Petr Fischer: Tak trochu rozladěný orchestr

Přechodný a velmi provizorní mandát Fischerovy vlády se v případě ministra kultury Václava Riedlbaucha proměnil v mandát plnohodnotný a bezmezný. Ministrovi ho nikdo nedal, vzal si ho sám, tak, jak byl zvyklý: už před listopadem 1989 se budoucí šikovní manažeři nejen v oboru vážné hudby naučili, že moc má přesně takové limity, jaké si sami připouštíte a jaké dokážete ostatním vnutit coby samozřejmé.

Václav Riedlbauch se pustil do rekonstrukce České filharmonie pár týdnů před volbami. Odvolal ředitele Vladimira Darjanina, jmenoval jeho nástupce Václava Kasíka (na fotografii). A to vše údajně proto, aby stabilizoval situaci, která byla z hlediska příspěvkové organizace neúnosná.

Udělal to ovšem způsobem navýsost vrchnostenským, skoro jako kdyby opisoval z Gogola nebo jiného ruského klasika. Jeho lidé nejprve ústně i písemně popřou, že by se cokoliv podivného dělo, že by se něco chystalo; pak přijde odvolání a slib výběrového řízení, "standard", jak říkají politici; a najednou přichází dekret gubernátora, který rozhodně nelze kritizovat, protože to je přece jeho svaté právo. Hodnota daného slova klesá k nule, nemá pražádný význam, protože o hodnotě slov rozhoduje vždy sám gubernátor, vládce, ministr, moc.

Ministr využil klasickou samolibou metodu dekretů, a zcela obešel nepsaný demokratický zvyk výběrového řízení, který byl nepsanou dohodou - v jiných zemích silnější než zákon - zaveden právě proto, aby se o důležitých postech ve státě (a co jiného je místo ředitele České filharmonie, pořád ještě symbolu české hudby) nedalo rozhodovat libovolně - podle nálady, sympatií či známostí.

Žoldáci hudby

Kdyby ministr Riedlbauch měl k dispozici špičkového manažera s vynikající pověstí, skutečnou společenskou a profesní autoritu, dalo by se ještě takové rozhodnutí částečně pochopit, nikoli omluvit. Bývalý dlouholetý ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík ale s sebou nese všechno možné, jen ne pověst silného a výborného šéfa. Jeho působení v čele Rozhlasu bylo naopak neseno lavírováním, nerozhodností, politickou servilitou, často i personální mstivostí. A také řadou pochybných rozhodnutí ve struktuře vysílání i investiční oblasti.

Ať už to bylo jakkoliv, Kasík nakonec odcházel kvůli plýtvání penězi při rekonstrukci rozhlasu, a to ho samo o sobě diskvalifikuje pro úkol, který mu ministr dal jako hlavní: stabilizovat finanční situaci Filharmonie a připravit dobrý nový rozpočet. "Já Václava Kasíka znám dlouho, vím, jak pracuje, vím, jak myslí," prohlásil ministr, jakoby známost byla vším, co manažer pořád ještě nejvýznamnějšího českého orchestru k práci potřebuje. Anebo je snad klíčovým kvalifikačním předpokladem to, že Václav Kasík je natolik konformní s myšlením bývalého ředitele ČF, takže jeho vstupem do Rudolfina vlastně přichází jakási ideová ministrova kopie?

"Orchestr, to jsou také zaměstnanci, jsou v žoldu podniku, státu. A já neznám podnik, kde by si zaměstnanci určovali, koho chtějí mít za ředitele." Štěpánovská věta Václava Riedlbaucha - který jindy sáhodlouze vysvětluje, že Česká filharmonie není běžný podnik, jak si myslel ředitel Darjanin, když nemístně prováděl due dilligence - charakterizuje hlubší příčiny současné krize prvního orchestru. Václav Riedlbauch ani za osm let v čele ČF nepochopil, že hráči, má-li soubor k čemu být, nesmějí být chápáni jako obyčejní dělníci hudby. A že orchestr a rudolfinské sály tudíž nejsou totéž, co výrobní jednotka, produkující peníze, sobě, svým šéfům a jejich přátelům.

Hráč byl pro Riedlbaucha zřejmě vždy jen výrobním nástrojem, jak potvrzují jeho výroky o hudebnících, kteří mu s usvědčujícími dokumenty v ruce po dvaceti letech připomínají, jak během stávky v Národním divadle v roce 1989 vyhrožoval všem, kdo nebudou hrát, policejní a finanční šikanou ("Co měl kdo pobíhat po divadle, hráč má sedět v orchestřišti a připravovat se na hru!").

Filharmonie jako výrobní jednotka

Filharmonie netrpí nejvíce finančním nedostatkem (jakkoliv ten je při dnešní světové, skvěle zajištěné konkurenci jedním z rozhodujících faktorů), ale ztrátou smyslu, pro který se celé to hraní a hudební pachtění provozuje. ČF ho hledá od konce éry dirigenta Václava Neumanna, kdy si hráči naopak mysleli, že jsou díky tradici bozi, kteří se nebudou nikomu přizpůsobovat, a odmítli dnes rozhodně nejlepšího českého dirigenta Jiřího Bělohlávka.

Za vedení Václava Riedlbaucha se naopak z orchestru stal onen "mechanismus práce", který ovšem kromě hraní a službě řediteli nemá žádný jiný další raison d´etre. Je snad náhoda, že si Riedlbauch vybíral šéfdirigenty, kteří měli jen pramalé ambice dávat filharmonii jakožto společenské či dokonce národní instituci tvář? Zmatený, přecitlivělý a snadno ovladatelný Zdeněk Mácal; umělecky sebezahleděný Vladimir Askhenázy; pokorný služebník hudby Eliahu Inbal. Nikdo z nich nemohl ohrozit autoritu ředitele, který držel pevně v rukou budovu, orchestr i nahrávky, které se bůhví proč prodávaly jen na lukrativním japonském trhu, ale ne v Česku, ani jinde v Evropě.

Zaměstnanci filharmonie si pamatují, jak se za Riedlbauchova vedení vycházelo vstříc starým přátelům z dob socialismu. Jak kamarádsky se tehdy "hospodařilo" ukazovala i zpráva NKÚ či Darjaninův audit - dva dokumenty, které dnes ministr Riedlbauch buď formálně vysvětluje po svém, nebo bagatelizuje. Právě ony by se ale měly pečlivě probrat, aby měl ministr čistý stůl a byl zbaven podezření, že jeho akce ve Filharmonii má podtext pomsty.

Odpověď mlčící většiny

To, že Česká filharmonie postrádá smysl existence (proč vlastně živit takové těleso ze státních peněz, ptá se Václav Kasík, který by orchestr i s Rudlofinem věnoval třeba Praze), ovšem není jen chyba bývalého šéfa, milovníka moci a vyznavače dekretů Václava Riedlbaucha. Toho, který i ve chvíli, kdy orchestr odmítá hrát, jako počtářský úředník hovoří výhradně o financích a zákonu o příspěvkových organizacích, nikoli o umění a jeho významu pro společnost.

Není to pouze vina ministerstva kultury, které má takové hledání smyslu v popisu práce. Největším viníkem je politická a společenská většina, kterou nějaké skřípání v Rudolfinu přece nezajímá. Jenom proto, že tradice hudebního světa reprezentovaná Českou filharmonií je společnosti lhostejná, mohla dojít situace tak daleko, že hráči orchestru uvažují o stávkové pohotovosti.

Pokud ani Riedlbauchův arogantní zásah zájem o hledání smyslu České filharmonie neoživí, nemá cenu agonii národního orchestru prodlužovat. Filharmonie by pak měla dostat příležitost existovat mimo křídla státu, kterému je beztak úplně jedno, zda nějaký orchestr má či ne. Rozhodující je odpovědět na otázku proč Filharmonie, potom třeba najdeme i odpověď na to, jak a kdo.

Petr Fischer
Autor vede kulturní redakci ČT

FOTO: HN - MARTIN SVOZÍLEK