Čelem k lesu

Dobrý architekt dokáže nevýhodu obrátit v přednost. Jako důkaz může posloužit vlastní dům architekta Jana Aulíka. Z ulice i ze strany od sousedů stavba působí jako zdrženlivý introvert, kdežto ze zahrady se celá otevírá a umožňuje široký pohled na pražský Kunratický les, jako by jej chtěla do sebe vstřebat.

Samotné místo nepostrádá architektonickou zajímavost. Na Lhotách, jak zní přesný název lokality, začal od roku 2004 postupně vyrůstat soubor stovky kvalitních rodinných domů několika typů a velikostí podle projektu architektů Petra Koláře a Aleše Lapky. Nově vzniklá "kolonie" patří k tomu nejlepšímu, co bylo v daném žánru hromadnější výstavby v Praze postaveno. Povedlo se ji totiž dotáhnout do zdárného konce nejenom po stránce výtvarné, funkční, ale také z hlediska urbanistického. Každý to má odtud kousek do města, ještě blíže do přírody, není to žádný satelitní ostrov v poli.

Originál

Jan Aulík dostal s koupí protáhlého pozemku (patnáct krát devadesát metrů) i možnost navrhnout si dům sám, což bylo svého druhu privilegium - jinak vesměs všechny stavby, které jej ze tří stran obklopují, nesou rukopis architektových mladších kolegů. K původní stavební parcele ještě dokoupil další kus, aby vedla až ke Kunratickému lesu. "Chtěl jsem mít jistotu, že před námi už nikdo jiný nic nepostaví," prozrazuje Aulík svoji strategii. Protože už nešlo o stavební pozemek, finančně koupě tolik nevyčerpala. Byl to prozíravý krok, který by měl každý stavebník, pokud je to jen trochu možné, následovat. Raději ušetřit něco na domu než na parcele, neboť právě "místo určuje děj", jak tvrdil architekt Karel Prager. Když už si člověk vybere místo s nádherným výhledem, měl by si zjistit, jestli jej někdo nemůže v dohledné době "ucpat". Jinak hrozí, že se nebude kochat krásnou krajinou, ale roky bude koukat do sousedovic kuchyně, obýváku či garáže a původně radostné bydlení se změní v soustavnou denní i noční můru.

Architekt proto při promýšlení svého dvoupodlažního domu využil jednoznačné orientace pozemku, který je protažený od východu na západ. Směrem k lesu jej nechal naplno otevřít a do této části situoval všechny hlavní obytné prostory; na východní straně jsou pak ložnice. Ačkoliv se veškeré prosklení domu soustřeďuje v podstatě do jediné fasády, interiéry mají kvalitní světelné podmínky.

Když vstoupíte dovnitř, zjistíte, že celým přízemím prochází průhledová osa a podobně přes dvě západní podlaží vertikální otevřený prostor, který se vepisuje i do části ploché střechy. Jan Aulík jej nazývá "skleněnou rýhou", protože je jenom o něco širší než půldruhého metru. Podle architekta spočívá rozdíl mezi obyčejným rodinným domem a vilkou mimo jiné v propojení prvního a druhého podlaží - k tomu u rodinných domů zpravidla nedochází. "Jenže obývací pokoj přes dvě patra se mi moc nezamlouval, protože pak příliš uniká teplo. Takže jsem si postupně tuto potřebu určité velkorysosti zredukoval, až jsem se dostal ke sto šedesáti centimetrům, které stačí, abych si v jednom místě užil prostor přes patro a ještě jsem k němu přidal oblohu." Díky tomuto pojetí může uživatel domu najednou přehlédnout jak zahradu, tak les i oblohu současně.

Prosklený prvek, který stavbě dodává charakteristickou jiskru, sestupuje ještě do suterénu, kde byl vybudován ateliér. Zajišťuje spoustu přirozeného světla, bez něhož by ateliér nemohl dostatečně sloužit svému účelu. Ze zahrady se do něj schází po dvacet metrů dlouhé rampě, která uživateli dopřává nejenom pozvolný a bezbariérový přístup, ale také třeba možnost parkování motocyklu v malém skladu. "Ta rampa má víc důvodů", vysvětluje Jan Aulík. "Výtvarně jde o pokračování skleněné rýhy, jenže tentokrát v betonu. Líbí se mi, jak se po dvaceti metrech vynoří na zahradě, jak v ní spolu hraje světlo a stín a modelují její prostředí."

