Stanislav Komárek: Člověk - to zní hrdě?

Parafráze známého výroku Peškova-Gorkého ukazuje bojovně odhodlanou a optimistickou náladu počátku dvacátého století. Celá pravda má ovšem jaksi dva konce. "Člověk je ze všech tvorů ten nejubožejší," říkávala moje babička, netušíc, že vlastně opakuje teze antických a středověkých myslitelů.

A vskutku: vidíme-li, jak jednodenní kuřátko suverénně hledá a zobe potravu a kůzle téhož věku následuje matku kozu po horské stezce, připomene se nám naše předlouhé, nehybné, bezzubě uslintané rané dětství - a v posledku i podobné stáří - nestačíme-li zemřít včas.

Jsme v zásadě háklivé, tropické, bezsrsté bytosti, které si musejí v mírném pásu pracně šít oděvy a stavět a temperovat domy a jimž je bez dodatečné ochrany každé trnité křoví obrovskou překážkou. I naše úsměšek budící zoubky a drápky, dostačující tak k přemožení a zadávení sysla, naženou hrůzu věru málokomu.

Je jistě pravda, že bychom jako specialisté na nespecializaci vyhráli jakýsi mezidruhový pětiboj v běhu, šplhu, skoku, potápění a plavání pod vodou. Také by se záhy ukázalo, že v extrémních podmínkách vydržíme zacházení, které by většina jiných živočichů nesnesla, ba i naše mláďata přežívají výchovný proces, který by umořil většinu jiných.

Mnoho se nezměnilo ani na biblických prokletích - stále se rodíme v bolestech u jiných savců nebývalých, zapříčiněných kombinací velké hlavy a pánve uzpůsobené k pohybu na dvou nohách, dobývání chleba v potu tváře se sice pro většinu populace změnilo v sezení u monitoru, ale obzvláštní zábava to není podnes.

To, co jsme teď my...

Není jistě pochyb, že se za poslední dvě století průměrný lidský úděl jistě ulehčil a zlepšil - už dávno nevíme, co je hlad, většina infekčních nemocí je eradikována a v drtivé většině se dožíváme stařeckého věku. Internet podepírá naši chabnoucí paměť, letadla nás přenášejí přes půl globu.

Změnila se však lidská sudba ve své nejvnitřnější podstatě, nebo se jedná o drobné kosmetické úpravy na veleprůšvihu, jehož hloubku si za běžných okolností vůbec nepřipouštíme? Není třeba si hrát na barokního kazatele, abychom lidskou bídu, byť nikoli tu finanční, viděli v jasných barvách.

Pozdně středověké rytiny, zobrazující úděl smrtelníků, kteří dnešního dne provozují freje a taneční skoky a zítra už jsou pokryti boulemi dýmějového moru, se od dnešní reality liší jen tím, že tenkrát vše mohlo trvat mnohem kratší dobu. Dnes skáčeme a užíváme několik dekád, nežli nás náš tumor či Alzheimer dostihnou.

I při největší bedlivosti a nejbenevolentnější výchově začíná lidský život pláčem a dětství je plné bolístek a frustrací, podobně jako potom stáří. Jiné oblíbené středověké výtvarné téma - pomíjivost světských věcí - ukazovalo v typickém případě metamorfózu děťátka-holčičky přes krásnou dívku a ženu v bezzubou svrasklou stařenu se svislými prsy. I zubní náhrady, plastické operace a příčesky tu pomohou běh světa kašírovat jen trochu.

...budete i vy

Toho všeho se naše civilizace děsí, bojí se stárnout a pro jistotu o celém fenoménu ani nemluví. Dnes se ještě handrkujeme a můžeme si servat hrdla o peníze, moc či "principy", zítra už nás povezou na operační či pitevní stůl.

To, co z nás v posledku zbývá, už opravdu nadchne jen červy, často jediné bytosti, jimž za svého pobytu na zemi uděláme upřímnou radost - i tenhle drobný dárek dnes kremací většinou obcházíme.

Namísto někdejší neužitečné vojenské služby bych nicméně doporučoval pro všechnu mládež zavést povinnou roční službu civilní v nemocnicích a starobincích. Už proto, aby viděli, že člověk není jen krásný rozesmátý konzument na billboardech.

Stanislav Komárek
Autor je biolog a filozof