Fabrika na hvězdy

Vedle jednoduché cihlové tovární budovy se roztahuje výbušná betonová hasičská zbrojnice, kterou zase krotí upjaté, striktně technicky vyhlížející budovy, a ty zneklidňuje divoká postmoderní forma vedlejšího domu. Tovární haly švýcarské nábytkářské firmy Vitra jsou světovým unikátem. Nikde jinde na světě nenajdete podobnou sbírku budov jako v jejím sídle ve městě Weil am Rhein na pomezí Německa, Švýcarska a Francie.

Jednotlivé styly a rukopisy v takzvaném Vitra Campusu společně vytvářejí hmatatelnou lekci dějin architektury: Frank Gehry, Herzog & de Meuron, Zaha Hadid, Tadao Ando, Álvaro Siza, ti všichni jsou držiteli Pritzkerovy ceny, nejvyššího ocenění, jakého může architekt dosáhnout, ti všichni přispěli svým dílem do této ojedinělé urbanistické koláže.

Nejnovějším přírůstkem, který společnost Vitra letos představila, se stal objekt VitraHaus od dvojice architektů Jacques Herzog a Pierre de Meuron. "Plánovali jsme oslovit někoho, kdo s námi ještě nepracoval. Chtěl jsem Campus opět oživit něčím novým," řekl Rolf Fehlbaum, syn zakladatelů této rodinné firmy.

Spolupráce se studiem Herzog & de Meuron se přímo nabízela. Na rozdíl od ostatních architektů tato dvojice byla na domácím hřišti - jejich kancelář sídlí v Basileji, vzdálené od Weilu asi pět minut jízdy. Fehlbaum si však studio Herzog & de Meuron nevybral jen kvůli tomu, že jsou tu doma. "Reprezentují vše, co na architektuře miluji, každá jejich stavba je její ikonou," řekl.

Pro práci architektů je příznačné, že stále posunují hranice samotné architektury. A nejinak tomu bylo i v případě koncepce budovy VitraHaus. Architekti se nechali inspirovat archetypy rodinných domů charakteristických pro basilejský region, které určily výsledné tvary nového projektu.

Zejména v podvečer vynikne síla tohoto konceptu, kdy se výlohy rozzáří a budova začne působit jako obří maják symbolizující návrat domů. Motiv domova úzce souvisí s funkcí objektu. Společnost Vitra je sice specialistou na kancelářský nábytek, ale pravě zde prezentuje především svou Home Collection, představující nejen klasické kolekce domácího nábytku starých mistrů designu, jako jsou Charles a Ray Eamesovi, George Nelson, Isamu Noguchi, Jean Prouvé či Verner Panton, ale i současný design v podání Maartena van Severena, Ronana a Erwana Bouroullecových, Antonia Citteria, Helly Jongeriusové, Jaspera Morrisona a dalších.

Budova je složená z jakýchsi tubusů, které jsou zdánlivě nahodile naskládány na sebe. "Použili jsme jednoduchý princip mikáda," komentoval Jacques Herzog základ vzniklé struktury. Ta však skrývá důmyslně propracovaný vnitřní prostor. Místa, kde se jednotlivé tubusy protínají, dodala interiéru působivou členitost, kterou architekti podtrhli použitím křivek nabourávajících dominantní ostře řezané úhly. "Když se pohybujete v tomto prostoru, vnímáte ho všemi smysly a přesně toho jsme chtěli docílit. Tento prostor je o emocích," uvedl Herzog.

Díky četným průhledům a výrazným proporcím se návštěvníkům nabízejí úchvatné perspektivy. Interiér je navíc vůči exteriéru velmi kontrastní svou náladou. Je světlý, svěží a proti vnějšímu pocitu neznáma se uvnitř cítíte jako doma.

