Daniel Anýž: Evropo, nebudeme vám už platit vaše sociální flámy

Nejsme jako oni! Nebo možná už jsme? Řecká krize a s tím související trable eurozóny vyvolaly v USA zvláštní efekt. Říkají tomu "soul searching", tedy zpytování vlastní duše, čili zametení si před vlastním prahem. Rozpočtový deficit, stejně jako státní dluh, ve Spojených státech utěšeně narůstají a otázka zní, zda se Amerika někdy v budoucnu nemůže stát Řeckem. Což by bylo i trochu komické, protože by se tím uzavřel kruh, kdy Řecko je nyní nazýváno evropskou obdobou Lehman Brothers, a USA by se v duchu těchto paralel na oplátku zase mohly stát americkým Řeckem.

Ale nepředbíhejme. Zatím nejde ani tolik o aktuální čísla, kde americký rozpočtový deficit se pohybuje okolo 10 procent HDP a státní dluh se drží pod 60 procenty, ale spíše o obavu, zda tato čísla během nákladných Obamových reforem, především té zdravotnické, nedorostou řeckých kvalit (kde deficit je 14 a statní dluh 115 procent HDP). Propočty Bílého domu to sice vylučují, jenže z historické zkušenosti vyplývá, že také v Americe byly dosavadní rozsáhlé sociální programy vždy mnohem dražší, než tvrdily původní analýzy administrativy, a je zde větší než malá pravděpodobnost, že ani Obamovo výhledové státní účetnictví "má dáti-dal" nebude tak růžové, jak je to ve vládních projekcích malováno.

Evropský socialismus

Evropské potíže jsou v každém případě novou municí pro ostřelovače Obamových plánů. Starý kontinent byl i dosud užíván jako strašidlo "sociálního státu", případně "socialistického zdravotního zabezpečení". Řecko ovšem dalo těmto obecným mementům zcela konkrétní náplň. Názor na ekonomickou a sociální politiku Evropy se stal jasnou dělící čárou, svého druhu lakmusovým testem, jak by Američané měli posuzovat své vlastní politiky.

Jak k tomu například přímo vyzývá Daniel Henninger, komentátor listu Wall Street Journal, podle něhož by se měli američtí republikáni před listopadovými volbami do Kongresu jasně vymezit právě proti evropskému modelu. Republikáni, neboli "We Are Not Europe Party", jak to nazývá Henninger, by prý Američanům měli slíbit, že budou proti politickým rozhodnutím, v důsledku kterých bychom byli "více jako oni a méně jako my".

Drsná láska

Takto ostré rozlišení odlišnosti Evropy a USA je v americkém kontextu spíše menšinové, omezené na konzervativní republikány, nicméně řecká krize velmi silně rezonuje i v umírněnějším, řekněme mainstreamovém, americkém vnímání současné Evropy. Převládajícím motivem americké reflexe je konstatování, že fiskální problémy starého kontinentu jsou jen zčeřenou hladinou nad základní politickou slabostí evropských vlád, které nejsou ochotné nebo schopné korigovat své sociální (welfare) vidění světa. Neboli, jak napsal ve Washington Post kosmopolitní David Ignatius, který jako novinář dlouho působil v Paříži, Evropané věří, že mají nárok na sociální stát jako na povinnou rozpočtovou dávku.

Nejen pro Evropu, ale pro celý západní transatlantický vztah jsou na pováženou předpovědi, které formuloval například analytik Richard Haas, který pracoval v Bílém domě George Bushe, nicméně jeho názory mají ohlas i v Obamově týmu (Obama si od Haase vypůjčil termíny válka z volby pro Irák, a válka z nutnosti pro Afghánistán). Podle Haase geopolitický a geoekonomický význam Evropy upadá a Evropané přestávají být pro USA úhelným partnerem. "Slabší Evropa bude mít menší slovo a roli, NATO už nebude určujícím prvkem americké zahraniční politiky."

A pokud by to vše někomu připadalo jako teoretické vývody analytiků, tak upozorněme, že mezi republikány v Kongresu v ohlasu na řeckou krizi vzniká návrh zákona, který byl měl zamezit, aby americké příspěvky do Mezinárodního měnového fondu mohly být použity pro sanaci černých děr v evropských rozpočtech. Podle jednoho z předkladatelů přišel čas projevit vůči Evropě "tough love", drsnou lásku. Máme vás rádi, ale na vaše flámy už nedáme ani cent.