Na pražské Fidlovačce Hvězdy spadly z vrby

Kolektivně vzniklý scénář kultovní inscenace HaDivadla se po osmnácti letech ocitl na repertoárové scéně a v úplně jiném kontextu. Brněnská inscenace měla sílu a autenticitu osobní výpovědi. Vznikla pod vedením Karla Davida ze vzpomínek herců a spolupracovníků HaDivadla na šedesátá léta.

Vůbec poprvé po listopadu 89 přinesla na jeviště traumatické téma ruské okupace.

Dobové hity zaznívající v představení i dobové narážky, formanovsky laděné scénky holek ze školní tělocvičny, komentáře stranické výběrové komise, družební návštěva ruského generála a nakonec temný stín okupace - to všechno dohromady přinášelo publiku, které mělo na šedesátá léta osobní (i když třeba jen dětské) vzpomínky, uprostřed smíchu velkou katarzi.

Hvězdy podle scénáře

Zážitek z představení byl vesměs velmi emocionální a souvisel i s tehdy aktuálně pociťovanou očistou kolektivní paměti. Chatrnost scénáře přitom nikdo moc nevnímal.

Jenže Hvězdám na vrbě zůstal na Fidlovačce právě jen ten scénář. Najednou je vidět, že duchaplnost humoru byla spíš věcí interpretace než psaného slova. Že co se v druhé půli sneslo v rámci kolektivní hry v otevřeném prostoru a s pivem v ruce, je nuda k nevydržení, je-li orámováno klasickým kukátkovým jevištěm.

Osobní vklad je pro současné herce taky už nedostupný a dobové narážky nefungují, jak by měly.

I když Pavel Šimák vyslal "do boje" dobrou partu, která má cit pro improvizaci a je i přiměřeně muzikální, nedaří se hercům zprostředkovat ono hlubší, svíravé a hořké téma ideologicky a později i mocensky upevněné nesvobody, bez něhož Hvězdy na vrbě nedávají smysl.

Na Fidlovačce tak vzniklo bezzubé, nostalgií na růžovo natřené, i když pro leckoho asi příjemně odpočinkové představení.

Nebýt několika sympatických hereckých výkonů, byl by to takový zbytečný večer. Přesvědčivým symbolem šedesátých je hippísačka Irena, kterou Iva Pazderková kreslí jako vyhraněnou, konfliktní osobnost, pro niž je revolta přirozenou součástí života, a proto čelí funkcionářské tuposti s lehkým pohrdáním.

Odpornou anatomii papaláše vystihl bez zbytečné karikatury Zdeněk Palusga a Pavel Nečas v roli Krutova dokáže obdivuhodně balancovat mezi hrůznou, samolibou hovadností ruského generála a jeho směšností.