Více než podkroví

Některé věci potřebují svůj čas. Kolikrát se zdá, že jsou už nenávratně ztraceny, protože to tak prostě osud či okolnost chtěly, ale ony se přitom jenom odmlčely, aby se mohly projevit v plné síle. Co se vleče, neuteče, uvědomil jsem si, když jsem se blíže seznámil s peripetiemi projektu architektů Hynka Holiše a Šárky Šochové Holišové, na jehož konci byl výjimečný dvoupodlažní byt v podkroví historického domu v centru Litoměřic.

Na prvním návrhu začali pracovat už v roce 2003. Z něj ale záhy sešlo z osobních i ekonomických důvodů původního investora, který se rozhodl změnit funkční využití přestavovaných prostor a místo rodinného bydlení chtěl v podkroví vybudovat kanceláře. Architekti tedy návrh předělali a vše směřovalo ke zdárnému konci, dokonce už byl vybrán dodavatel stavebních prací. Jenže se ukázalo, že ani na realizaci tohoto nápadu není dostatek financí. Projekt na několik let "usnul" a už to vypadalo, že to tak i zůstane - není to nic neobvyklého, protože ne vše, co i ten sebelepší architekt vymyslí, je také uskutečněno (poměr realizací vůči nenaplněným projektům bývá v průměru jedna ku deseti). Ve správnou chvíli přišel mladší bratr iniciátora rekonstrukce a rozhodl se, že by měl zájem vrátit se k prvotnímu záměru: velkorysému městskému podkrovnímu bytu pro dvojici mladých lidí. Po sedmi letech se povedlo projekt dotáhnout do úspěšného finále.

Umění dávného tesaře

Manželský pár architektů - šlo o jejich premiérovou zakázku ve společném studiu - osvědčil potřebnou dávku pokory, která jim umožnila skloubit staré s novým, ryze současným. Když poprvé dům navštívili, všimli si nádherných dřevěných krovů, pocházejících z poloviny devatenáctého století. Střechu držela celá soustava žeber, která byla poskládána tak, že tvořila bezmála výtvarnou kompozici. Těžko říci, jestli to kdysi tesař takto zamýšlel, ale ať už to bylo jakkoliv, podal - z dnešního pohledu - výkon hodný umělce.

"Krovy jsou z dokonale vyzrálého dřeva a tak zajímavě řešeny, že jsme měli hned jasno - budou hlavním tématem bytu," poznamenává architekt Hynek Holiš. "Prostor kolem nich jsme se rozhodli jenom čistit a zjednodušovat, aby mohly vyniknout. Z této souvislosti vycházela také jednoduchá koncepce materiálů v interiéru: dřevěná palubová podlaha a čistě bílé stěny."

Protože je dům historickou stavbou a zapsanou nemovitou kulturní památkou, daly se očekávat potíže s tím, jak někdejší uzavřenou půdu otevřít a prosvítit přirozeným světlem. Nastal boj o střešní okna směřující do dvora, a nikoliv do ulice, kde by mohly vizuálně narušovat původní charakter střechy. Nejprve to vypadalo jako značně neprůchodné jednání, protože úředníci památkové péče několik samostatných oken zásadně odmítali. Dokonce byl vznesen výstřední argument, že by mohly vadit z leteckého pohledu. Když se už schylovalo k tomu, že podkroví zůstane odkázáno z velké míry na umělé osvětlení, architekti se dozvěděli, že dvě nebo tři samostatná okna sice nepřicházejí v úvahu, ale pokud do střechy zapustí široké ateliérové okno určitého typu, tak to bude v pořádku. "Přitom na něco podobného jsme si ani nedovolili pomyslet," říká Šárka Holišová Šochová. "Bylo to kouzlo nechtěného. Pásové okno pak dokonale prosvětlilo hlavní obytný prostor."

Pružné uspořádání

Když architekti promýšleli uspořádání dvoupodlažního bytu podle jednotlivých obytných zón, měli na zřeteli, aby nebylo definitivní a neměnné, ale mohlo se přizpůsobovat potřebám mladé rodiny, která se s velkou pravděpodobností bude postupně rozrůstat. Do spodního podlaží vetkli ložnici, pracovnu a sociální zařízení, přičemž se počítalo s tím, že v případě nutnosti se pracovna může přeměnit v dětský pokoj nebo také v místnost pro hosty.

Podobně pružná je náplň horního poschodí, které je s "přízemím" propojeno částečně otevřeným stropem, čímž dostal byt neobvyklou hloubku, jakou bychom od podkroví neočekávali. Patro má zatím "univerzální odpočinkovou" funkci, nachází se v něm sauna s venkovní sprchou, odkud je impozantní výhled jak na městskou střešní krajinu, tak na ostré vrcholky kdysi sopečného Českého středohoří. Bez větších problémů se ovšem může změnit na hernu se dvěma pokoji. Záleží jenom na tom, jak se budou rodinné poměry vyvíjet.

