Milan Slezák: Izrael, Palestina a dialog hluchých

Můžeme se dohodnout, že se při dohadování nedohodneme. A shodneme se i v tom, že bychom rádi, aby vina za předpokládaný neúspěch zůstala na tom druhém. Tak vzhůru k jednáním, kterým se nemůžeme vyhnout, ale v jejichž smysluplnost nevěříme.

Kdyby chtěli být Izraelci a Palestinci při zahajování dalšího kola svých rozhovorů upřímní, museli bychom od nich slyšet právě tohle. Proč tedy vůbec přistoupili na rozhovory pro rozhovory? A proč dávají své jméno v sázku Spojené státy, které předem ztracenému pokusu asistují a dokonce se ho pokoušejí řídit?

K odehrání svého partu v kuse, který patrně nepřestane být fraškou - nestane-li se zázrak, jaké se na Blízkém východě v běhu staletí porůznu dějí - mají důvod všichni zúčastnění.

Sponzorům se musí naslouchat

Dohoda mezi Izraelci a Palestinci byla od počátku jedním z hlavních zahraničněpolitických cílů Baracka Obamy. Už jen proto, aby Američané mohli utnout hrot alkáidistických výtek, že jim záleží výhradně na Izraelcích, a nikoli na muslimech. Blízkovýchodní dialog hluchých se Obama pokusil oživit tím, že do něj vypustil George Mitchella, který se předtím prosadil v podobně svízelných rozhovorech znepřátelených severoirských frakcí.

Úspěch na Blízkém východě by Obama potřeboval o to více, oč méně se mu daří v jiných oblastech. Jenže naděje na průlom je mizivá. Tvrdý vyjednávač Mitchell se v oblasti, odkud pochází jedna jeho rodová linie, neprosadil. A situaci ještě zhoršilo loňské kolísání jeho nadřízených, kteří byli napřed na Izrael netypicky tvrdí (týkalo se nových osadnických bytů na Západním břehu) - a pak zas příliš rychle vyměkli, což byla chyba mnohem horší.

Proč se do jednání zapojují Palestinci, když to ještě nedávno podmiňovali splněním řady požadavků? Šlo jim přece hlavně o to, aby Izraelci přestali stavět na Západním břehu Jordánu. Jak tedy mohou zasednout k jednacímu stolu, když se cestou doslechnou o výstavbě nových 112 židovských obytných jednotek?

Rozhovory mají podporu všech hlavních příznivců Palestinců, včetně Egypta, Saúdské Arábie a Evropské unie. Ty hradí valnou část výdajů palestinské autonomie, která i letos zůstane fatálně závislá na příjmech z ciziny (přestože překvapivý sedmiprocentní růst HDP umožnil také zvýšení jejích vlastních příjmů). Sponzoři mají zájem na co nejrychlejším pokroku palestinsko-izraelských rozhovorů, poněvadž mají oprávněný dojem, že protahující se nestabilita posiluje vliv Íránu. A sponzorům se musí naslouchat. Proto se budou vyjednávači samosprávy u rozhovorů tvářit konstruktivně - ale ne zas příliš vstřícně, aby se nezdálo, že Izraelcům zobají z ruky. Tento dojem by posílil pozici nenáviděného soka - Hamásu.

Tanec ve dvou

Pokud jde o Izraelce, potřebují si vylepšit image po široce medializované dubajské vraždě předáka Hamásu a po ofenzívě v Gaze, sice rok staré, ale stále diskutované. Ale ani od nich se nedá čekat velká vstřícnost. Jednak mají pocit, že v minulosti ustupovali převážně oni, aniž za to dostali, co očekávali - hlavně trvalý a oboustranně výhodný mír. A za druhé: kdyby premiér Netanjahu příliš ustoupil Palestincům, rozpadne se mu vláda, protože koaliční spojenci v tom uvidí netolerovatelnou zradu.

Úspěchem by bylo, kdyby se nepřímé rozhovory moderované Mitchellem podařilo převést na rozhovory přímé. Což je bezmála dvacet let po dohodách z Oslo, podle nichž tu dávno měl být funkční palestinský stát, frustrující. Za promarněné příležitosti může hlavně palestinská strana, najmě nebožtík Jásir Arafát - nicméně, jak praví hezké maďarské přísloví, tanec je vždycky ve dvou.

Milan Slezák
Autor je komentátorem ČRo 1 - Radiožurnálu