20 nejkrásnějších českých domů

Vybrat dvacet špičkových rodinných domů a vil v období posledních dvaceti let bylo snadné, ale zároveň složité. Stavební boom se totiž pořádně rozběhl až na začátku jednadvacátého století, v devadesátých letech byl ještě v plenkách a nechat si postavit kvalitní dům podle projektu uznávaného architekta ještě nebylo módní záležitostí. Panovala obliba v historizujících směrech, jež dostaly poněkud hanlivé označení podnikatelské baroko. Nemá smysl se mu vysmívat, pro leckoho pořád znamená vysněnou metu - a možná to tak i navždy zůstane.

Ale moderní architektura, která se vyznačuje dokonalým snoubením funkce a přitažlivě střízlivé formy s důrazem na užití kvalitních materiálů či propracované detaily, je mnohem svěžejší. Navíc umí dobře stárnout, mnohem lépe než věci, které jsou už v době svého zrodu zastaralé. Podobně jako museli lidé postupně pochopit, že s fialovými saky a bílými ponožkami díru do světa neudělají, si už někteří osvojili i fakt, že mít kvalitní dům je mnohdy hodnotnější než značkový oblek, hodinky, ba luxusní auto.

"Vkus lidí, jejich životní styl je dán čím dál více směsicí neuvěřitelného množství impulsů," zamýšlí se přední český architekt Martin Rajniš, autor slavné nové dřevěné poštovny na Sněžce. "Člověk se v nich špatně orientuje. Když to může často zkoušet jako třeba u oblečení, které hodně obměňuje, pak si časem vypěstuje rozumný způsob, jak ho používat. Viděno mýma očima, lidé své oblékání dost ovládají, kdežto tvorba domů je zatížena tím, že nemají během života příliš mnoho šancí ji zopakovat a poučit se z chyb. Dělají tudíž začátečnické omyly a mají nezřízené ambice, aby dům v sobě spojoval prvky, které se ve výsledku podobají tomu, když pejsek s kočičkou dělali dort."

Aby tomu tak nebylo, přitom stačí použít osvědčený recept - obrátit se na architekta, který rozumí své práci. Kromě získání kvalitního pozemku je to zásadní krok: přestože není parcela právě ideální, dobrý architekt z ní stejně dokáže vykřesat maximum a nedostatky odstraní. Není bez zajímavosti, že jako první to pochopil Petr Kellner, nejbohatší Čech. Když pro něho ve třiadevadesátém Josef Pleskot navrhl vilu ve Vraném nad Vltavou, byl to průlom. A nebyla to náhodná volba, protože Kellner se choval velmi uvážlivě a vybral si architekta na základě menší soutěže. Není nad to mít možnost výběru z několika různých variant, ostatně platí to obecně, nejenom v případě stavění. Vila Petra Kellnera je považována za jakýsi pravzor kvalitních soukromých domů, k nimž nejeden architekt, který se pouští do projektování, upírá svou pozornost.

Mezi dvacítku výjimečných staveb jsme zařadili jenom nově vzniklé solitéry a záměrně jsme opomenuli řadové domy či stavby v obytných souborech, pochopitelně jsme se nezabývali ani rekonstrukcemi, jsou to totiž odlišné žánry. Každý dům je tudíž nezaměnitelným originálem, každý se po svém vyrovnává se stavebním místem, řeší vnitřní prostory a každý může inspirovat. Největší prostor jsme po delší úvaze věnovali domu na Červeném kopci od Zdeňka Fránka. Jakkoliv lze krásu považovat za pojem krajně subjektivní, v jeho případě se všichni shodnou, že právě on takový je. Proto se objevuje v zahraničních časopisech či knihách o architektuře, proto se na něj chodí lidé dívat se stejným zájmem, jako chtějí vidět brněnskou vilu Tugendhat nebo Müllerovu vilu na pražské Ořechovce.

