Nejlepší z dobrých

Publikaci představující stavby dokončené v letech 2008 a 2009 měl tentokrát v režii vlivný brněnský architekt Petr Pelčák. Stejný autor byl také u té vůbec první, jež zahrnovala konec devadesátých let minulého století, roky 1999 až 2000. Kruh se tedy svým způsobem uzavřel.

Nejspíš ale jenom proto, aby se mohl zase začít kreslit jiný. Editorka Dagmar Vernerová, která ročenky vymyslela, dává je dohromady a také pravidelně vybírá architekty, kteří do nich zařazují stavby, to tak zřejmě myslela. Pelčák navíc ve svých sedmačtyřiceti letech patří k teoreticky nejlépe vybaveným českým architektům, píše odborné i kritické texty (autorsky se podílel na patnácti publikacích). Architekturu vytváří i sleduje, je schopen její hlubší reflexe a hodnocení.

Stát na to kašle

V úvodní studii připomíná názor britského teoretika a historika Kennetha Framptona (letos osmdesátiletého), který na příkladech Finska, Francie, Španělska a Japonska dokládá, že dlouhodobá vysoká úroveň architektury v těchto rozdílných zemích není totožná s jejich hospodářským významem, ale odráží zájem a péči o nastolení "stavební kultury". Frampton v knize Moderní architektura: kritické dějiny doslova píše: "Dobrá architektura vychází stejně tak z architekta, jako z osvíceného klienta a tento princip platí pro jednotlivce i národní státy." To je přesně to, co České republice po roce 1990 v oblasti výstavby chybí. Stát nijak nepodporuje vznik pozoruhodných staveb, ať už kulturních, školních nebo alespoň administrativních - místo toho sledujeme jen podivnou zálibu eráru v budování nejdražších dálnic a tunelů v Evropě.

"Pelčákův seznam" to jenom potvrzuje. V ročence se objevuje třiatřicet staveb, přičemž z veřejných financí byla postavena pouze pardubická Fakulta chemicko-technologická od architektů Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře a na pražské Stavební fakultě ČVUT vzniklo objevně zastřešené atrium s "levitujícími" kontejnery (Vyšehrad atelier). Několikrát se kvalitně stavělo z městských prostředků, a to jak v případě kulturního centra v Turnově, které projektoval Atelier 6, tak mateřské školy v Moravanech (ATX architekti). Města platila také dvě rozhledny: Akátovou věž u Židlochovic od Pavla Jury a Báru u Chrudimi navrženou Martinem Rajnišem. Obě dřevěné stavby ovšem dohromady nestály víc než tři a půl milionu korun.

Jinak šlo vesměs o soukromé investice, včetně působivého komunitního centra v pražské Michli (Jan Aulík, Tadeáš Matoušek) nebo holešovického Centra současného umění DOX (Ivan Kroupa), největší soukromé galerie v zemi, která je překvapivě představena nikoliv v základním výběru, ale až v navazující části - prostřednictvím rozhovoru s jeho zakladatelem Leošem Válkou. Přestavba této někdejší fabriky na kulturní stánek je nejlepším příkladem proměny zanedbané industriální stavby, který umožňuje její existenci i v úplně jiných souvislostech. Kontrastuje to zvláště ve srovnání s Veletržním palácem, který si ani po patnácti letech provozu není schopen na umění ve svých útrobách zvyknout.

Jako obvykle větší část ročenky vyplňují rodinné a bytové domy - to je druh stavění, jemuž se v Česku nejvíce daří, protože při rozumném přístupu nevyžaduje přehnané investice. Pakliže někde může docházet nejsnadněji k nárůstu architektonické kvality, je to právě individuální bydlení. Mám za to, že se to i děje. Velmi zdařilý rodinný dům, se svažitou střechou, ctící okolní zástavbu a současně vytvářející svébytnou soudobou architekturu, navrhli v Litomyšli Aleš Burian a Gustav Křivinka. Radek Lampa zase pro Lety se svým týmem projektoval obytný soubor složený z řadových i vilových domů, který se povedlo seskupit do harmonicky členitého celku tak, že jeho obyvatelé i při stísněných podmínkách mají díky různým zákoutím a atriím dostatek soukromí. To jsou počiny překračující lokální (myslím český) rámec.

Pětašedesát let

Petr Pelčák ve svém eseji neozřejmuje kritéria, podle nichž zařazené stavby volil, ale místo toho zevrubně sleduje děje a proměny české architektury od roku 1945 až do současnosti. Proto se text jmenuje minimalisticky 6 1, čímž se myslí architektem pětašedesát nahlížených let. Jde o velmi dobře napsanou studii. Pelčák přímo, bez zbytečných změkčovadel, a pro každého srozumitelně, pojmenovává nesnáze, jimiž naše architektura procházela. Takto kupříkladu přibližuje dojem ze staveb otištěných v časopise Architektura ČSR z první poloviny padesátých let: "Podle malých oken, chránících interiéry před obtěžujícím slunečním svitem, bychom mohli usuzovat, že jde o stavby národa usazeného někde na jihu Evropy, řekněme v Albánii, dle absence balkonů a lodžií bychom zase mohli tipovat na Laponsko." Lépe se dá obecný pokles úrovně stavění v zemi, která někdejší moderní funkcionalismus vyměnila za socialistický "realismus", přiblížit jen s velkými obtížemi.

