Pierre Boulez hrál ve Vídni magicky

Francouzský dirigent a skladatel Pierre Boulez je obdivuhodný nezmar. Své pětaosmdesátiny, které oslavil uplynulý pátek, připomněl sérií náročných koncertů, na jejichž programech figurovala díla jubilantových favoritů. Výjimkou nebyl ani sobotní beznadějně vyprodaný koncert ve Zlatém sále vídeňského Musikvereinu, kdy řídil Vídeňské filharmoniky.

Boulez, jedna z nejvýraznějších osobností moderní hudby, se v sobotním programu nepřipomněl jako svérázný avantgardní skladatel, nýbrž výlučně jako excelentní dirigent. Ostatně tato role se v posledních desetiletích stala jeho uměleckou prioritou.

Dech Stravinského

První část koncertu věnoval Boulez Igoru Stravinskému. Na úvod zařadil jeho málo hranou Symfonii pro dechy z let 1919 až 1920, která se svou "chladnou polyfonií" snažila zarýt spíš do posluchačova mozku než do jeho srdce.

Boulez její složité kontrapunktické předivo rozplétal jednoduchými, matematicky odměřenými pokyny rukou, se kterými si ostatně vystačil po celý koncert. Kvality dechařů Vídeňských filharmoniků vynikly v tomto krátkém, leč poslechově náročném díle mimo jakoukoli pochybnost.

V následné Stravinského Žalmové symfonii zejména ve třetí její části nedovolil Boulez instrumentalistům, aby jejich bravurně traktovaná sóla jakkoli narušila celkovou studenou fasádu partitury.

Dílo proto vyznělo v tlumenějších rytmických poryvech, než bývá zpravidla zvykem, ale Boulezovo klidnější pojetí přesto překvapivě neztrácelo kýžené napětí. Hutně znějící renomovaný sbor Wiener Singverein (sbormistr Johannes Prinz) exceloval zejména v jímavé druhé části díla.

Janáček jak malovaný

Tematické záhlaví koncertu sice znělo Psalmensymphonie (Žalmová symfonie), přesto se evidentně největší pozornost upínala k provedení Janáčkovy Glagolské mše. Hukvaldský rodák patřil už od padesátých let minulého století k Boulezovým nejoblíbenějším skladatelům a byl to právě Boulez, kdo ho pro Francii objevoval.

Boulezova koncepce Glagolské mše byla sice velkolepá, v leckterých detailech by s ní však poučený našinec mohl polemizovat. Po Mackerrasově vzoru předřadil Boulez závěrečnou Intradu na úvod, takže tato fanfárově rozjásaná věta celou mši pak rámovala.

Zejména při jejím entrée však dirigent nasadil tak bryskní tempo, že se obřadnost a velebnost tónů přece jen mírně zaretušovaly. Naopak na jiných místech díla Boulez zvukovými barvami přímo hýřil. Interpretační aparát měl k dispozici opulentní - sboristů bylo nespočitatelně a patřičný říz Janáčkově partituře tvrdili hned čtyři tympanisté.

Celková zvuková opojnost ale přece jen utrpěla výkony sólistů. Ze čtveřice pěvců si nejlépe vedla slovenská mezzosopranistka Jolana Fogašová, té však Janáčkovo dílo předepisuje pouze několik slov.

Kamenem úrazu byl nepříjemně znějící soprán Němky Evelyn Herlitziusové, která se potýkala i s intonací. Naprosto nevýrazně působil ruský basista Dmitry Ivashchenko a mladého, v Praze vystudovaného českého tenoristu Ladislava Elgra, velmi snadno překryla početná masa dalších účinkujících.

Boulezovo charizma a oslavná atmosféra sobotního koncertu (na který tento týden v sobotu a v neděli naváží další Boulezovy "narozeninové" koncerty s jeho přítelem Danielem Barenboimem v Berlíně) naštěstí dojem ze sólistů překonaly a neubraly na výjimečnosti vídeňské události. Pierre Boulez zůstává hudebním mágem, za nějž je dlouhá desetiletí považován.