Dům na Červeném kopci, architekt Zdeněk Fránek, projekt 1994, realizace 2005

Třípatrový dům na brněnském Červeném kopci navrhl architekt Zdeněk Fránek pro svou sestru Renatu Navrátilovou. Vila působí lehce, křehce a okamžitě přitahuje pozornost, protože je do ní zakódováno cosi všem blízké. Ačkoliv je situována do severního svahu, její řešení umožňuje, aby jí procházel po celý den pruh světla filtrovaný hustou zelení, která vilu obklopuje. Byla totiž postavena uprostřed meruňkového sadu a z fotografií se zdá, jako by se nad korunami stromů vznášela a odporovala zákonům přitažlivosti. Charakteristickým prvkem domu se staly jak prosklení po celém jeho obvodu, tak kuželovitý tvar hlavního obytného prostoru, v němž se lidé místo po obvyklých schodech pohybují po spirálovité rampě - jako třeba v newyorském Guggenheimově muzeu od Franka Lloyda Wrighta. Fránkovi se povedlo vytvořit místo, v němž člověk vychutnává kouzlo volného prostoru, s jakým se v jiných stavbách zpravidla nesetká.

"Chci, aby dům nebyl nevnímán jako soustava uzavírajících zdí, ale jako prostorový zážitek, kde člověk procítí určitý vzruch z nečekaného, ale výslovně příjemného," říká Fránek. Jedenáct let uplynulo od chvíle, kdy byl návrh tohoto osobitého domu hotov, do doby, kdy se do něj mohli nastěhovat jeho majitelé. Komplikovaná architektura, jež se dalece vymykala jakémukoliv běžnému průměru, potřebovala svůj čas. Čekání se vyplatilo. "Až v průběhu stavby jsme si uvědomili, že ten náš dům představuje dodavatelsky vlastně nejednoduchý organismus," přibližuje úskalí při zhmotňování projektu Renata Navrátilová. "Je kulatý, a navíc nemá kolmé stěny, takže veškeré práce byly nadstandardem. I veškerý nábytek. Znamenalo to docela nervy, ale vím, že je to daň."

Přitom nešlo o přehnaně drahou stavbu, přišla asi na sedm milionů korun. Vzhledem ke kvalitě, jíž se v ní podařilo docílit, je to vlastně velmi málo. Brno získalo stavbu pokračující ve slavné tradici prvorepublikových vil, jež pro bohaté klienty navrhovali v moravské metropoli architekti jako Ernst Wiesner, Leopold Bauer, Dušan Jurkovič, Bohuslav Fuchs, Jiří Kroha, a především Ludwig Mies van der Rohe, autor vily Tugendhat, ve světě nejznámější moderní české stavby.

O dům je velký zájem, ví se o něm i v zahraničí. Jenom loni byl zveřejněn ve dvou knihách, jež vydalo německé nakladatelství Braun (Evropská architektura a Domy). Další publikací byla Achitecture V4, přibližující nejlepší stavby v zemích Visegrádské čtyřky. Lidé jsou na něj zvědaví. "Přijede třeba celý autobus z Holandska, protože to bylo v nějakém tamním architektonickém zpravodaji," říká Zdeněk Fránek. "Bývá tam opravdu nával." Po chvíli dodává: "Ale nevím, čím to je." Přitom se stačí podívat na fotografie. Krása toho domu je evidentní.

Vila ve Vonoklasech, architekti Ladislav Lábus a Lenka Dvořáková, projekt 1996, realizace 1998

Vonoklasy jsou sice malá vesnice ležící v lesích jihozápadně od Prahy, avšak díky několika kvalitním vilám se dostala už v devadesátých letech minulého století na čestné místo na architektonické mapě Česka. Ta nejlepší je dílem architekta Ladislava Lábuse - velkorysá, přiměřeně monumentální a slavnostní. Autor stavbu pojal jako jednopodlažní objekt, kde se interiér otevírá jednak bezprostředně do mírně svažité zahrady, jednak dalekým výhledům do krajiny obklopující údolí Berounky. Na první pohled by se zdálo, že jde o ryze moderní přístup, nicméně autor vycházel z místních souvislostí. Teoretik Rostislav Švácha postřehl, že "u vnějšku vily se architekt snažil dosáhnout zjevu vpravdě venkovského hlavně velkým měřítkem, odpozorovaným ze starých vesnických stodol nebo statků".

