Petr Fischer: Zoufalé odcházení ministra Riedlbaucha

Loučení s ministrem kultury Václavem Riedlbauchem má hořkou příchuť. Muž, který začínal ve vládě s čunkovským heslem "nedělám politiku, řeším problémy", odchází s potřísněným štítem důvěry, z něhož vystupuje motto: "vytvářel problémy, dělal politiku".

Původně oblíbenec kulturníků, kteří v naději na lepší příští dokázali velkoryse přehlédnout ministrovo faux pas z doby kolem 17. listopadu 1989, si zkazil pověst až v závěru. Stačilo málo: jmenovat, a nejmenovat šéfa důležité instituce.

Zanesené vody kulturní

V prvním případě (Václav Kasík - Česká filharmonie) bez výběrového řízení, libovolně a v rozporu s předchozími sliby; ve druhém (Národní galerie) po připravovaném výběrovém řízení.

Odklad jmenování nástupce Milana Knížáka vysvětlil Riedlbauch tím, že by nový ministr kultury mohl vše zrušit a práce, kterou odvedla výběrová komise, by přišla vniveč. Václava Kasíka nový ministr odvolat nemůže, zejména když narozdíl od kandidátů na ředitele NG neprošel výběrovým sítem? Nemá to logiku, je jasné, že za oběma podivnými akcemi se skrývají jiné důvody, a jaké jiné, ne-li politické? A tak místo aby po ministrovi zůstal čistý stůl, zbyly po něm dvě neprůhledné kauzy, jež budou dál zbytečně kalit beztak zanesené kulturní vody.

Kasíkův případ je průhlednější. Václav Kasík je v oblasti managementu významné hudební instituce, jakou je Česká filharmonie, tak viditelně nekompetentní, že není třeba dál argumentovat. Takovou volbu nelze vysvětlit jinak, než že Kasík buď dostal odměnu za předchozí politické služby (takový byl už PR post na pražském magistrátu), nebo ho ministr Riedlbauch využil k osobní hře. Ředitel Kasík se z nekompetence usvědčuje především sám. Ani měsíc po jmenování se neobtěžoval cokoliv sdělit o svých plánech, konceptech či úvahách na téma Česká filharmonie! Není co dodat.

U výběrového řízení na ředitele Národní galerie jsou okolnosti složitější. Ministr chtěl, aby výběr ředitele měl odbornou váhu. V komisi seděli špičkoví odborníci, mimo jiné Klaus Albrecht Schröder, ředitel vídeňské Albertiny, nebo Peter Klaus Schuster, exředitel Národní galerie v Berlíně. Přesto ministr nevybral, ačkoliv času na výběr měl dost (rozhodlo se v polovině dubna) a doporučení bylo nakonec jasné.

Jenže jmenovat vítěze Jiřího Fajta by bylo politicky riskantní, neboť je známo, že si jdou s Milanem Knížátkem po krku, a to tak silně, že si hrozí žalobami. Kromě toho tu byl ministrův favorit Marek Pokorný.

Proto se Václav Riedlbauch vrátil k výsledkům z úvodní fáze výběru, v němž podle informací ze zákulisí měli oba favorité po pěti hlasech. Všichni zahraniční účastnici údajně jednotně hlasovali pro Pokorného. Přesto ministr Riedlbauch nerozhodl.

Noty, ale politické

Proč? Jaký to má smysl, chtěl-li od počátku v klidu najít Knížákova nástupce a byl-li Pokorný, který s Knížákem nevede veřejné spory, jeho protege?

Důvody mohou být dva: a) zevnitř i zvnějšku komise byl tlak na jmenování Fajta, který přece jen vyhrál, a ministr nechtěl riskovat skandál; b) po volbách ministr odkladem rozhodnutí vyšel vstříc politikům, kteří mají zájem na udržení Milana Knížáka ve funkci; ten se sice chystá odejít, ale chce to udělat, až on uzná za vhodné, a ne na základě narychlo svolaného konkursu.

Jakou hru Václav Riedlbauch hrál, se dozvíme až podle toho, v jaké funkci se po odchodu z vlády vynoří. Do té doby se dá všelijak spekulovat. O čem se spekulovat nedá, je to, že ministr zkazil důležitý konkurs, který se v tak prestižním obsazení asi už nikdy opakovat nebude. Ministr navíc nepochopil, že výběrová řízení se dělají proto, aby se pod dohledem veřejnosti vybral kandidát, který má nejen v hlavě tu nejlepší představu, ale který ji také bude umět prosadit. Národní galerie ani Česká filharmonie mu za takovou otevřenost nestála.

Petr Fischer
Autor vede kulturní redakci ČT