Důležitou součástí koncepce je interaktivní showroom s dotykovými obrazovkami místo katalogů, ale ambice majitelů i architektů sahaly dál. "Není to jen showroom nebo muzeum, je to především multifunkční prostor, kde můžete trávit čas," říká Fehlbaum. Na ploše čtyři tisíce metrů čtverečních kromě vystavených kolekcí najdete i sbírku ikonických židlí, konferenční sál, kavárnu a také obchod, kde si návštěvník může zakoupit designový doplněk či odbornou publikaci.

Jak se sbírá architektura

Příběh zrození továrního komplexu Vitra Campus začal už v 50. letech minulého století, kdy se Willi a Erika Fehlbaumovi rozhodli založit firmu na výrobu nábytku. Úspěšnou budoucnost rodinné firmy nastartovalo v roce 1957 navázání spolupráce se zámořskými designéry Charlesem a Ray Eamesovými a Georgem Nelsonem, kteří do té doby produkovali své návrhy pod americkou značkou Herman Miller. Podnětem odvážného projektu však nebyla jen nutná expanze, ale požár, který v roce 1981 pohltil většinu výrobního komplexu. V té době už byl ve vedení firmy Rolf Fehlbaum, syn Williho a Eriky. Na sen svých rodičů navázal a navíc dokázal posunout jejich vize o stupeň výš. Byl přesvědčen o tom, že i výrobní areál by měl odrážet identitu firmy. Ještě téhož roku tak byla postavena první výrobní hala podle návrhu Nicholase Grimshawa. Tento britský architekt přistoupil k zadání s velkým zanícením a navrhl budovu, jež svou dispozicí a formou usnadňovala výrobní, ale i logistický proces. Ostré hrany zaoblil a fasádu zabalil do vlnitého plechu, kterou tu a tam protínají kulatá okna. Budova se díky tomu vymanila z objemové těžkopádnosti a získala ryze technický charakter. Na projektu se tehdy podílela i česká architektka Eva Jiřičná a italský designér Antonio Citterio, který dodnes pro Vitru navrhuje nábytek. S Grimshawem majitelé Vitry postavili i další halu.

V té době se už psal rok 1986 a rozšíření Vitra Campusu bylo na spadnutí. U příležitosti 70. narozenin Williho Fehlbauma byla představena skulptura Balancing Tools umělců Claese Oldenburga a Coosje van Bruggena, kterou Rolf věnoval svému otci. Tento čistě umělecký objekt záhy nabral formu jakési definice firemní filozofie: areál, ale i Vitra jako výrobce tím definitivně deklarovaly přesah mezi uměním, řemeslem a obchodem. Rolf Fehlbaum se přes Oldenburga navíc seznámil a spřátelil s kalifornským architektem Frankem Gehrym, mimo jiné spoluautorem Tančícího domu na pražském nábřeží. Vitra nejprve zařadila do své kolekce Gehryho nejslavnější kus nábytku - židli Wiggle Chair z lepeného kartonu patřící do kolekce Easy Edges (1969 až 1973), ale už v té době měl Gehry zpracovaný takzvaný masterplan na další rozšíření výrobního a nově i veřejného prezentačního areálu. Gehry pro Vitru navrhl halu i Vitra Design Museum. V té době si snad s výjimkou samotného Gehryho nebyl nikdo jistý, jak ve výsledku dopadne kombinace střízlivých technických hal s opticky vratkou postmoderní tvorbou architekta. Pro Gehryho to byla navíc první realizace v Evropě a vůbec mimo Spojené státy. Výsledek se dostavil v roce 1989, kdy byly práce dokončeny. V té době už nikdo nepochyboval o tom, že architektura je schopna stylového přesahu. Gehry dokázal industriálnímu charakteru vtisknout hravost a lidskost, jeho architektura nevycházela z nahodilosti, jak by se mohlo zdát. A otevřením Vitra Design Musea se komplex definitivně přiblížil veřejnosti. Mimochodem jednou z prvních výstav pořádaných v tomto prostoru byla i expozice Czech Cubism.

