Tomáš Sedláček: Komu zvoní hrana?

Neptej se, zvoní tobě, odpověděl by James Donne, autor básničky, jejíž nadpis si půjčili Ernest Hemingway, BeeGees i Metallica. Příhodné je, že v šestém verši se v této souvislosti objevuje i samotná Evropa: "Žádný člověk není ostrovem, nikdo není sám pro sebe, každý je součástí pevniny, kusem země; jestliže moře spláchne kousek půdy, Evropy je méně."

Konec idylky a zpět na zem. Řecká krize je jen špičkou ledovce - ledovce evropského a koneckonců i amerického a japonského syndromu, chcete-li. Řecko se jen dříve dostalo tam, kam by vedla prodloužená trajektorie vývoje veřejných financí ve většině zemí. Včetně té naší.

Konečně to pochopilo aspoň Německo, Británie a snad i my - a ve všech těchto zemích je cítí silná snaha snížit zadlužení. Pokud tato krize byla zatím pro některé státy skoro smrtelná, ta příští - pokud se nezměníme - bude smrtelná již téměř jistě. Vysoký státní dluh je jen syndromem nemoci, nikoli její příčinou. Můžeme sice léčit syndromy (při mnoha nemocech se to tak dělá), ale státní dluh není primárním problémem. Nestačí ono proklamované "zastavení zadlužování", my musíme dluh snížit. Tedy zjednodušeně řečeno, nestačí nedělat deficity veřejných financí, my se musíme naučit vytvářet přebytky.

Až pomine memento mori

Kdo žije příliš dlouho na hraně, nesmí se divit, že se čas od času pořeže. A naše euroamerická civilizace na hraně žila příliš dlouho. A skoro by se dalo říci až příliš pohodlně.

Přestože jsme nejbohatší civilizací, co kdy na této planetě žila, trápí nás nedostatečnost. I při těch nejprudších tempech růstu jsme se dál zadlužovali. Trpíme jistým druhem schizofrenie: chceme malý stát, co se týče daní, ale velký, co se týče výdajů. Důsledek? Všude kam oko dohlédne samý přebytek, jen přebytek veřejných financí aby člověk pohledal.

Krize není vůbec za námi. Jen se přestěhovala z bank a velkých podniků na státy. Skončí, až když zaplatíme dluh, který z jejího titulu vznikl.

Imperativem minulých let byla maximalizace růstu. Nyní je na čase nastavit opačný kurz: mířit na přiměřený růst a snížení dluhu. Jinými slovy: cílit třeba na dvouprocentní růst HDP, a pokud některý rok vypadá na silnější růst, zbrzdit jej a pomocí restriktivní hospodářské politiky vytvořit přebytek, který bude věnován na snížení dluhu.

Prioritou hospodářské politiky v následujících dvaceti letech se musí stát snížení dluhu - a růst až na druhém místě. To, že je národ schopen takové politiky volit, koneckonců dokázaly i naše volby. Ale to jsme měli výhodu "řeckého strašidla", které reformní snaze pomohlo. Co až na tohle "memento mori" brzy opět zapomeneme?

Když cílujeme inflaci - občas ji přestřelíme, občas naopak - proč by to nešlo podobně i v případě růstu? V opačném případě nás čeká za nějakou dobu řecký scénář v tmavě modré (nebo tmavě červené) podobě. Času není nazbyt. Pokud bude mít pravice tendenci při prvních náznacích prudkého růstu HDP snižovat daně, je to podobný populismus, jakého se bude muset vyvarovat levice, která zas má tendenci zvyšovat náklady, když je z čeho rozdávat.

Highway to Hell

Občas, když jezdím autem, říkám si, že nejlepší způsob, jak přimět řidiče k tomu, aby jezdili opatrněji, by bylo některé vraky jejich předjezdců prostě neuklízet, nebo vraky po vyproštění osob umělecky ztvárnit. Uklizené silnice totiž vypadají tak pohodově a bezpečně, že klidně šlápnu na plyn. Silnice prostě je nebezpečné místo a tvářit se jinak, nepomáhá.

Veřejné finance jsou také nebezpečné, je to potenciální časovaná bomba hromadného ničení. Ne každé generaci se dostane řeckých (nebo maďarských) vraků, které po odklizení do finanční historie brzy upadnou v zapomnění. A tak zas šlápneme na dluhový plyn, ať do HDP duní... a hrana zvoní.

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB