Jiří Černý: Kádrovák Kocába a chartistů je vždy připraven

Býval zavedeným jazzovým hudebníkem. Skládal půlhodinové kompozice a nahrával pro státní vydavatelské firmy. Jsa ženat s Američankou, jezdil běžně do takzvané kapitalistické ciziny, požíval výhod pro většinu nedostupných. Když pak přesedlal na rock, dál působil v rámci možností daných režimem, ba nad ně. V roce 1982 vyjel se svou skupinou do západního Německa na dlouhé turné. Komu z tehdejších českých rockerů se to poštěstilo?"

Tohle nenapsal žádný závistivý anonym ani normalizační Rudé právo, ale minulou sobotu přečetl do vysílal Českého rozhlasu 6 Petr Žantovský.

Pan velkomyslný

Co Žantovského pohnulo k výboji? Byť lze jakoukoli souvislost z řečeného vyvodit jen těžko, byla to údajně nespokojenost Michaela Kocába s tím, že ČT 24 denně vysílá čtvrt století staré komunistické zprávy "jen tak, bez odborného uvedení do historického kontextu".

Věcně: Kocáb poslal své tiskové prohlášení do ČTK, noviny z něj citovaly a Česká televize se ústy svého mluvčího odmítla k problému vyjádřit. Osobně v tom trochu problém vidím, podobně jako v nekomentovaném opakování Třiceti případů majora Zemana. Nejsem si totiž jist, jestli Zeman i zprávy působí směšně nebo odpudivě i na diváky, kteří totalitu nezažili.

Komentátor Žantovský si jistý je, takže nedotčen jádrem sporu dál kádruje Kocába.

"Pak ho KSČ dala na nedlouhý čas na index. Provokoval, dráždil bosou nohou hada, jak se říká. Ale místo doživotní klatby, kterou si vysloužili jiní, třeba Plastic People, Extempore či DG 307, se Kocáb velmi brzy vrátil... a stačil ještě před převratem vydat pár dalších desek... Nic proti tomu. Každý měl svou metodu..."

Proč si tedy právě Kocáb nezasluhuje kádrovákovu velkomyslnost? Protože se prý "začal pasovat na největšího bojovníka proti komunismu". Nezačal. Tady Žantovský bez důkazu práší. Takovou lež nelze přejít mlčením, ani při všech výhradách, které jsem kdy ke Kocábovi měl.

Tucet odvážných při chuti

Dosud Žantovský zpravidla útočil na celé společenství, většinou chartisty. Ti se podle něj považovali za majitele jediné pravdy a tím mu splývali s komunisty. Připadalo mi zbytečné dokazovat, že "jedinou pravdu" nevyznávali chartisté ani sami mezi sebou a citovat vzájemné spory mezi Havlem, Vaculíkem, Rejchrtem, Pithartem a jinými.

Tentokrát to má za všechny odnést jeden ministr Kocáb, sice nechartista, ale "přítel Václava Havla". Prý "předvedl, jak si představuje výkon své funkce... Dosazovat na důležitá místa své lidi a likvidovat ty, které nemám rád nebo prostě je nedokážu zmanipulovat..." Koho stačil Kocáb zlikvidovat? A co to má společného se starými zprávami v ČT?

Podle Žantovského vadí Kocábovi staré zprávy proto, že se zcela nevyrovnal se svou minulostí. Proti této domněnce nabízím jinou: se svou minulostí se vůbec nevyrovnal Žantovský. V době, kdy Kocáb do jakešovské televize řekl, že národ má takovou vládu, jakou si zasluhuje, Žantovský v deníku Práce odvolal svou den starou (!) pochvalu vystoupení Joan Baezové na Bratislavské lyře. Jednou v životě podráždil hada, ale stačil nohou ještě cuknout.

Pokud je mi známo, nikdy se neomluvil za svůj manifest žurnalistického oportunismu a posrpnového kolaborantství. Kdo myslí, že přeháním, ať si onen jeho předlouhý dopis (nejmenovanému) Janu Rejžkovi vyhledá v Melodii 3/1985.

Zatímco skoro všichni hudební publicisté Kratochvílovu zglajchšaltovanou Melodii bojkotovali, ctižádostivý Žantovský mudroval: "Vždycky se totiž najde tucet jiných, kteří mají chuť a odvahu, kterou Vy jste v sobě zapřel a pozamykal."

Tenkrát se prohlásil za odvážného. Dnes je skromnější. Kocábovi i jiným pouze naznačuje, že se vlastně chovali stejně jako on. Vysvětlujte ale hrochovi, co je hroší kůže.

Jiří Černý
Autor je hudební kritik