... Ale co když začnou docházet síly? "Až mi to bude překážet, najdu si jiný způsob bydlení. Místo toho, abych řešil výtah, raději se přestěhuji do nižšího patra. Některé věci jsou řešitelné docela jednoduše."

Petr Hájek
(* 1970)

V letech 1988 až 1995 studoval na Fakultě architektury ČVUT a v období 1995 až 1998 v ateliéru profesora Emila Přikryla na pražské Akademii výtvarných umění. V roce 1998 založil spolu s Tomášem Hradečným a Janem Šépkou architektonickou a projekční kancelář HŠH architekti, která za svou tvorbu získala řadu ocenění a zúčastnila se několika zahraničních výstav. V mezinárodní soutěži na novou budovu Národní knihovny se HŠH umístili na třetím místě. V letech 2001 až 2005 byl Hájek členem redakční rady časopisu Architekt a magazínu Ad architektura, roku 2004 začal učit na Fakultě architektury ČVUT. Od roku 2009 má vlastní architektonické studio Petr Hájek architekti. V současnosti pracuje na třech zásadních projektech, které by se měly začít realizovat: přestavba a rozšíření nemocnice v Mariánských Lázních, Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání a experimentální hudební a divadelní scéna v německém Pfalzu. Za svůj vzor pokládá amerického architekta Louise Kahna.

Foto: Ester Havlová: Pracovně vévodí lehátko z kůže a překližky navržené americkými designéry manželi Eamesovými (vlevo). Základní prostor kontejneru jde snadno uzavřít a oddělit od zbytku "domu" - podle potřeb nebo nálady obyvatelů. Jednotlivé části vložené do kontejneru jsou odlišené barvami. Modrý pokoj si vybral patnáctiletý syn, který se pro tento odstín sám nadchl. Koupelna je žlutá, vana a umývadlo z progresivního materiálu corian. Pohled od hlavního okna směrem do nitra interiéru. Uprostřed lze rozeznat kuchyňskou linku, vzadu - pod původní střechou do ulice - je jídelní část, v patře je umístěna pracovna. Díky kontejnerovému uspořádání má pracovna výborné světlo.