Petr Honzejk: Předposlední hřebík do rakve ČRo

Český rozhlas byl vždy tak trochu svět sám pro sebe. Dílem proto, že je ve stínu České televize a tím i stranou zájmu médií, dílem proto, že má jakousi svébytnost zabudovanou přímo ve zdech. Platí to v dobrém i ve zlém. To druhé se vynořilo v posledním dění kolem odstoupivšího generálního ředitele Medka.

Připomeňme: Medek, jehož první větou po zvolení bylo "musíme šetřit," si nejprve prosadil zvýšení platu na 150 tisíc měsíčně. Poté byl dlouhodobě nemocný; tři z pěti měsíců rozhlas prakticky neřídil. To mu nebránilo, aby si dva týdny před rezignací nevymohl manažerskou smlouvu, která mu zaručila zlatý padák ve výši deseti měsíčních platů.

Sobě bonus, jiným malus

Můžeme zkusit Medkovi věřit, že opravdu nevěděl, že se na zlatém padáku bude houpat za pouhé dva týdny. Jeho nemoc se mohla skutečně náhle zhoršit. Jenže důležitější je kontext. Z něj plyne, že plátci rozhlasových poplatků financují opravdu hodně svébytný vesmír. Jeho ředitel si řekl o vyšší plat v době, kdy po polostátních firmách pobíhají platové komise a zkoumají příjmy manažerů s aspirací alespoň některé platy snížit (neřešíme smysluplnost těchto komisí, ale právě jen kontext). Potom si vyjednal zlatý padák, odstoupil a inkasoval. To celé v době, kdy se debatuje o tom, zda by člověk, který odejde ze zaměstnání, vůbec měl mít nárok na sociální podporu.

Také argument, že Medkův zlatý padák má být kompenzací za to, že nebude deset měsíců pracovat pro konkurenci je lichý. Těžko si představit, že je Medek nyní v situaci, kdy by mohl rozhlasu jakkoli uškodit. Za pozornost stojí i argumentace, kterou Medek pro získání zlatého padáku použil. Chtěl ho, protože je prý v horší pozici, než řadový redaktor. Není to pravda: například zahraniční zpravodajové rozhlasu mají takřka nevolnické smlouvy. Když chtějí odejít a začít pracovat pro konkurenci, čeká je pokuta ve výši tří měsíčních platů. Medek si vyjednal bonus tam, kde zaměstnance čeká malus.

Nejhorší na celém případu je ale role rozhlasové rady. Tou evidentně lomcují stranické zájmy ode zdi ke zdi. Stejná rada, která Medka zvolila, odmítla jeho plány na reorganizaci (avizoval je už při svém zvolení). A zlatý padák, který mu přiklepla, lze chápat jako pobídku, aby se pakoval.

Bezvládí a boj o nástupnictví

O post šéfa rozhlasu může nyní usilovat jen masochista. Rada házela klacky pod nohy bývalému řediteli Kasíkovi, který nakonec zahodil svou tradiční opatrnost a radní obvinil ze šikany. Medek si jejich přízeň neudržel ani bezprecedentním slibem poslušnosti.

Kurz rozhlasové rady je nečitelný, určuje se podle momentálních stranických zájmů. Jedno ale v chaosu vypozorovat lze: politici chtějí řídit rozhlas sami a k tomu potřebují, aby management byl co nejslabší. Po Medkově rezignaci sbírají body a nahrávají jim i další okolnosti: několika členům rozhlasové rady končí funkční období a v předvolebním zmatku se sotva podaří zvolit nové. Rada zřejmě v dohledné době nebude schopná zvolit nového ředitele. Výsledkem bude bezvládí a boj o nástupnictví, což je v předvolební době katastrofa. Nestrannost vysílání bude ležet na profesionalitě a integritě šéfů Radiožurnálu, Rádia Česko a ředitelky zpravodajství. Jejich jména (Petr Souček, Robert Břešťan, Hana Hikelová) naštěstí skýtají záruku, že tlaku pravděpodobně nepodlehnou.

Rozhlas současné turbulence přežije. Jenže nevíme, kolik podobných otřesů koncept veřejné služby ještě unese. Poslední kapku poznáme. Otázkou je, jestli tohle nebyla ta předposlední.