Věčný vizionář

Výstava Jana Kaplického v pražském Centru současného umění DOX není podbízivou přehlídkou, která by chtěla přilákat pozornost za každou cenu. Naopak, představuje architekturu, na jakou nejsme pořád ještě zvyklí. Její jedinečnost však spočívá mimo jiné v tom, že v sobě skrývá jakousi všudypřítomnou hravost a radost z možnosti podívat se na "domy" z jiného úhlu.

Hlavní výstavní prostor byl rozčleněn na dvě hlavní části. V jedné jsou představeny modely, ve druhé jsou zase k vidění na dvojici vysokých "hadovitých" panelů jak fotografie uskutečněných staveb, tak vizualizace projektů a skici. Na zem byl položen růžový koberec s okrouhlými "zálivy", který tlumí a zpomaluje kroky, modely jsou rozmístěny na stolech navržených právě pro tuto příležitost. Toto pojetí vymyslela architektka Eva Jiřičná, Kaplického někdejší životní partnerka, jež o odkaz tvůrce s velkou dávkou nezištnosti pečuje a samotné jeho dílo zná spolehlivě nejlépe. I když se dávno rozešli, zůstali navždy přáteli.

Expozici dotváří ještě několik projekcí. V dokumentárních snímcích a kolážích na nich ožívá osobitý člověk, s nímž byly nejčastěji spojovány přívlastky jako "vizionářský" či "futuristický". Předtím jako by snad ani ve slovnících cizích slov vydaných v Česku nebyly. V Kaplického případě jsou sice tak hojně opakovány, až hrozí, že se stanou klišé, ale když si projdete výstavu, nejspíš uznáte, že na něj jednoduše sedí.

Kdyby takový nebyl, s velkou pravděpodobností by toho sice postavil mnohem více a na první výraznější dokončené stavby by nemusel čekat až do padesátky. Klíčových staveb, které se svým studiem Future Systems dokončil, nebylo víc než prstů jedné ruky: dům ve Walesu, novinářská tribuna na kriketovém stadionu Lord's (za ni dostal Stirlingovu cenu, nejprestižnější ocenění, jaké může architekt ve Velké Británii získat), lávka pro pěší přes Temži v Londýně, obchodní dům v Birminghamu (podle listu The Independent jedna z nejvýznamnějších moderních staveb světa) a muzeum Ferrariho v Modeně (mělo by být dokončeno příští rok). Na druhou stranu, kdyby se přizpůsoboval běžnějším modernistickým projevům, jeho tvorba by těžko měla takový respekt u britských kolegů, u Normana Fostera, Richarda Rogerse nebo Petera Cooka. Jeho neústupnost a až donkichotské lpění na neobyčejných formách jim imponovalo. Vždycky bude platit: něco za něco.

Zelený pták

Největší pozornost na sebe strhávají modely, na nichž si Jan Kaplický velmi zakládal. Když se jeho návrhy nerealizovaly, nechal je provést v menším měřítku. Nebylo lepšího způsobu, jak ukázat, že jeho architektura pracuje promyšleně s prostorem, tomu se žádná třírozměrná animace zatím ještě nemůže vyrovnat. V centru DOX jich je šedesát, vypadá to tam jako v hračkářství specializujícím se na architekturu: protože nemají ostré hrany a pravé úhly, jako by si říkaly o pohlazení. Nade všemi ční vysoký model Zeleného ptáka (Green Bird), jemně zakřiveného mrakodrapu určeného pro londýnské nábřeží, který autor vymyslel v roce 1996. Mistrovský příklad vertikální architektury se bohužel nepostavil, v nižší a celkově mírnější formě jej o sedm let později provedl Norman Foster v budově pojišťovny Re Swiss, známé "okurce". Nemohu se ubránit dojmu, že se Foster Zeleným ptákem hodně inspiroval, ovšem jeho "okurce" nelze upřít sebevědomou krásu. Stejně jako je zřejmé, že byl mnohem lepší manažer než Kaplický - jejich portfol
ia jsou nesrovnatelná: zatímco Jan kreslil a nechával dělat modely, Norman stavěl jak na běžícím pásu.

Tvary věcí

Jan Kaplický svou architekturu pokaždé důsledně dotahoval až do posledních detailů, nic neponechával náhodě, což na uživatele jeho interiérů pokaždé klade značné nároky. Musí totiž umět natolik ocenit autorovo pojetí a naučit se žít s ním tak, aby je nemusel jakkoliv pozměňovat, protože jinak jako celek ztrácí na hodnotě. Je to podobné tomu, když si někdo koupí umělecký objekt. Také je třeba si ho pocitově osvojit. V případě domu je to samozřejmě nepoměrně složitější.

