Petr Honzejk: Hokejky a eurozóna

Co mají společného hokejový šampionát a euro (kromě toho, že se klíčové zápasy v obou sférách nyní odehrávají v Německu)? Pro oboje platí: aby se na to dalo dívat a dávalo to jakžtakž smysl, musejí se slabší země trochu zlepšit a silnější zhoršit. Nevyrovnané soutěže obecně nejsou ke koukání. A nejlepší týmy mají logickou tendenci založit si vlastní, vyšší ligu.

V případě hokejového mistrovství platilo až do letoška, že zápasy ve skupinách byly jen úmorným a nudným čekáním na čtvrtfinále, do kterého se s řídkými výjimkami dostalo osm nejsilnějších týmů (Kanada, Rusko, USA, Finsko, Švédsko, Slovensko, Švýcarsko a Česko).

Letos jsou silné týmy trochu slabší a slabé trochu silnější. Dánsko, Norsko i Bělorusko učinily z obvykle nudného úvodu turnaje strhující podívanou s nečekanými pointami. Turnaj měl najednou jiný náboj, nebyl utahaný ani klopotný. Byl funkční. Jako celek dával smysl.

V případě eurozóny sledujeme bohužel opačný proces. Funguje stále hůř. Slabí hráči (hlavně na jižním křídle) se nezlepšují. Nejsilnější se, nikoli překvapivě, odmítají zhoršit. Výsledkem jsou pnutí, nervozita, nerovnováha. Tato liga nedrží pohromadě. A na rozdíl od hokeje v ní nikdo není pouhým divákem. Dotýká se přímo kapes všech zúčastněných.

Lze se divit, že se stále více lidí ptá, jaký má tato eurosoutěž smysl? Proč by měli nejsilnější hráči setrvávat v divizi spolu s outsidery? Proč by si neměli založit vlastní ligu, třeba takovou, o které se nyní v Německu spekuluje jako o "severní eurozóně" rozpočtově zodpovědných a ekonomicky výkonných států?

Česko letos hraje slušně. Jak v hokeji, tak pokud jde o rozpočet, patří mezi lepší evropský průměr. Jenže to nestačí. Měli bychom se pomalu začít zabývat nepříjemnou otázkou: Opravdu za současné situace a se současným přístupem máme na případnou vyšší ligu? Tedy pokud ji skutečně chceme hrát.