Megalomanský projekt Vitra Campus pokračoval dál. Dalším přírůstkem se stala minimalistická budova s konferenčním sálem japonského architekta Tadaa Anda. Aby nenarušovala své okolí, zapustil architekt hlavní sál do podzemí s otevřeným atriem. Už samotná přístupová cesta skrze ovocný sad lemující betonovou zeď dodala tomuto prostoru určitou intimitu, vyvolává dojem objevení tajuplné zahrady ticha. Člověk najednou vnímá sám sebe a všudypřítomný klid. I pro Tadaa Anda to byla evropská premiéra, pokud nepočítáme pavilon Japonska na EXPO 1992 v Seville.

Projekty budoucnosti

Rolf Fehlbaum se znovu objevil v roli osvíceného investora, když oslovil zatím ještě neznámou architektku Zahu Hadid. Ta sice měla na kontě několik cen za své samostatné projekty z 80. let, ale ani jeden z nich nerealizovala. Fehlbaum byl prvním, kdo byl ochoten vdechnout život její futuristické abstraktní vizi. Opět se tak potvrdil jeho dobrý čich na výjimečné talenty a v roce 1993 přibyla do sbírky Vitra Campus hasičská zbrojnice v podání vizionářské architektky íránského původu. Proporce budovy mají divoký charakter, betonové plochy a zejména střecha se vzpírají zemské gravitaci. Stavba nutí své obdivovatele kroužit kolem dokola znovu a znovu a se zatajeným dechem čekat na okamžik, kdy už se konečně pohne. Zbrojnice vyvolává dojem rychlosti zastavené v čase, jako by chtěla symbolizovat moment, kdy hasiči vyráží do akce. Projekt vznikal ještě za živých vzpomínek na zničující požár. V té době byl celý komplex stále mimo dosah záchranného protipožárního systému. To se koncem 90. let změnilo, zbrojnice ztratila svůj původní účel a načas zde našla své místo sbírka ikonických židlí (nejen z produkce firmy Vitra), kterou Rolf Fehlbaum formoval už od počátku 80. let. Dnes se budova využívá pro firemní prezentace.

Díky rozvíjejícímu se obchodu došlo opět na nutnost rozšíření výrobních kapacit. Možnost dostala hvězda portugalské architektury Álvaro Siza. Jeho návrh nové haly opět reaguje na objekty, kterými je obklopen. Vůči betonovým kreacím v podání Zahy Hadid a Tadaa Anda se Siza vymezuje použitím pálených cihel jako elementárního stavebního prvku. Gehryho extravagantním a neposlušným křivkám oponuje přísnou puristickou formou. Určité sepětí představuje zastřešení, které připomíná spíše lávku nebo most spojující jeho halu a budovu Nicholase Grimshawa.

Campus Vitra však nezahrnuje pompézní projekty, místo tu má i drobná architektura. Po roce 2000 postupně přibyly menší stavby, které nemají žádné komerční opodstatnění, ale jednoduše si zasloužily být součástí sbírky. Jako první se uznání dočkala experimentální architektura Richarda Buckminstera Fullera. Jeho Dome je replikou jeho původních geodetických staveb z 50. let. U příležitosti padesátých narozenin znovu ožila čerpací stanice designéra a architekta Jeana Prouvého. Dílem přispěl i britský designér Jasper Morrison, který před Vitra Campusem navrhl autobusovou zastávku.

Ve výstavbě

"Už stavíme 60 let a stále mám v hlavě spoustu nápadů," řekl neúnavný Fehlbaum a zároveň dodal, že za pár měsíců spustí provoz supermoderní haly, která definitivně nahradí původní zástavbu z padesátých let, již požár ušetřil. Ani v tomto případě nenechal nic náhodě a projekt zadal hvězdné dvojici Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa z japonského ateliéru SAANA. I jejich projekt je ve svém pojetí originální a nesrovnatelný s čímkoli, co dosud ve sbírce Vitra Campus vzniklo. Budova má puristickou elipsovitou formu, jejíž obvod je osázen nakládacími rampami pro kamiony. Její bělostná fasáda je rozpoznatelná i ze vzdálených viničních svahů, kde vás při pohledu na Campus napadne otázka, zda je to opravdu jen továrna? Jestli to náhodou není vesmírné plavidlo, jehož kapitán se zastavil ve Vitře na kus řeči.