Čestné uznání v kategorii Novostavba v Grand Prix 1999

Rodinný dům v Ústí nad Labem, architekt Jan Jehlík, projekt 1999, realizace 2000

Na samém konci devadesátých let minulého století patřil tento dům díky svému výbornému vnitřnímu uspořádání a přitažlivé formě k nejčastěji publikovaným. Ačkoliv se časy mění, jeho kvalita - jak už se to stává věcem, které předběhly dobu - zůstává. Autor jej rozčlenil na dva zásadní celky odlišující se volbou materiálů. Přízemí bylo postaveno z omítnutých betonových tvárnic, kdežto výrazný vertikální hranol nástavby je konstruován ze dřeva. V domě žijí dvě generace - ve spodní, nižší části bydlí mladí, nahoře je byt babičky a nad ním potom hostinský pokoj. Vzhledem k tomu, že je dům zapuštěn do svahu, do jeho dřevěné kostky lze vstoupit přímo zezadu, aniž by se použilo vnitřní schodiště.

Rodinný dům v Kobylisích, architekt Karel Mrázek, projekt 1999, realizace 2003

Architekt Karel Mrázek si pro sebe na skalním ostrohu, kde kdysi bývala zahrádkářská kolonie a odkud je nádherný výhled na Prahu, navrhl takřka dokonalý dům. Málokdy se vidí stavba, jež by byla nejenom promyšlená do nejmenších podrobností, ale také detailně dotažená. Kromě rozsáhlé soukromé části zahrnuje také ateliér, v němž architekt se svým týmem pracují. Do ulice se dům odvrací namodralými deskami, jež jsou narušeny pouze jakýmisi střílnami, několika úzkými okenními otvory; nedobytný výraz ještě zesilují uprostřed upevněné plechové desky z odolné oceli. Směrem do zahrady je tomu přesně naopak, rytmicky se střídají přes dvě podlaží vysoká okna s vertikálními deskami stejného odstínu jako na uliční fasádě. Interiér si autor navrhoval na míru. Zvláště osmimetrová knihovna z duralového plechu je fascinujícím objektem.

Dům ve Velké Chuchli, architektky Markéta Cajthamlová a Šárka Sodomková, projekt 2000, realizace 2003

Architektka Markéta Cajthamlová navrhuje působivé a poetické domy, které nejenže krásně vypadají a harmonicky zapadají do svého okolí, ale také se v nich kvalitně žije, což je ze všeho nejdůležitější. Její nadání snad nejlépe přibližuje dřevem obložený dům ve Velké Chuchli, jenž svou členitostí a posazením na svažitém terénu připomíná tvorbu americké legendy Franka Lloyda Wrighta. Má čtyři podlaží, několik otevřených i krytých teras a v podstatě ze všech místností je dobře vidět do krajiny. Velkého spádu pozemku se podařilo využít k tomu, že jednotlivá patra navazují na terén přímými vstupy. Bezprostřední kontakt s vnějším okolím není přidanou hodnotou, nýbrž tou hlavní a rozhodující.

Rodinný dům v Liboci, architekt Jan Línek, projekt 2002, realizace 2006

V těsné blízkosti pražské obory Hvězda, hned za její obrannou zdí, vyrostl dům dvou tváří. Z ulice působí velmi chladně až nepřístupně, jako by chtěl odradit případné nezvané hosty. Tomu, kdo je pozván dále, se pak ze zahrady nabízí naprosto jiný pohled - veselý a optimistický. Když se z této strany na dům podíváte, okamžitě se vám zlepšuje nálada. Něco takového umí jen málokterá stavba. Z jižní strany do ní naplno proudí světlo přes barevné posuvné žaluzie prokreslující interiér duhovými odstíny. Zatímco je většina českých kvalitních rodinných domů navrhována ve stylu pravoúhlého soudobého funkcionalismu či minimalismu, tento je velmi členitý, poskládaný ze šikmých linií, jež do sebe chytře zapadají. Pohled, který se jen tak neomrzí.

Vlastní dům s ateliérem v Kopřivnici, architekt Kamil Mrva, projekt 2002, realizace 2004

Není to stavba velká rozsahem, ale důležitá svým celkovým pojetím: umístěním v zahradě, řešením obytné a pracovní části i stavební konstrukcí. Architekt zabil dvě mouchy jednou ranou: postavil ateliér, kde by mohl pracovat na svých ambiciózních projektech, a dům, v němž by se dalo dobře žít. Ateliér je z betonu, dům zase ze dřeva, propojuje je prosklený vstupní prostor. "Borovicové dřevo symbolizuje spojení domu s přírodou a tradici valašsko-lašského regionu, sklo a beton upomínají na průmyslový charakter města," vysvětluje Mrva. Do práce to nemá daleko, a když si potřebuje odpočinout, stačí zajít vedle. Odpadají časové prodlevy, je to velmi efektivní, ovšem podstatné je, že obě části fungují naprosto samostatně a navzájem se neruší.