Kaplický vymýšlel originální kuchyňské linky, krby, židle, kliky. Byl přinejmenším stejně dobrý designér jako architekt, v posledních letech navrhl kupříkladu příbory, sklo a porcelán pro firmu Alessi, v nichž se snoubí tvarová elegance a dynamika s funkčností, aniž by šlo o formální výstřelky.

Liboval si v divanech či sedacích soupravách. Zřejmě poslední z jeho "sedaček" tvoří zajímavou součást expozice: byla přenesena z londýnského bytu, který zařizoval pro sebe a svou ženu Elišku (producentka dokumentárního filmu Oko nad Prahou, který nyní běží v kinech). Je z bílé měkké kůže, řešená do kruhu, který je vymezen polštáři, uprostřed trůní stolek na nápoje, na jedné straně televize. Přepychové lože pro člověka užívajícího si života.

Návrat

Když na jaře před třemi lety vyhrál se svým týmem mladých architektů mezinárodní soutěž na novou budovu Národní knihovny, stal se rázem nejznámějším současným českým architektem. Po srpnové okupaci v roce 1968 sice žil v Londýně, ale vždy se pokládal za Čecha. Byl to takový "neokázalý patriot". Svoje češství při každé příležitosti nevytruboval do světa, ale rád upozorňoval na zajímavé stavby, automobily nebo věci, které pocházely z jeho vlasti a předběhly svět. Ostatně na toto téma vydal knihu Česká inspirace. Do roku 2007 v zemi, kde se narodil, nebyl příliš známý, podle střízlivého odhadu jej znal tak jeden člověk z tisíce, a to vesměs šlo o architekty, studenty architektury nebo umělce či teoretiky a novináře. Předtím se také ještě v historii nestalo, že by se nějaká dosud nepostavená budova dostala do středu veřejné diskuse a na její podporu se demonstrovalo. Po vítězství v soutěži a v souvislosti s obrovským zájmem médií o kapkovitou stavbu se poměr rázem převrátil a Jan Kaplický se ocitl na vrcholu pozornosti, který v podstatě trval až do jeho smrti v lednu loňského roku. A jak ukazuje velký zájem o výstavu, přetrvá i nadále. Zatímco knihovna s velkou pravděpodobností postavena nikdy nebude, odvaha a poetika, které vtěloval do svých vizí a s nimiž předbíhal dobu, už jsou součástí architektonického tvarosloví jednadvacátého století.

Jan Kaplický měl v sobě něco, co bránilo, aby jeho představivost okorala. Je to schopnost zdánlivě zapomenout na to, co dosud bylo postaveno, a přijít s vlastním pojetím architektury. Byl do sebe hodně uzavřený, přecitlivělý, neustále soustředěný na svoje problémy. Zatímco v komunikaci s lidmi mu to mohlo vynést nálepku až příliš sebestředného autora, v tvorbě mu to přinášelo respektované výsledky, ať už byly zhmotněny, nebo ne. V neděli 18. dubna by se dožil třiasedmdesáti let.

Jan Kaplický: Vlastní cestou
Centrum současného umění DOX
Poupětova ulice 1a, Praha 7, Holešovice
Architektonické řešení: Eva Jiřičná
Doba trvání: do 2. srpna 2010
Vstupné: 180 korun

Foto Centrum současného umění DOX: Dům na útesu ve Walesu, rok 1994. Kaplický jej nechal zčásti zapustit do náspu. Jedna z prvních výrazných "hotových" staveb má úplně prosklenou fasádu a připomíná oko. Dokonale splývá s krajinou.
Zelený pták (1996). Největší model výstavy. Ekologický mrakodrap měl vyrůst do výšky 450 metrů. Pro Londýn byla tato falická stavba ale příliš velkým soustem. Chobotnice zvedla rapidně zájem české veřejnosti o současnou architekturu. Je jedním z magnetů výstavy, na níž je představeno šest desítek modelů. Plovoucí lávka přes Temži pochází z konce roku 1996. Lehkou ocelovou konstrukci nesou čtyři páry pěnou naplněných pontonů. Jako by to byly vážky jenom sotva znatelně se dotýkající se vody. Obchodní dům Selfridges v Birminghamu (2003). Největší budova, jakou za svého života Jan Kaplický uskutečnil. Důkaz, že organická architektura může dobře fungovat i ve spojení se starší zástavbou. Je obložena 30 tisíci hliníkovými disky a stála 60 milionů liber.