reklama
přihlášení odhlášení online inzerce mobilní verze | obsahový servis | online archivy | předplatné titulů economia       rss | mms | sms      
Nejste-li dosud registrován, pokračujte zde
Uživatelské jméno:
Heslo:
Přejít do diskuse
(0 příspěvků)
HN.IHNED.CZ  4. 3. 2010  00:00  (aktualizováno: 4. 3. 2010  08:35)
Pavel Janáček, literární historik

Pavel Janáček: Mrzká mzda

Rozhovor
Prostor pro literární kariéru je v Česku úzký, převažují outsideři.
reklama
Tagy

Ekonomický úspěch Michala Viewegha ve srovnání s majitelem malé firmy velmi bledne," míní literární historik Pavel Janáček a vysvětluje: "Když si spisovatel postaví dům na pěkném místě, tak jsou toho plné všechny magazíny, protože je to naprostá výjimka. U průměrného obchodníka je to standard."

Pavel Janáček spolu s Tomášem Breněm, s nímž působí v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, sestavil z textů svých kolegů knihu O slušnou odměnu bude pečováno..., která se zabývá ekonomickými souvislostmi spisovatelské profese v české kultuře devatenáctého a dvacátého století.

HN: Prospívá literatuře finanční podpora, nebo by jí naopak prospělo, kdyby finančně podporována nebyla?

Udělat ze všech členů obce spisovatelů státní zaměstnance by samozřejmě byla katastrofa. Ale to nehrozí a já nevěřím, že čím je kdo hladovější, tím píše líp. Literatura u nás z veřejných prostředků dostává naprosté minimum. Do živé tvorby jde v celé zemi zhruba tolik, kolik dostane na podporu svého výzkumu jedna privátní ocelárna. V oblasti filmu či divadla je to řádově víc. Dnes patří k vyspělé evropské kultuře, že stát literaturu podporuje, ovšem nekupuje si loajalitu literátů, nýbrž jejich tvořivost, která má dlouhodobou přidanou hodnotu právě tehdy, když není okamžitě tržně zužitkovatelná. Proto taky, když radní Richter vymyslí, že se bude dotace dávat na prodanou vstupenku, naštěstí zatím narazí na odpor.

HN: Ale, jak by řekl Otakar Černý, občan se ptá, proč to má platit ze svých daní?

Tak to neplať, občane, a až dorazíš za humna, tak tě budou poznávat jen podle Pavla Nedvěda, a ne už třeba podle Bohumila Hrabala.

HN: Dá se tedy říci, že bez finanční podpory kvalita literatury klesá?

Čeští autoři jsou zvyklí na studený odchov. Zatímco třeba v Anglii může přední spisovatele z devadesáti procent uživit literární trh, u nás již asi sto let platí trh v průměru tak dvacet procent autorských aktivit. Státní podpora ani soukromý mecenát není rozhodující, řekněme, že jde o jednotky procent. Zbytek si autoři opatří ze zaměstnání, které ve čtyřiceti až padesáti procentech případů nijak nesouvisí s texty. Tím, kdo dotuje vznik české literatury, jsou tedy především sami spisovatelé. Za tu cenu, že žijí a tvoří jako poloamatéři.

Když jsem byl v polovině devadesátých let v grantové komisi ministerstva kultury, počítalo se v žádosti o dotaci na knihu s režií nakladatele i s odměnou pro grafika. Honorář spisovatele byl automaticky vyloučen - ten má psát z jiných důvodů, než aby se najedl. Odejmutí veškeré státní podpory by nezměnilo tuto situaci zásadně. Byl by to však vzkaz, že si tato společnost literární práce už vůbec necení. Rostl by počet umělců v hladovění, kterým by se všichni smáli, a na druhé straně počet autorů, kteří by se orientovali jen podle čtenáře a na okamžitý profit.

HN: Jak se v tuzemském prostředí dá definovat "úspěšný autor"?