Litomyšl šokuje

Protože jde už o desátou ročenku, její součástí je také samostatný sešit obsahující podrobný rejstřík, jenž se vztahuje ke všem předcházejícím dílům. Můžeme si tak udělat velmi přesnou představu o tom, "kdo, kde a co" v letech 1999 až 2009 postavil. Lze snadno dohledat nejčastěji uváděné architekty, což se dá - jistěže jen do jisté míry - pokládat za výraz kvality. Z tohoto kvantitativního úhlu pohledu je nejúspěšnější ateliér D3A ­(Fiala, Prouza, Zima) s patnácti publikovanými stavbami, následují Hrůša a Pelčák (jedenáct), Rusín a Wahla (deset), devětkrát uspěli AP Atelier (Pleskot) spolu s A 69 (Redčenkov, Tomášek, Wertig), osmkrát byly zařazeny stavby Buriana a Křivinky...

Obdobně snadno dojdeme ke zjištění, že zdaleka nejvíce pozoruhodné architektury se rodí v Praze, celá jedna třetina (sto jedenáct staveb). Po české metropoli je na tom podle očekávání nejlépe Brno (čtyřicet), ale další pořadí úspěšných měst už může být pro člověka, který dění na architektonické scéně nesleduje, šokující, protože třetí pozici obsazuje Litomyšl s devíti "zásahy". Vzhledem k tomu, že jde o místo s desítkou tisíc obyvatel, je to doklad, jak může osvícený starosta (zde Miroslav Brýdl), který se rozhodne soustavně spolupracovat s kvalitními architekty, zvýšit prestiž malého města, jež pak v určitém ohledu daleko předčí Ostravu, České Budějovice nebo jakékoliv jiné sídlo v zemi.

Architektonické ročenky se staly svého druhu fenoménem. Jiné takové publikace podané na vysoké obsahové i formální úrovni (grafické zpracování od Studia Najbrt) u nás nevychází. Jejich zvláštností je, že výběr staveb je pokaždé svěřen aktivnímu architektovi (zatím jedinou ženou byla Markéta Cajthamlová), a nikoliv výsledkem zkoumání teoretiků či kritiků architektury. Když se podíváme, jaké stavby jsou pokaždé do knížky zařazeny, nelze než konstatovat, že architekti bývají hodně nezištní a umí si vážit práce svých kolegů. Nebo jinak: pokud úspěch někoho jiného naštve, což se může občas tvůrčím lidem stát, nedávají to najevo a dobré věci nepřehlížejí, protože vědí, že by tím nakonec znehodnotili svou volbu.

Když jsem probíral všech deset ročníků, všiml jsem si, že se v nich kupodivu neobjevují jakékoliv výstřelky. Nejspíš proto, že česká architektura, která je ve svých nejzářivějších okamžicích až asketicky střídmá, si na ně ani nepotrpí. Nejsem si úplně jistý, jestli je to dobře.

Kdo sestavoval ročenky

Petr Pelčák (1999-2000)
Markéta Cajthamlová (2000-2001)
Michal Kohout (2001-2002)
Jaroslav Wertig (2002-2003)
Jan Jehlík (2003-2004)
Ján Stempel (2004-2005)
Alexandr Skalický (2005-2006)
Jan Šépka (2006-2007)
Svatopluk Sládeček (2007-2008)
Petr Pelčák (2008-2009)

Repro Česká architektura 2008-2009: Bytový dům ve Zlíně projektoval architekt Pavel Míček. Členitá stavba dobře využívá nárožní pozemek. Každý byt má lodžii nebo přímý výstup na terasu. Cena: 23,5 milionu korun. Víceúčelový komplex Orion od Ateliéru Rudiš - Rudiš byl postaven v Brně. Moderní typ věžáků, který tady dosud chyběl, dokazuje, že výškové domy nemusejí být nudné. Akátovou věž najdete u Židlochovic. Byla vztyčena podle návrhu architekta Pavla Jury a stála necelých 1,5 milionu korun. Rozhlednám se v Česku daří. Administrativní komplex (spolupráce Atelieru Krátký a Studia acht) byl dokončen loni v pražském Karlíně. Stál 900 milionů korun. Budovy nese železobetonový skelet obezděný lícovým zdivem. Ročenky na sebe výtvarně navazují, všechny upravovali grafici ze Studia Najbrt.