Josef Moucha: Dvě tváře Anny Fárové

Když měla historička fotografie Anna Fárová charakterizovat vynikajícího pařížského reportéra Henriho Cartiera-Bressona, popsala jej jako šelmu značné vnitřní koncentrace: soustředěnost mu sloužila za základnu k výpadům do nepřehledných situací, z nichž přinášel záběry trvalé platnosti.

V šelmovském příměru na adresu fotografa, jemuž připravila historicky první monografii, je také něco ze samotné Anny Fárové. Heslovitý výběr zásluh i vyznamenání v sobotu zesnulé Anny Fárové, poloviční Francouzsky a intelektuálky skrz na skrz, by zabral celou tiskovou stranu. Promítněme si raději několik stylových momentek.

Po roce 1956 chtělo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění umocnit ohromující úspěch monografie Josefa Sudka. Po třicetitisícovém nákladu se totiž jen zaprášilo. Šéfredaktor Jan Řezáč tedy navrhl řadu Umělecká fotografie a hledal tvůrce - včetně textařů. "Bylo to novum'" zasvěcovala mě do historie autorka prvního svazku Anna Fárová. Když jsem se ptal, jak to přišlo, že knižnici otevírala roku 1958 právě ona, třicetiletá historička bez institucionálního zázemí, řekla mi, že byla zkrátka nejpřipravenější.

Kvůli úpravě alba zavítal jeho "objekt" Cartier-Bresson s grafikem Delpirem několikrát do Prahy. Fárová svůj text přeložila do francouzštiny a spokojený Cartier-Bresson jí doporučil kolegy, kterým by také mohla připravit knížku. Tak vznikly tituly Robert Capa, Werner Bischof, David Seymour či André Kertész. Vycházely i v New Yorku. Tím se Fárová zasadila o trvalou souvislost Prahy s mezinárodní scénou. Alespoň ve svém oboru.

Mluvčí avantgardy

Náklonnost Josefa Sudka zajistila Fárové zpracování Drtikolova odkazu. Přátelství vrcholilo roku 1976 retrospektivou k Sudkovým osmdesátinám. "Zpracování Sudkovy pozůstalosti se pro mne potom stalo pádným důvodem, proč zůstat v Čechách," podotkla Fárová v největším sudkovském životopise z poloviny 90. let.

Založením sbírky fotografie v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze pak prosadila Anna Fárová hlavní hrdiny, ztělesňující pro svět školu české fotografie až do dnešních dnů.

Snímky mnohostranného umělce Jindřicha Štyrského vydala začátkem osmdesátých let pod dívčím jménem své matky v Jazzové sekci. Jinde by se na hodinu propuštěné chartistky zalekli... Štyrský jí byl blízký: i on žil do značné míry pařížskou kulturou - a zvláště surrealismem. Z toho vycházela zjara 1985 její přednáška na prestižním Collége de France. Fárová se v ní zabývala vlivem Eugéna Atgeta na českou fotografii. Neopomenula upozornit, že právě míjí 15. červen, dovršující půl století od pamětihodného Štyrského záběru u hotelu Panthéon, pouhých dvě stě metrů od Collége de France. Zdánlivě okrajová poznámka ilustruje kvalitu vnímavosti Anny Fárové. Za fakty vyrvanými nepřehlednému chaosu dějin neviděla abstrakta, nýbrž živé lidi.

Snímky z cyklu Pařížské odpoledne vyjadřoval Štyrský podle Fárové žal předtuchy, vyslovené za krátkého zastavení s básníkem Paulem Eluardem před výkladem rakvářství vedle hotelu, v němž byli ubytováni s Vítězslavem Nezvalem. Ten také 15. června 1935 zaznamenal Štyrského sarkasmus, že v hotelu Panthéon o ně bude "dobře" postaráno. Štyrský záhy vážně onemocněl. Kurýroval se celý rok.

Zpětná vazba

V cizině si Anny Fárové považovali i v letech domácí nepřízně. Jakého největšího zadostiučinění se tehdy proskribovaná historička umění dočkala?

Zůstali jí věrní bývalí studenti z katedry fotografie FAMU. Vystavovala je na chodbě Činoherního klubu v Praze. Rekapitulaci této série zpřístupnil koncem léta 1981 klášter v Plasích u Plzně. "Byla to pro mne velkolepá záležitost," vyprávěla mi Fárová. "Jako bych se stala dirigentem skladby orchestru, kde každý jednotlivý fotograf hrál svůj part. Ty party, rozdělené mezi osmnáct lidí, byly dané tím, jak jsem tou dobou pořád zkoumala, kde to žiji a s kým... Mojí ústřední otázkou bylo, v jakém čase a v jakém prostoru se nacházím... Myslela jsem na mentalitu Haškovu a Kafkovu a mezi těmito dvěma extrémy se měla výstava 9 & 9 pohybovat".

Každý se vyjádřil na osobní téma buď řadou fotografií, nebo telegraficky. "Celek vynikl," bilancovala Fárová, "teprve když jsme v Plasích těch asi 1500 fotografií nainstalovali."

Šlo o náročnou akci, při níž se vše odbývalo na koleně. Aby u toho byl, přijel Marc Riboud, tehdejší prezident agentury Magnum Photos: "Viděl, jak se koncept postupně uskutečňuje a byl tak nadšen, že přesvědčil francouzské přátele, aby přijeli na vernisáž, ba dokonce, aby nás finančně podpořili," vzpomínala neméně nadšeně Fárová.

K její radosti se dostavily hvězdy kulturního nebe: přítel Henri Cartier-Bresson s partnerkou, fotografkou Martine Franckovou, spisovatel Hervé Guibert, jinak komentátor Le Monde, kritik Christian Caujolle, spolupracující s periodikem Libération a agenturou Vu, muzikolog Philipe Conrad, významná francouzská spisovatelka Anne Philipeová, manželka Gérarda Philipa, známá pařížská galeristka Agathe Gaillardová a Sue Daviesová, ředitelka londýnské Photographer's Gallery... "Ti všichni se zúčastnili," uzavřela Fárová, "aby podpořili dobrou věc a české fotografy, aby dali najevo přátelství i blízkost světové a české kultury."

Loni se k důležité přehlídce vrátila zvláštním albem Plasy 1981. Vyšlo péčí nakladatelství Torst, stejně jako svazek jejích nejdůležitějších článků Dvě tváře.

Makrely a zajíc

Jak se daří paní matce? Tak jsem se zeptal Anny Fárové před necelými osmi lety v rozhovoru pro časopis Host. Odpověděla: "Maminka pobývá už čtvrt století v jižní Francii, v Nice. Tam je dlouhověkost normální. Sto let? Běžně. I více. A v čilosti! V létě jsem matku viděla, jak pobíhá mezi ostatními ženami, vysušenými sluncem a slanou vodou... Ony vypadaly jako makrely, ona je - ve srovnání s nimi - ještě zajíc. Je jí pětadevadesát a je velmi vědomý člověk, naprosto v kondici."

V korekturách, které na sebe nechaly čekat téměř rok, jsem příslušný odstavec škrtal, poněvadž paní Annette, matka Anny Fárové, mezitím zemřela. Ale i jedenaosmdesát, jichž se dožila mladší Anna, lze považovat za požehnaný věk. Zvlášť díky její mimořádné činorodosti. Nemělo by ovšem zapadnout, že byla i hrdou matkou dvou tvůrčích dcer a že kromě sedmi let v Uměleckoprůmyslovém muzeu pracovala pro českou kulturu bez pracovního poměru.

Josef Moucha
Autor je teoretik fotografie