Interiér se vyznačuje jednoduchostí a přehledností. Zdá se, že v něm není nic navíc a každý se v něm snadno orientuje. Je určen především předivem krovů a také vertikálními trelážemi, které nenápadně oddělují obývací pokoj od kuchyně i horního patra. Tyto štíhlé na bílo natřené dřevěné tyče jsou poloprůhledné, takže člověk neustále vnímá prostor bytu v jeho celistvosti. Vedle starobylých dřevěných prvků působí bělostné treláže jako jejich kontrastní protipól nebo minimalistická kompozice. Svorník minulosti se současností, který dává interiéru výrazný řád.

Vybavení bytu se muselo převážně zhotovit přesně na míru, aby odpovídalo netradičně utvářenému prostředí. Vznikly vestavěné skříně, kuchyňská linka, postel, ale hlavně rozložitá "sedačka", která dokonale odpovídá místu pod střešním pásovým oknem.

"Snažíme se projekty dotahovat až do konce, takže nekončíme odevzdáním návrhu, ale jdeme s klientem celou cestu," vysvětluje Šárka Holišová Šochová. Začínala v ateliéru Markéty Cajthalmové, nejvýznamnější české architektky pohybující se v oblasti projektování rodinných domů. Právě u ní si osvojila, jak hodně záleží na zvládnutí nejmenších detailů. Všechno začíná už tím, jakou klikou otevřeme dveře. Aniž bychom si to přímo uvědomili, udává se tak tónina, v jaké budeme v příštích chvílích vnímat dům, do něhož vstupujeme a který postupně objevujeme.

Nápady pana domácího

Rekonstrukce či přestavby jsou po technické stránce obecně obtížnější a složitější než novostavby, protože architekt nikdy nemůže vědět, na jaká úskalí v původním prostoru narazí. Těžko se dá předem odhadnout, jak budou jednotlivé vrstvy stabilní a do jaké míry se bude muset bourat, zpevňovat, vyztužovat, nahrazovat. Proto se také špatně stanovují stavební náklady. Pokud je architekt není schopen dostatečně přesně určit, může klienta čekat jejich nepříjemné navýšení - o padesát, někdy o sto procent. "Rozpočet zásadně držíme v normálních kolejích, cítíme zodpovědnost vůči investorům - aby nevykrváceli a pak nedošlo k zastavení stavby. Proto od začátku říkáme, co to bude stát. Považujeme to za naprosto normální přístup," konstatuje Hynek Holiš.

Oba architekti si pochvalují spolupráci se stavebníkem bytu, který měl spoustu nápadů. "Dá se říct, že řešení je společné. To není zdvořilostní fráze! Jeho názory nebo připomínky se ukázaly jako velmi nosné, a proto pro nás byly inspirativní. Můžeme jej pokládat za rovnocenného spoluautora projektu."

Návrh by měl vždy odrážet charakter a potřeby lidí, pro něž je určen a kteří budou dům užívat. Dobrý architekt by neměl být jenom vizionářem, který chce dosáhnout naplnění svého projektu, ale měl by být také vnímavý psycholog. Pokud se nedokáže vcítit do života lidí, kteří si jej najali, postaví si sice možná pomník, ale zpronevěří se svému poslání. Nejlepší vůbec je, když se podaří zhmotnit takovou architekturu, která se svým výrazem dostává napřed a zároveň se v ní příjemně žije. To první se pozná až za nějakou dobu, to druhé okamžitě - nechce se vám z ní ven.

Dvoupodlažní podkrovní byt

Autoři: Hynek Holiš, Šárka Holišová Šochová
Místo: Litoměřice
Projekt: 2003-2004, 2009
Realizace: 2009-2010
Podlahová plocha: 215 m2

Holiš + Šochová architekti

Hynek Holiš (* 1974)
vystudoval architekturu na brněnském Vysokém učení technickém a absolvoval stáž na univerzitě v britském Brightonu. Praxi získal v Atelieru Brno, D3A a A-LT.

Šárka Šochová Holišová (* 1974)
vystudovala architekturu na VUT v Brně, potom pracovala v pražské kanceláři Markéty Cajthamlové (1999-2005). V letech 2005-2007 měla vlastní praxi. V roce 2007 založila spolu s manželem Hynkem Holišem studio Holiš + Šochová architekti
(www.hsarchitekti.cz).

Foto Tomáš Balej: Hlavním architektonickým tématem bytu se staly dřevěné krovy z poloviny devatenáctého století. Architekti je očistili a povýšili na výtvarný prvek, s nímž vedou dialog moderní treláže - bělostné vertikální tyče jemně členící interiér. Malá terasa umožňuje bezprostřední kontakt s venkovním prostředím. Nabízí pohled na litoměřické střechy. Krovy, dřevěná palubová podlaha, bílé stěny. Čisté materiály, dostatek světla. Obývací pokoj je pojat jako otevřený prostor, jemuž dominují pásové střešní okno a veliká sedací souprava navržená architekty na míru. Podobně "nekonfekční" je kuchyň, která bezprostředně navazuje na obývák. Obě rozdílné funkční zóny vymezují treláže. Je to jednoduchý, ale velmi působivý přístup, díky němuž nebylo nutné budovat hmotné přepážky, nebo dokonce zdi.