Julie Hrstková: Mezinárodní trafiky

Na rozdíl od Mirka Topolánka má premiér Fischer na dalších pár let vystaráno. Funkční období viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj je pětileté, post je to prestižní, finančně zajímavý a zcela otevřeně: oproti původní nabídce na místo eurokomisaře také méně viditelný a možná i intelektuálně zábavnější. Jde prostě o místo snů a nejen pro bývalého hlavního statistika a současného úřednického premiéra.

Je to možná poněkud drsné, ale mezinárodní instituce často slouží jako odkladiště bývalých "prvních mužů (a někdy žen)" politiky a veřejné ekonomiky. Bývalý guvernér centrální banky a také první úřednický premiér Josef Tošovský je už deset let v čele Institutu pro finanční stabilitu Banky pro mezinárodní platby - a domů se evidentně nechystá. Další z bývalých členů rady ČNB - Pavel Štěpánek - zastupuje Česko v Evropské bance pro obnovu a rozvoj; jeho kolegyně Michaela Erbenová jela do Mezinárodního měnového fondu "po vlastní ose". Mezinárodními institucemi prošli i bývalý politik Ivan Pilip nebo třeba ekonom Miroslav Zámečník a guvernér v rezignaci Zdeněk Tůma, který třeba do další obdobné instituce v příštím roce zamíří.

Zájem o práci v mezinárodních institucích není jen regionálním specifikem. Ta místa mají svůj nezaměnitelný půvab, v sídle řady z nich se neodvádějí daně, leckde vznikne po pár letech nárok na doživotní rentu. Není divu, že se na tyto posty stojí fronta a skoro nikdo neodchází dobrovolně. Jako příklad může sloužit třeba letitý zástupce Česka v Mezinárodním měnovém fondu Jiří Jonáš, který odešel do Washingtonu v roce 1991 a setrval tam až do roku 2004. Když byl pak vystřídán v MMF zůstal, i když už ne v českých službách.

Jestliže byl post premiéra pro Fischera vyvrcholením kariéry, post viceguvernéra EBRD je v jeho případě zaslouženou odměnou. S jakou odměnou asi skončit bývalý šéf ODS?