Rodinný dům ve Slivenci, architekti Vít Máslo a David Richard Chisholm, projekt 2002, realizace 2004

Dům ve Slivenci, jenž patří k nejvýraznějším českým stavbám jednadvacátého století, připomíná odvážné vily stavěné na mořském pobřeží, kde jsou úzké a svažité pozemky. Má v sobě zakódovanou energii, čistotu a velkorysost. Podle architektů hlavní obytný prostor "představuje kukátko nebo dalekohled položený směrem do otevřené krajiny". Je vysoký přes dvě poschodí, jeho sklo lze zastínit vnější žaluzií. Stavba byla oříškem pro statiky. Spodní patro s ložnicemi je proto z bytelného betonu, nadzemní část, která dává celku přitažlivou dynamiku, nese konstrukce z ocelové příhradoviny umožňující sedmimetrový přesah konzoly. Díky tomu vyčnívá jako vysunutý šuplík hluboko nad parcelu, aniž by musela být podepírána sloupy.

Vila ve Vraném nad Vltavou, architekti Josef Pleskot a Radek Lampa, projekt 1993, realizace 1995

Zásadní stavba nejenom první poloviny devadesátých let minulého století. Než byla vybudována, v Česku nově se rodící vrstvy bohatých ovládala představa, že rodinné sídlo musí mít především sedlovou střechu, krb s pořádným komínem a nějakou arkádu či alespoň arkýř. Architekti Pleskot a Lampa však dokázali, že současná vila může vypadat úplně jinak - střídmě, neokázale a zároveň originálně. Nebáli se použít beton, aniž by jej jakkoliv přikrášlovali a potlačovali jeho surový výraz. Podobně pracovali se dřevem, z nějž poskládali horní, vyhlídkové patro, které dalo domu nezaměnitelný výraz. Dokázali, že tak kontrastní materiály, jako jsou dřevo, beton a sklo, mohou žít spolu v souladu. Vila je ve svém žánru pokládána za mistrovské dílo a naznačila, kudy by měl směřovat vývoj.

Rodinný dům v Praze, architekt Zdeněk Fránek, projekt 2000, realizace 2005

Rozhodneme-li se hledat příklad toho nejčistšího minimalismu v české architektuře, volba určitě padne na rodinný dům, který navrhl před deseti lety Zdeněk Fránek. Je to betonová symfonie, svého druhu pocta japonskému mistru Tadao Andovi, jehož si autor stavby velmi váží. Lapidární tvar vyrůstá z dokonale střiženého trávníku. Materiál je ponechán v původním stavu, jsou na něm vidět pozůstatky bednění vytvářející syrový ornament, jenž se objevuje také v interiéru. Střechu tvoří dvě na sebe navazující šikmé plochy (přičemž denní světlo prochází prostředkem hluboké dispozice), jinak se celý dům nese ve znamení pravých úhlů. Klid, vyrovnanost, prostota. Architektura jako duchovní cvičení.

Experiment, který se povedl. Když na něj nejste připraveni, navozuje kvádrový dům v satelitu na kraji Berouna představy, že jej tam snesli mimozemšťané. Všude kolem jsou pouze tradiční a typové domy se šikmými střechami. Těžko si lze představit větší stavební kontrast. Potkávají se tu minulost a budoucnost. Architekti dům navrhli jako prostorovou mřížku složenou ze čtyřiadvaceti propojených krychlí. To, co na výstavě Prostorový dům, která měla premiéru v roce 1999 v pražské Galerii Jaroslava Fragnera, mohlo působit jako čirá intelektuální hra nebo v lepším případě manifest, se podařilo opravdu postavit. Uvnitř ocelového skeletu s výplněmi ze skla a betonových panelů nejsou pevné zdi, ale libovolně přestavitelné přepážky. Kritici nejprve soudili, že v něčem takovém nebude možné bydlet. Jeho obyvatelé však v domě žijí už sedm let a nemíní se stěhovat.