Prodá šest tisíc výtisků nového románu, což mu zaplatí třetinu roku, a na zbývající dvě třetiny získá stipendia v západní Evropě. Musí psát prózu, básně se nehonorují. Prostor pro literární kariéru je tady úzký - proto zde asi budou převažovat literární outsideři, kteří popisují své outsiderství. Přitom ani básník nemusí jen umírat mlád a chud. Vezměte si Jaroslava Seiferta, to byl skvělý básník, ale zároveň i profesionál, jehož celý život byl spojen se systematickou literární prací.

HN: Existuje vůbec nějaké české specifikum, nebo je to všude stejné?

Charakteristické je pro nás neustálé hořekování nad neutěšeným stavem a zároveň to, že ekonomické souvislosti literatury nahlížíme jako nepodstatné. Dělej to pro vlast, pro umění nebo pro svobodu - a na peníze se vykašli. Jinak jsme moderní evropská kultura střední velikosti, která se sama vidí jako malá. Všude je ekonomika literární práce založena na trhu, jehož role od poloviny osmnáctého století po dvě stě let rostla, na mecenátu, jehož roli v posledním století z větší části převzaly stát a občanská společnost, a na privátním bohatství. A v neposlední řadě na altruismu.

Náš literární koláč má jen svůj charakteristický poměr těchto "ingrediencí". Historicky se zdá, že navzdory všem slibům komunistické kulturní politiky na tom ekonomicky nejlépe byli vrstevníci Karla Čapka a jedna dvě generace následující.

HN: Proč byla situace za první republiky pro literáty tak příznivá?

Čtení bylo ještě hlavním zdrojem zábavy. Byl rozvinutý knižní trh, hustá síť periodik, noviny chtěly literární práci, na první straně tiskly báseň nebo povídku a vevnitř dva různé romány na pokračování. Existovaly podpůrné spolky jako Svatobor nebo Česká akademie věd a umění, literaturu a knihovny podporoval stát i obce. Konjunktura přišla za protektorátu, tehdy se lidé vrhli na českou beletrii a honoráře vylétly do nebes. Eduard Bass za Cirkus Humberto dostal asi čtvrt milionu tehdejších korun. Tedy dům na hezkém místě.

HN: Dá se nějak popsat vývoj ekonomické stránky spisovatelské profese v českém prostředí?

Do třicátých let devatenáctého století se česky psalo pro vlast. O dvacet let později se už Božena Němcová snaží literaturou živit. Po její smrti napsal Vítězslav Hálek, že zatímco si její nakladatelé stavěli domy, ona od nich nedostala ani suchou kůrku. To první částečně pravda je, to druhé není. Ale důležitá je ta hořkost, kdo na koho doplácí. Napětí mezi autory a nakladateli se od té doby vine dějinami české literatury jako linie české literární nedoceněnosti. Hálek, a to byl úspěšný autor, rok před svou smrtí vypočítal, kolik toho musí český spisovatel za rok napsat, aby si vydělal na živobytí: patnáct románů nebo pětadvacet divadelních tragédií.

Z toho také plyne, že kdo si vydělá, je u nás tradičně podezřelý. Když si Karel Matěj Čapek vzal přídomek Chod, protože na literární scénu vstoupil jeho mladší jmenovec, musel Karel Čapek čelit narážkám, že on bude ten Obchod, že dělá ty kasaštyky.

Dům, nebo suchá kůrka
Napětí mezi autory a nakladateli a pocit nedoceněnosti se už od dob Boženy Němcové vine dějinami české literatury. Zatímco její nakladatelé si podle někdejšího prohlášení literáta Vítězslava Hálka stavěli domy, ona "nedostala ani suchou kůrku", vysvětluje literární historik Pavel Janáček (na snímku) obvyklou ekonomickou situaci českých spisovatelů.
FOTO: HN - Filip Jandourek

DISKUSE
Zpět na článek Přidat názor příspěvků v diskusi: 0
Článek neobsahuje komentáře.
Autor:
E-mail:       Zveřejnit:    Zasílat reakce:
Město:
Titulek:
Text:
zbývá 1800 znaků
Vložit příspěvek
Autorská práva vykonává vydavatel. Jakékoli užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem (mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení vydavatele je zakázáno.
reklama
reklama
reklama
reklama
 
 
 
reklama
reklama
reklama