Martin Ehl: Slabá místa Evropy, jež na mapě chybí

Lotyšsko, Maďarsko, Řecko, Portugalsko, Španělsko, Irsko. Stačí se projet prstem po mapě, aby člověk masírovaný zprávami z finančních trhů usoudil, kde asi jsou dnes slabá místa Evropy, když její společná měna prochází nejtěžší zkouškou od svého zrodu.

Ale geografický pohled nemůže odhalit skutečnou hloubku problémů, které krize pomohla v unii odhalit. Nestačí ani pohled ekonomů, poměřujících zadlužení jmenovaných zemí nebo jejich (ne)schopnost splatit dluhy prodejem vládních cenných papírů. Slabá místa Evropy jsou společná všem státům se zvláštním důrazem na členy eurozóny. Ne, že by Británie, Dánsko nebo Česko byly imunní, ale přece jen nemusejí řešit řecké reformy s takovou naléhavostí jako Němci nebo Nizozemci, kteří s největší pravděpodobností řecké dluhy nějakým způsobem zaplatí.

Pracovití a líní Evropané

A jsme hned u prvního slabého bodu: krize solidarity. Němci si solidaritu vyčerpali sjednocením země, ostatní staré členské státy připojením deseti nových postkomunistických členů. Ti zase solidaritu chápou jako jednostrannou výhodu, která jim zaručuje přístup k štědré bruselské kasičce. Tak například v polském tisku už probleskuje vlna odporu proti nové modernizační agendě 2020, kterou včera představil předseda eurokomise José Manuel Barroso. Polákům se totiž nelíbí, že nová strategie by v novém unijním rozpočtu nasměrovala více peněz do zelených technologií, vědy a výzkumu. Nezbylo by pak totiž tolik na zemědělství a podporu regionálního a strukturálního rozvoje, který postkomunistické státy potřebují nejvíc.

Snížení zemědělských dotací by se určitě nelíbilo ani Francii, která ostatně velmi dobře v globální krizi ukázala, jak posiluje ekonomický nacionalismus. Domácí volič je a bude vždy bližší než soused v potížích. Ilustrativním příkladem je debata v německém tisku o tom, proč by "pracovití Němci" měli zachraňovat "líné Řeky". Řecký vicepremiér Theodoros Pangalos na ni reagoval tím, že Němci by měli Řeky podpořit, protože jim za druhé světové války vyrabovali státní pokladnu a odvezli si tamní zlato.

Podobné přestřelky jistě neposlouží budování důvěry v eurozóně, jejíž členové pomalu, ale jistě chápou námitky kritiků společné měny, podle nichž bez společné fiskální politiky nemůže euro fungovat.

Jako další společné slabé místo se totiž ukázala produktivita práce. Jednou z hlavních příčin zaostávání a zadlužování jižních členů eurozóny je podle hlavního ekonoma Centra pro evropskou reformu Simona Tilforda neschopnost tamních vlád zlepšit ekonomický výkon. Protože už nemají k dispozici nástroje, jako je devalvace, musejí se škrtat výdaje a mzdy ve veřejném sektoru. Nejhlouběji a nejdále se v tomto oboru "vnitřní devalvace" dostal nečlen eurozóny Lotyšsko, jehož lat je ale s eurem svázán pevným kurzem.

Kdo může pracovat?

Další společné slabé místo Evropy by se dalo shrnout pod nálepku strukturálně podmíněná příliš nízká zaměstnanost - systém umožňuje za výhodných podmínek dlouho studovat, brzo odejít do důchodu a dostat různé podpory a výjimky. V už zmíněné modernizační strategii se předpokládá, že stárnoucí a méně výkonná Evropa bude muset posílit zaměstnanost, aby udržela tempo rozvoje: to znamená, že podíl lidí ve věku 15 - 64 let, kteří budou aktivně pracovat, se zvýší ze současného unijního průměru 66 procent na procent 70.