Zvláštní cena poroty v soutěži Nový domov (2004),

Čestné uznání časopisu Bauwelt (2004)

Rodinný dům v Březůvkách, architekt Svatopluk Sládeček, projekt 2005, realizace 2006

Každý dům architekta Svatopluka Sládečka funguje na základě odlišného schématu. Někdy jim také podle toho dává zajímavé názvy. Ten, který vyrostl na svažitém pozemku nedaleko Zlína, pojmenoval Větrník. Jeho čtyři hlavní části jsou založeny na půdorysu písmena X a připomínají lopatky. Tento dojem ještě zvýrazňuje zkosený sklon střechy. Jako by si říkaly, aby je roztočil vítr. Jenže toto je hodně bytelný, k zemi dokonale připevněný dům. V každém ze čtyř ramen se nachází právě jeden pokoj, s nímž je propojena kuchyně ležící uprostřed), s proskleným čelem i samostatnou terasou. Kouzelně rovnovážné uspořádání, které zajišťuje obyvatelům Větrníku svrchované soukromí, může být s pravděpodobným úspěchem uplatněno i na jiných místech.

Rodinný dům ve Vráži, architekti Zdeněk Jiran, Michal Kohout a David Tichý, projekt 2005, realizace 2006

Nejsme zvyklí, abychom se v lesích potkávali se špičkovou architekturou. U Vráže na Berounsku můžete mezi duby, buky a borovicemi místo obvyklých chatek či srubů spatřit velkoryse navržený dům, jehož tvarová přehlednost a čistota bere dech. Proporce horizontálních okenních otvorů jsou v přesném poměru, zdá se, že ze zdí vykusují právě tolik, kolik je zapotřebí. Dům není ani příliš otevřený, ani zavřený. Povedlo se dosáhnout vzácné rovnováhy. Nosná konstrukce je kombinovaná, vznikla z betonových tvárnic v suterénu a nástavba podkroví byla vytvořena jako klasická dřevostavba s krovy. Architekti připomínají, že se řídili zásadami východní filozofie feng šuej - vnitřní prostory uspořádali podle světových stran a propojili je tak, aby v nich mohla volně proudit energie.

Rodinný dům v Kostelci u Křížků, architekti Zdeněk Rychtařík a Jiří Smolík, projekt 2004, realizace 2006

I pravověrní modernisté musí souhlasit, že sedlová střecha nemusí být na závadu. Architekti dali domu, situovanému na svažitém terénu, podobu protáhlého zkoseného hranolu, jemuž taková střecha jednoznačně sluší. Lahůdkou jsou dřevěné objekty vyrůstající místo obvyklých oken či lodžií ze základní hmoty, která je pečlivě obložena šedým titanzinkovým plechem. Stavbě to dodává šmrnc a nezaměnitelný výraz, jenž šikmou střechu vyvažuje. Až se zdá, jako by se zvědavě dívala do svého okolí. Je to tak, při zajímavě zvolené koncepci může dům ožít ještě před tím, než se v něm zabydlí první majitelé.

Vila u Máchova jezera, architekt Luděk Rýzner, projekt 2005, realizace 2007

Kdybychom nevěděli, kde vila leží, nejspíš bychom ji situovali někam do jezerních oblastí Skandinávie nebo Spojených států. V Čechách jde o málo vídanou odvážnou architekturu, postavenou na strmém pozemku nad jezerem. Souzní z místem a chová se k němu šetrně. Borovice majitelé nenechali vykácet, ale naopak je začlenili do domu, jehož se bezprostředně dotýkají a z pohledů od vody jej maskují jako ochranná síť. Vilu tvoří ocelový skelet s kamennou opukovou vyzdívkou, který byl pevně vetknut do extrémně svažité parcely. Z každého ze tří podlaží je výhled na modrou hladinu, stylotvorným prvkem je lávka vysunutá daleko před dům jako velitelský můstek.

Málo vídaný koncept - variace na téma uzavřenosti a otevřenosti. Dům působí jako pevnost či bunkr, ale zároveň vyzařuje eleganci, která je vlastní pouze špičkovým stavbám. Přízemí se co nejvíce propojuje s okolím, obývací pokoj od zahrady odděluje jenom prosklená stěna, kdežto první patro s ložnicemi a koupelnami je uzavřené do pevných zdí. Architekti nechali kontakt s okolím filtrovat atrii, výhled do krajiny umožňují pouze otvory v jejich betonové stěně, takže člověk může mít pocit, že se dívá na živé obrazy. Betonová stavba, již můžeme považovat za samu esenci české architektonické přísnosti, má symbolické ladění. Horní podlaží dostalo dokonale čtvercový půdorys a při pohledu shora je dobře patrné, jak systém atrií vytváří kříž.