Nebyl by sám. Vitra Campus je oblíbeným cílem výletů, a tak tady v létě potkáte skupinky lidí kolujících od objektu k objektu. Při pohledu na rodinku vedle pavilonu Tadaa Anda nebo studenty architektury pečlivě skicující perspektivy Franka Gehryho snadno zapomenete, že jste pořád vlastně v továrně.

Příběh komplexu Vitra Campus

je příběhem rodiny Fehlbaumovy. Je to příběh plný vizí a zároveň odvahy a vůle sny přeměnit ve skutečnost. Přestože architektura je pro Rolfa Fehlbauma vášní, je zároveň i prostředkem k úspěchu.

Výjimečné stavby pomáhají nejen při výrobě, ale zároveň vzbuzují zájem veřejnosti a šíří firemní slávu. Komplex navštíví přes osmdesát tisíc návštěvníků ročně a všichni odjíždějí nadšení a plní emocí. To je reklama, kterou si nikdo jiný koupit nemůže. Fakt, že se Vitra dokázala prosadit v silné konkurenci italských nábytkářských firem, jichž je na nedalekém severu Itálie přibližně čtyřicet tisíc, se neodvíjí pouze od propracovaného marketingu. Je to především díky portfoliu až kultovních produktů, know-how a kvalitě nejen ve zpracování, ale i v oblasti designu.

Na cestě k úspěchu se zároveň ukázalo, že Fehlbaumovi mají úžasný cit pro nastavení jednotlivých kolekcí, které mají vzájemný přesah podobně jako budovy Campusu. Od počátku se Vitra soustředila spíše na kancelářský nábytek, kde za sebou nechala veškerou konkurenci, ale v roce 2004 se ve velkém pustila i do výroby nábytku pro domácnosti. Privátní sektor byl "novým trhem" a Vitra zároveň vlastnila práva na několik slavných produktů, které měly vyloženě domácí charakter. "Neděláme rozdíly mezi životem v kanceláři a životem doma, chceme, aby se i lidé práci cítili jako doma," říká Fehlbaum. Vitra ostatně byla vůbec prvním výrobcem, který do kanceláří přinesl určitou hravost probouzející aktivitu.

Šéf Vitry Rolf Fehlbaum chystá další rozšíření kampusu. Novou výrobní halu otevře už letos.

VitraHaus, nejnovější přírůstek v komplexu Vitra Campus, má tvar rozházeného mikáda. Navrhla jej dvojice švýcarských architektů Herzog & de Meuron.

VitraHaus má řadu prosklených stěn, obřích průhledů, z nichž se návštěvníkům nabízí velkorysý kontakt s okolní krajinou.

Interiér o celkové ploše čtyři tisíce metrů čtverečních je velmi světlý, svěží a členitý. Navozuje domáckou atmosféru.

Jednotlivé tubusy domu VitraHaus jsou při pohledu zvenku na sebe jakoby nahodile naskládány.

Síla konceptu architektů v případě VitraHaus vyniká především večer, kdy se interiéry rozzáří a svítí do noci jako majáky. Tvar objektu vychází z tradiční architektury v okolí Basileje.

První výrobní haly pro Vitru postavil britský architekt Nicholas Grimshaw na začátku 80. let. Na tomto projektu se podílela mimo jiné i česká architektka Eva Jiřičná.

Zaha Hadid, autorka hasičské zbrojnice (vpravo) ze začátku 90. let, byla v době stavby ještě neznámou architektkou. Dnes patří mezi největší hvězdy.

Jacques Herzog a Pierre de Meuron postavili mimo jiné Allianz Arénu v Mnichově a mají na starosti rozšíření muzea Tate Modern v Londýně.

Kromě velkých výrobních hal si Vitra nechala postavit i drobnější objekty, jako je třeba autobusová zastávka od architekta Jaspera Morrisona.