Plynoucí kompozice

Až na křehké západní průčelí je dům hodně bytelný, ostatně byl postaven z monolitických železobetonových stěn a desek. Obvodové zdi zvenčí kryjí titanzinkové plechy v odstínu modrošedé břidlice, které byly spojeny běžným klempířským způsobem. Jsou poskládány podélně, spáry na sebe občas záměrně nenavazují a ve výsledku připomínají jakousi volně plynoucí minimalistickou kompozici. Někdy skoro splývají se zataženou oblohou. Odpovídají přehledné stavbě, která byla navržena i postavena tak, aby mohla odolávat zubu času. Jak známo, zvláště na podobných minimalistických domech si čas láme svoje špičáky.

Mimochodem, v případě většiny architektů platí rčení o kovářovi a jeho bosé kobyle. Málokdy si dodají odvahy a postaví pro sebe dům, kterým by se mohli pochlubit, obohatit veřejný prostor a zároveň ukázat případným zájemcům o jejich služby, jakým způsobem pracují. Není přece nic lepšího než to, co umím a vyznávám, předvést na vlastním. Je to zvláštní, ale architektům se do takových lekcí moc nechce. Samozřejmě existují i výjimky, skvělé domy si pro sebe z "prvoligových" tvůrců navrhli třeba Ivan Kroupa, Karel Mrázek nebo Kamil Mrva či Vít Máslo, jenže je to jenom zlomek z kvalitních architektů, kteří se na české scéně pohybují.

Nyní tedy jejich řídké řady úspěšně rozšířil Jan Aulík. Jaké to bylo? "Když jste jednou architekt, nakreslit pro sebe a svoji rodinu barák zas není tak těžké. Není se čeho bát, je to vlastně to nejpřirozenější, co můžete udělat," přibližuje svoje pocity. "Nejhorší stavy jsem zažil až během samotné stavby, když se dodělávala, protože jsem viděl, jak někteří řemeslníci měli tendenci práci odbýt."

Dům v Kunraticích

Místo: Na Lhotách, Praha-Kunratice
Autor: Jan Aulík, Tadeáš Matoušek
Spolupráce na interiérech: Markéta Aulíková
Zastavěná plocha: 168 m2
Projekt: 2005
Realizace: 2006-2009

Jan Aulík
(* 1958)

V letech 1978 až 1983 studoval na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Poté až do roku 1990 působil v Projektovém ústavu Hl. města Prahy. V období 1990- 1991 byl zaměstnán v architektonické kanceláři ALFA vedené Ing. arch. Věrou Machoninovou. V roce 1992 založil vlastní ateliér Studio A. O deset let později byl jmenován členem dozorčí rady Nadace české architektury. V letech 2004 až 2008 externě učil na ČVUT. Roku 2007 se stal jeho společníkem Jakub Fišer a došlo k přejmenování Studia A na Aulík Fišer architekti.

Jan Aulík sklízí úspěchy zejména administrativními budovami, které se svým týmem projektoval v rozsáhlém areálu BB Centra v pražské Michli: například objekty Alpha, Beta, Gamma, Centrum Nová Brumlovka. V roce 2004 byla budova Alpha nominována na cenu Miese van der Rohe za Českou republiku. Vedle kancelářských budov navrhl také řadu bytových domů.

Foto Andrea Lhotáková: Stavba je obložená titanzinkovým plechem, který umí dobře stárnout, takže v budoucnosti nebude potřebovat žádné další povrchové úpravy. Směrem do zahrady se dům otevírá, aby měli jeho obyvatelé z této klidné strany co nejužší kontakt se zelení. Pootevřená branka v bytelné uliční zdi, která se harmonicky doplňuje s fasádou. Hlavní obývací prostory směřují přímo na západ, k rozsáhlému Kunratickému lesu, takže jsou osvětlovány až do posledních okamžiků soumraku. Ložnice jsou zase umístěny na východě, takže vítají den. Obě části domu jsou v přirozené rovnováze. Při pohledu z ulice dům vyzařuje eleganci spojenou se sebevědomím. Kompozice betonové zdi spolu s podélně poskládanými plechovými obklady vypadá, jako by se vyloupla z minimalistických obrazů. Všechno ještě graduje malý stromek. Stačí zarámovat. Symetrické členění naznačuje, že stavba může sloužit jako dvougenerační. Přes celou výšku severního průčelí domu prochází skleněná rýha, která jeho vnitřní prostory vertikálně propojuje. Pohledově na ni navazuje betonová rampa pozvolna klesající ze zahrady do suterénu, kde je ateliér.