Které země jsou hluboko pod současným průměrem? Vyjma Irska a Portugalska všechny problémové. Rekordmanem je Maďarsko, kde je podíl pracujících v této věkové skupině pouhých 56,7 procenta. Pokud je třeba nějakých strukturálních reforem, které mohou přinést relativně brzo nějaké výsledky, je to omezení předčasných důchodů spojené se zvyšováním věku odchodu do důchodu: Proč má německý senior pracovat do 67 let a ještě k tomu zachraňovat méně výkonného řeckého kolegu, který jde do penze už v 61?

Podobně je to se vzděláním. V modelu, který většina Evropanů obdivuje, tedy ve Skandinávii, má devět z deseti mladých dokončenou střední školu s maturitou a 40 procent vysokoškolské vzdělání. Ale pro střední a jižní Evropu platí, že maturitu má jen 40 procent mladých a jen každý pátý má dokončenou vysokou školu. Už hodně se psalo o řeckých učitelích, kteří špatně učí ve státních školách, aby si mohli přivydělat doučováním v těch soukromých. A je jich v přepočtu na žáka čtyřikrát víc než v příkladném Finsku.

Další důležitou věcí, která se výrazně projevuje jako slabá stránka jižních členů unie, je nepružný pracovní trh. Pro zaměstnavatele je nesmírně náročné přijmout nového zaměstnance na stálý pracovní poměr. Třeba ve Španělsku v časech ekonomického boomu většina nových míst byla časově omezená. Španělské ministerstvo práce nedávno přiznalo, že z lednového půldruhého milionu nových pracovních smluv bylo jen devět procent na dobu neurčitou.

Otázka dobré vlády a dobrého vedení

Toto určitě není vyčerpávající seznam slabých bodů Evropy. Dá se ale shrnout do jednoho společného jmenovatele, který tuto slabost způsobuje. A dá se navrhnout jedno řešení, jak by se většina těchto slabostí dala přinejmenším výrazně omezit.

Všechno jsou to problémy související s kvalitou vlády, s kvalitou správy věcí veřejných, jedním slovem se způsobem vládnutí - a to ať už na místní, regionální, státní nebo evropské úrovni. Tam, kde je tradice na politických výkyvech nezávislé silné veřejné správy - jako třeba v Británii či ve Skandinávii -, některé problémy buď téměř neexistují (korupce u státních zakázek, přezaměstnanost ve státním sektoru), nebo se je daří řešit nikoli na úkor zadlužování dalších generací, ale strukturálními opatřeními.

Kde je státní správa odkladištěm politických spojenců a místem, kam strýčkové umísťují své synovce, je situace mnohem složitější: systém loajalit, protislužeb a korupce má totiž větší tendenci odolávat změnám, než pružná veřejná správa, jejímž pilířem je profesionální úředník. V tom se postkomunismus vzácně potkal se zbytky jiných -ismů, jež zanechaly svoji stopu v mediteránské mentalitě.

Část této byrokratické zkostnatělosti se přenesla do Bruselu, kde má příliš mnoho úředníků definitivu a jejich výkon nepodléhá jasným kritériím, ale odvozuje se od loajality či stranických zásluh. Jmenování nového unijního velvyslance do Washingtonu budiž toho důkazem: předseda Evropské komise z mediteránního Portugalska jím nedávno jmenoval svého dlouholetého šéfa kabinetu Joao Vale de Almeidu, aniž de Almeida měl na příslušný post zkušenosti a schopnosti.

Jaké je tedy řešení? Obsahuje v sobě sice další sl abost evropské politiky, přesto ale Evropanům zřejmě nic jiného nezbývá: najít a zvolit takové politiky, kteří dokážou prosadit změnu evropského modelu sociálního státu. Evropě chybí vizionáři, kteří by byli schopni navrhnout nové ideje a dokázali je prosadit. Krize vedení, neschopnost vést je asi největší slabinou, kterou naplno odhalila Lisabonská smlouva. Do nejvyšších pater unijní politiky vynesla lidi, kteří nejsou ani inspirativní - a v případě lady Ashtonové nebyli ani nikdy do žádné funkce zvoleni.