Tomáš Sedláček: O dluzích a dětech ve stodole plné sena

Kdo jsi bez dluhu, hoď kamenem, mohli bychom parafrázovat Ježíšova slova. V novozákonní řečtině jsou totiž dluh a hřích synonyma. Jak příznačné, notabene právě v řečtině. Každopádně vidíme, že kameny na házení začínají s rozpaky mizet hned z více zemí Evropy.

Stalo se módou Řecku se posmívat za rozhazovačnou fiskální politiku. Což o to, Řekové si za to samozřejmě mohou sami, jenže se stačí porozhlédnout po ekonomice české a moravské - a hned se na mysl vtírají i slova o vytahování třísky z cizího oka a přehlížení trámu v tom vlastním...

Evropské země, ani mnoho států amerických - a také Japonsko - nedokáží hospodařit s veřejnými financemi. Zdají se být příliš mocným nástrojem, než aby politici při jejich správě dokázali odolat pokušením.

Co s tím? Jak důvěryhodně přesvědčit trhy, že se řecký scénář nebude opakovat? Odpouštět dluhy na téměř systematické bázi nemůže být úspěšnou dlouhodobou strategií.

Přeskoč stát

Je několik způsobů, jak omezit možnost politiků se zadlužovat.

Varianta jedna: Německu se brzy deficitní hospodaření zakáže ústavou. Nevýhoda: občas se deficit hodí, třeba v případech krize. A mimochodem, pokud se zrovna Německo - které bohužel musí často financovat mnohé problémy jiných zemí - nebude moci čas od času zadlužit, budou budoucí krize mnohem hlubší nejen tam, ale i v Evropě. Deficit (ani dluh) není zlo, pokud se s ním umí zacházet - je prostě dobrým sluhou, ale šíleným pánem.

Varianta dvě: kolega Ondřej Schneider navrhuje "akademizaci" fiskální politiky - stejně jako se kdysi odpolitizovala politika monetární. Ani tuto politiku stát nezvládal a v státní režii vedl tisk peněz často k hyperinflacím. Po čase se tedy došlo k tomu, že se přesunul monopol na "tisk peněz" ze státu na nezávislé národní banky. Nevýhoda: rozhodovaní akademiků by beztak bylo politické a u fiskální politiky je to citlivější než u monetární.

Varianta tři: zůstaňme u příkladu monetární politiky, v jejímž rámci se rozhodování o penězích centralizovalo a skrze společnou měnu se o monetární politice rozhoduje na evropské úrovni. To samé (s přeskočením stádia "akademického") může čekat i politiku fiskální v jisté formě krizového scénáře (pokud dojdou peníze na zachraňování "suverénních států"). "Fiskál" by se dělal na evropské úrovni a na úrovni regionů. Státní rovina by se přeskočila, protože se neosvědčila.

Tento implozivní scénář je dle mého soudu pravděpodobnější a výhodnější, než exploze eura, kterou by se nic neřešilo - státy by se dále vesele zadlužovaly.

Čtvrtou - za dané situace nejrozumnější - variantou je "fiskální autopilot" a radikální reforma paktu stability a růst. Součet růstu HDP a deficitu musí být konstantní - za časů růstu se budou dělat přebytky veřejných financí - a deficity budou jen v dobách stagnací nebo recesí.

Pravidlo by nešlo porušit a zpřísnily by se sankční mechanismy, které by byly osobnější - za špatný management by platily pokuty vládní strany (nebo dokonce politici) ze svého. Trestány by nebyly státy (proč trestat celý stát, navíc s několikaletým zpožděním), ale ti, kteří špatně hospodařili. Tím by se deficitní pokušení značně snížilo. Z vlastního totiž krev teče.

Autopilot

Státní suverenita, ať už to v dnešním globalizovaném světě znamená cokoli, je sice možná pěkná věc, ale pokud jsme fiskální suverenitu všichni kolektivně zneužívali, je to suverenita škodná. Lepší je autopilot nebo předání otěží někomu, kdo je odolný vůči politickému pokušení.

Trvat na fiskální suverenitě nezodpovědných je jako obhajovat právo dítěte na suverénní zacházení se sirkami ve stodole plné přeschlého sena.

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB