Julie Hrstková: Členové druhé kategorie

Podpora ano, peníze ne. To je jediné, na čem jsou - co se týká Řecka - schopny se shodnout ostatní země eurozóny. Cílem je uklidnit investory (aby bez obav i nadále nakupovali řecké dluhopisy) a zároveň zachovat pověst eurozóny jako celku.

Samotné Řecko zatím urychleně pomoc nepotřebuje. Za prvé o ni ani nežádá a za druhé je alespoň prozatím schopné splácet dluhy - poměr splátek vůči celkovému HDP není katastrofální. A navíc má i jistý plán úspor, i když se v kontextu celé aféry nezdá být pro zbytek Evropy dostatečný.

Na celém humbuku kolem Řecka jsou ale znepokojující jiné věci. Za prvé - neschopnost eurozóny vyrovnat se s neukázněným členem. Vymýšlí se alternativa Mezinárodního měnového fondu. Komise i jednotliví ministři financí přicházejí s množstvím různě kvalitních nápadů a zpráv, reálně se ale neděje nic. Evropa má přitom už teď dost mechanismů, jak naložit s rozpočtovými lajdáky. Pakt stability a růstu umožňuje například udělit pokuty či odebrat peníze z evropských fondů. Kvůli porušení rozpočtové disciplíny však nikdy nic takového neprošlo. Řecko není první hříšník a ostatně teď fiskální disciplínu porušuje většina zemí nejen eurozóny, ale rovnou celé unie.

Další věc spojená s kauzou Řecko, je rozdělení Evropy na ty správné členy a na odpad. Členové eurozóny jsou zřejmě nedotknutelní a mohou všechno, aniž by za to nesli jiné následky, než jaké jim udělí trh ve formě vyšší ceny dluhů. Zbytek členů unie, kteří míří do eurozóny (hlavně proto, že jim to nakazují přístupové smlouvy), už pod "ochranná křídla" nespadá. Jenom tak si lze vysvětlit ohromný odpor proti zásahu MMF v Řecku, zatímco nucená správa stejné instituce byla vítaná v Pobaltí či Maďarsku.

Jednotná Evropa je v tomto kontextu stále vzdálenější. Jak to vypadá, jediným důvodem, proč do ní spěchat, je, že za vlastní chyby není nutné platit příliš draho.