Vila na vrcholu sila v Olomouci, architekti Tomáš Pejpek a Szymon Rozwałka, projekt 2004, realizace 2007

Jedna z největších zvláštností, ke kterým kdy došlo na české architektonické scéně. Ovšem v dobrém: kde nedochází k experimentům, tam hrozí zakrnění. Bývalé funkcionalistické silo v centru Olomouce, jež bylo odsouzeno k postupnému chátrání, se částečně proměnilo v rodinný dům. Architekti dostali příležitost, jaká se už nejspíš nebude opakovat, a využili ji beze zbytku. Do sila vestavěli schodiště a výtah vedoucí k dvoupodlažnímu obytnému prostoru s terasou a balkonem. Vše vrcholí asymetricky pojatým bělostným hranolem s ložnicí, který dodává celé podivuhodné stavbě jakousi ušlechtilou hranatou korunu. Silo se proměnilo v obytnou věž, nabízí nádherný přehled i nadhled. A když se setmí, každý v Olomouci může poznat, jestli jsou majitelé doma.

Na Grand Prix 2008 byla tato stavba oceněna jako nejlepší rodinný dům.

Dům ve Veliši, architekt David Kraus, projekt 2007, realizace 2008

Výjimečná ukázka moderní výstavby v místech, kde jsou předepsány šikmé střechy. V rozlehlém ovocném sadu působí dům natolik samozřejmě, jako by tam ani nic jiného být postaveno nemohlo. Přitom za klíčový inspirační zdroj posloužila kresba architektovy devítileté dcery, jež dostala za úkol namalovat svou představu "hezkého rodinného domu". Vymyslela jej pěkně jako dvě stejně velké stavby se sedlovými střechami, které se odlišují jenom různým provedením fasády. Architekt se dceřiny koncepce držel, měl ji neustále u sebe a podařilo se mu dotáhnout ji do tvaru, jenž se musí líbit každému. V části obložené lícovými cihlami je hlavní obytný prostor, nad ním ložnice rodičů, ve světle modrém domě si zase užívají klidu děti. Jako celek je to uklidňující kompozice, protože symetrie zpravidla dokáže navodit vnitřní klid.

Dům ve Zdiměřicích, architekt Stanislav Fiala, projekt 2003, realizace 2008

Krásné domy můžeme občas najít tam, kde bychom je nečekali. Na jeden takový narazíte v satelitu ve Zdiměřicích. Vila potvrzuje okřídlené rčení o kráse spočívající v jednoduchosti. Stavba na čtvercovém půdorysu je uzavřená ze tří stran, aby obyvatelé nebyli vystaveni zájmu sousedů, a naplno, přes celou šířku prosklené stěny, se otevírá směrem do zahrady. Z této strany do ní nechal architekt vstoupit zvlněný travnatý záliv, díky němuž se zeleň stává přirozenou součástí domu. Není bez zajímavosti, že se autor nechal inspirovat obydlími severoafrických berberských domorodců s uzavřeným dvorem, jejž lemují místnosti. Podle tohoto zajímavého principu postupoval při řešení skladby interiéru.

Dům byl oceněn na Grand Prix architektů 2009.

Rodinný Dům v Kuřimi, architekti Jiří Knesl a Jakub Kynčl, projekt 2007, realizace 2009

Jako by platilo pravidlo, že čím složitější, strmější terén, tím lepší architektura. Kouřimský rodinný dům to opět potvrzuje. Jeho třípodlažní hranol je vetknut do prudkého svahu, v jehož horní části ještě strmí opravená původní chata a celou kompozici uzavírá. Stavba už na první pohled působí velmi soudržně, kompaktně a zároveň majestátně. V každém poschodí je část hmoty vyříznuta, aby výsledný tvar vytvářel ještě lepší podmínky z hlediska provozu, osvětlení i směřování ke světovým stranám. Cihly dodávají domu i přes pravoúhlou přísnost jakousi přívětivou vstřícnost: když se to s cihlami umí, je to radostná podívaná, ale ne každý je dokáže použít, aby to nezavánělo staromilstvím. V Kuřimi je každá přesně tam, kde má být.