Tomáš Sedláček: Člověk jako přirozeně nepřirozený Avatar

Čas přeje filmům "hich-tech, low life". Tedy těm, které těží z často postarmagedonální konfrontace vysoce technicky vyspělé civilizace s nízkým způsobem života. Příkladem budiž Avatar: technicky převyspělé lidstvo zde přírodnímu (a morálně mnohem vyspělejšímu) národu přivodí Armagedon. Téma je to pradávné: lidská šedivě-robotická civilizace kvůli touze po zisku zničí barevný svět národa žijícího v harmonii s přírodou.

Člověk je, zdá se, jediný tvor, který je přirozeně nepřirozený. Potřebujeme externí věci, vlastnictví, abychom se cítili přirozeně. Krásně to popisuje biblický příběh ze zahrady Eden. Prvním vlastnictvím člověka se stává oděv, který používá na zakrytí svého přirození. Předtím byli Adam s Evou nazí a nic jim nechybělo - byli přirození, takoví, jací byli stvořeni. Až po pádu se jim přirozenost stala nepřirozenou; a od té doby se lidé obklopují vlastnictvím. První majetek si člověk oblékl, aby zakryl svůj stud.

Od té doby je lidem nahota nepřirozená. C. S. Lewis to krásně popisuje, když říká, že člověk si dnes jakoby "nahotu obléká". Nahota se paradoxně stává i v dnešní přesexualizované společnosti jakýmsi citlivým tabu: málokdo je nahý, i když je doma sám a nikdo se nedívá.

Pán loutek

Člověk jako by si kolem sebe svým vlastnictvím a (technickým) věděním vytvářel své externí já, které jej obklopuje a slouží mu. Je to jakési naše božistě, které nás má poslouchat na slovo. Nebo na otočení klíčku, zmáčknutím vypínače či dálkového ovládače.

Toto "bezpečnostní pásmo externího majetku", zdá se, potřebujeme, abychom se chránili před vnějším světem, kterému se tím odcizujeme. A který se spolu s tím logicky odcizuje i nám. Dotknout se pravé skutečnosti či přirozenosti je pak přirozeně stále obtížnější. Filosof Jean Baudrillard dokonce tvrdí, že kolem nás už je jen málo skutečných, autentických věcí a že se náš okolní svět vlastně skládá z kopií skutečnosti, které jsme si sami vytvořili.

Kdysi se filmy natáčely tak, aby byly co možná nejrealističtější, jako ze života. Dnes, zdá se mi, žijeme životy čím dál častěji tak, aby byly "jako z filmu". Náš vlastní výtvor nás ovládl. Je to i věčné téma Kunderových románů a příběhů: na začátku zápletky jeho postavy rozehrají jakousi hru, kterou berou na lehkou váhu, protože mají pocit, že ji dokonale ovládají . Nakonec však dochází ke zvratu a hra začne žít svým vlastním životem, aby si nakonec sama pohrála se svými vlastními postavami. Loutky se tak stávají loutkaři a loutkaři zase jejich loutkami.

Je to koneckonců i velké téma levicové kritiky kapitalismu nebo konzumu, ať už si o ní myslíme cokoli. Džin - kterého jsme si vyvolali z lahve, aby nám sloužil - si nakonec zotročí své původce. Podobné téma se objevuje i v moderních příbězích. Například v sáze Matrix. I zde si roboti - původně postavení lidmi, aby jim sloužili - nakonec zotročí své stvořitele a udělají si z nich otroky, kteří jim slouží ve formě jakýchsi "baterek".

Oblečeni do nahoty

Podobně velká je i moc Prstenu z Tolkienových románů, u něhož není jasné, zda postavy vlastní Prsten, on je. Co se stalo z Gluma není třeba připomínat: změnil se k nepoznání: v přelud, v otroka závislého na Prstenu. Na toto nebezpečí či tendence kapitalismu či konzumu právě kritická levice upozorňuje nebo jím přímo straší.

Ať tak, či tak, člověk potřebuje nepřirozené věci, aby se cítil přirozeně. Ve filmu Avatar je to dojemně symbolizováno tím, že člověk potřeboval svého avatara, nové jiné tělo, které "posedl", aby se dostal do přírodního stavu. Aby v tom přirozeném přírodním světe mo(u)drých lesních lidí vůbec mohl dýchat. Aby si mohl "obléknout přirozenou nahotu".

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB