Petr Honzejk: Velkorysost za 270 miliard

Kdyby arcibiskup Dominik Duka už neudělal vůbec nic, o místo v historii nepřijde. Po sedmnácti letech se rozhodl ukončit tahanice o vlastnictví katedrály svatého Víta a přenechal ji státu. Byl jeho ústupek velkorysý, nebo pragmatický?

Argument pro pragmatismus: Zastánci práva církve na katedrálu dlouho tvrdili, že jinde by se spor vůbec nevedl. Dokládali to bonmotem, že čeština je jediným jazykem, který používá různé výrazy pro "církev" a "kostel". Jenže třeba ve Francii (církev i kostel : l´eglise) vlastní stát všechny církevní budovy postavené do roku 1905, kdy došlo k odluce církve od státu. Katedrála Notre Dame je přísně vzato státním objektem, stát hradí její opravy a údržbu. Vše k vzájemné spokojenosti.

Přitakáním francouzskému řešení se Duka vlastně zachoval jako manažer moderní firmy. Ty si už zřídka drží vlastní sídla, raději si je pronajímají. Říkají: Nepodnikáme ve správě nemovitostí, proč bychom se tím zatěžovali.

Argument pro velkorysost: Kdyby Duka nechal o vlastnictví katedrály rozhodnout Ústavní soud, nebylo by žádné řešení dobré. Pokud by konstituční tribunál potvrdil rozhodnutí Nejvyššího soudu, že katedrála patří státu, měl by verdikt bolševickou pachuť (Nejvyšší soud se opíral o vládní nařízení z roku 1954, podle kterého památka patří "všemu československému lidu") Pokud by naopak u Ústavního soudu vyhrála katolická církev, bylo by to smutné vítězství navzdory většině společnosti. Nedůvěra k církvím je v Česku olbřímí a stále roste. Před třemi lety jim podle CVVM nevěřilo 55 procent respondentů. Letos to bylo už 64 procent. Pokud něco může toto jiráskovsko-brownovské paradigma podezřívavosti změnit, je to právě velkorysost, kterou projevil Dominik Duka.

A tady někde se teze a antiteze možná protínají: Stát církvím stále dluží zhruba 270 miliard korun. A bez změny nálady ve společnosti dluh jen tak nesplatí.