Paul Krugman: Amerika má teď v hrsti Čínu

Hospodářská politika Číny vyvolává stále větší napětí. Udržování podhodnoceného jüanu totiž významně brzdí globální hospodářské zotavení. Něco se musí stát.

Všeobecné stížnosti, že Čína manipuluje se svou měnou - prodává jüan a nakupuje zahraniční měny, aby udržela jüan slabý a čínský vývoz uměle konkurenceschopný -, se poprvé objevily kolem roku 2003. V té době navyšovala Čína své rezervy přibližně o 10 miliard dolarů měsíčně a v roce 2003 vykázala na běžném účtu - široce pojatém měřítku obchodní rovnováhy - přebytek 46 miliard dolarů.

Dnes Čína navršuje svou hromadu rezerv čítající 2,4 bilionu dolarů o dalších více než 30 miliard měsíčně. Mezinárodní měnový fond očekává, že dosáhne v roce 2010 přebytku přes 450 miliard dolarů - to je desetkrát více než v roce 2003. Je to nejpokřivenější kurzová politika, jakou kdy kterákoliv velká země sledovala.

Navíc je to politika, která vážně poškozuje zbytek světa. Většina velkých ekonomik vězí v pasti likvidity - prochází hlubokou depresí, ale nedokáže nastartovat zotavení snížením úrokových sazeb, poněvadž příslušné sazby se už teď blíží nule. Tím, že Čína "vyrábí" nepodložený obchodní přebytek, vysílá do těchto ekonomik antistimul, který nelze vykompenzovat. Jak bychom tedy měli reagovat?

Ministerstvo pštrosích hlav

Především musí americké ministerstvo financí přestat blekotat a mlžit. Dvakrát ročně je ze zákona povinno vydat zprávu obsahující výčet zemí, které "manipulují s měnovým kurzem mezi svou měnou a dolarem s cílem zabránit efektivním úpravám platební bilance nebo získat nespravedlivou konkurenční výhodu". Cíl zákona je zřejmý: zpráva by neměla být politickou deklarací, nýbrž věcným označením. V praxi však ministerstvo až dosud nebylo ochotno podniknout proti jüanu jakékoliv kroky ani učinit to, co po něm požaduje zákon - totiž vysvětlit Kongresu, proč žádné kroky nepodniká. Místo toho posledních šest nebo sedm let předstírá, že nevidí očividné.

Bude příští zpráva, která má být vydána 15. dubna, pokračovat v této tradici? Počkejme si. Co se stane, pokud ministerstvo financí nalezne na čínské straně měnovou manipulaci? V takovém případě budeme muset překonat jedno běžné nedorozumění: totiž názor, že nás má Čína v hrsti, protože se ji neopovážíme vyprovokovat, aby se dolarových aktiv zbavila.

Otázka zní: Co by se stalo, kdyby se Čína pokusila prodat velký podíl amerických aktiv? Vylétly by úrokové sazby strmě vzhůru? Krátkodobé americké úrokové sazby by se nezměnily: Fed je drží blízko nuly a nezvýší je, dokud neklesne nezaměstnanost. Dlouhodobé sazby by se lehce zvýšit mohly, ale ty určuje převážně tržní očekávání budoucího vývoje sazeb krátkodobých. Navíc by Fed mohl vykompenzovat jakýkoliv úrokový dopad čínského kroku zvýšením objemu vlastních nákupů dlouhodobých dluhopisů.

Je pravda, že kdyby se Čína zbavila amerických aktiv, klesla by hodnota dolaru vůči jiným významným měnám. Pro Spojené státy by to však bylo dobré, protože by to zvýšilo konkurenceschopnost jejich zboží a snížilo obchodní schodek. Pro Čínu by to naopak bylo špatné, poněvadž by utrpěla ztráty ze svých dolarových pozic. Stručně řečeno má momentálně Amerika v hrsti Čínu, nikoliv naopak. Nemáme tedy důvod se Číny obávat. Co bychom však měli udělat?

S cukrem to nevyšlo, co takhle bič?

Někteří lidé stále tvrdí, že musíme s Čínou rozmlouvat jemně. To ale děláme už celá léta, během nichž se její přebytek nafukuje, a nikam jsme se nedostali: čínský premiér Wen Ťia-pao v neděli prohlásil, že měna jeho země není podhodnocená. Petersonův institut pro mezinárodní ekonomii přitom odhaduje, že jüan je podhodnocený o 20 až 40 procent.

Pokud však cukrování nezabere, jaká zbývá alternativa? V roce 1971 řešily Spojené státy podobný problém tím, že zavedly dočasnou desetiprocentní přirážku na dovoz, která byla odstraněna o několik měsíců později, jakmile Německo, Japonsko a další země zvýšily dolarovou hodnotu svých měn. Lze si jen těžko představit, že by Čína změnila svou politiku, nebude-li jí hrozit podobný postih - tentokrát by ale přirážka musela být mnohem vyšší, řekněme 25 procent.

Přišel čas zaujmout rázný postoj.

Autor, nositel Nobelovy ceny za ekonomii,
je komentátorem deníku The New York Times
(c) The New York Times Syndicate 2010