Podivná událost nad Sibiří

Země se zatřásla tak, že jsme se nemohli postavit na nohy. Zadul strašlivý vítr a serval potah stanu. Najednou se udělalo jasné světlo, vichr hučel a ozývala se střelba, jako když se na jaře na řece hnou ledy. Oheň byl všude kolem... a pak už nebyl les a krajina vypadala jinak, než jakou jsme znali..." Tak událost, k níž došlo 30. června 1908 v povodí sibiřské řeky Podkamenná Tunguzka, popsala ruským vědcům žena Akulina z místního kmene Evenků. Stan její rodiny se přitom osudného dne nacházel desítky kilometrů od místa, kam udeřila podivná síla z nebe. Co to vlastně bylo?

Meteorit, kometa, kosmická loď mimozemšťanů, jaderný výbuch, laserový paprsek, srážka s miniaturní černou dírou, kus antihmoty, zemní plyn..., to všechno mělo explozi způsobit. Ke každé z těchto hypotéz je však možné najít nějaké to "ale".

"Je neomluvitelné, jak lhostejně přijal civilizovaný svět snad největší a nejzáhadnější explozi, k jaké kdy na Zemi došlo," napsal britský spisovatel Arthur C. Clarke.

Předehra ke katastrofě

Oficiální vědci mají o původu výbuchu jasno, pohříchu však každý trochu jinak. Zatímco podle jedněch jej způsobil meteorit, podle druhých to bylo jádro komety. Čas od času získají navrch příznivci meteoritu, pak je zase převálcují zastánci druhého vysvětlení, a tak to jde pořád dokola. Ani jedni, ani druzí ale nedokážou přesvědčivě vysvětlit některé podivné okolnosti tunguzské události. A zdaleka nejde jen o znepokojující skutečnost, že se v epicentru nenašla ani stopa po kosmickém tělese a dokonce ani kráter, který by se na místě tak silného výbuchu dal očekávat.

Meteorické ani kometární hypotéze neodpovídá především to, že neobvyklé jevy byly zaznamenány dlouho před výbuchem. Už v dubnu začali šamani mezi kočovnými Evenky kolem Tunguzky šířit zprávy o tom, že tu dojde k jakési katastrofě, a že je tedy třeba kraj opustit. I díky tomu nedošlo ke ztrátám na životech. V květnu náhle zesílila sopečná činnost vulkánů na různých místech planety. Od 23. června se nad velkou částí Ruska začala objevovat neobvyklá svítící oblaka a seizmografy tu zaznamenaly sílící podzemní aktivitu. Od 27. června pozoroval kielský profesor L. Weber podivné anomálie geomagnetického pole, které se pak opakovaly každý den ve stejnou hodinu až do okamžiku exploze. V noci 29. června se objevila neobvykle silná polární záře nad Alpami a na dalších místech vzdálených od polárních krajin. Nad Sibiří se v oblasti, kde později došlo k výbuchu, už několik dní udržovala překvapivě stabilní tlaková výše s pěkným počasím, zatímco všude kolem bylo zataženo.

Křižující povětroň

Podle záznamů seizmografů došlo k explozi v 0 hodin 13 minut světového času. Její sílu později vědci odhadli na ekvivalent 10 až 40 megatun TNT, což bylo přibližně tisíckrát více, než měla hirošimská puma. Geofyzikální stanice v Irkutsku tehdy zaznamenala výkyvy magnetického pole, jaké tehdejší vědci ještě nikdy předtím neviděli. Zato o půl století je spatřili znovu - právě při testech termojaderných zbraní...

Později ruští vědci shromáždili několik stovek svědeckých výpovědí z rozsáhlé oblasti kolem epicentra. Výsledky byly více než podivné: těleso řítící se oblohou viděli lidé desítky až stovky kilometrů východně, jižně, ale i západně od místa výbuchu. Všude letěl objekt jiným směrem - vždy ale mířil k Podkamenné Tunguzce. Existují jen dvě možná vysvětlení: buď bylo těles víc a padala do stejného bodu, anebo byl objekt jeden a za letu manévroval. Ani komety, ani meteority však nic takového obvykle nedělají.

Ale nejen to. V archivech Irkutské univerzity se našly záznamy výkyvů geomagnetického pole po výbuchu, které se nepodobají žádnému přírodnímu jevu. Zato se jejich průběh nápadně podobá oscilacím, k nimž o půl století později docházelo po explozích pokusných termojaderných bomb.

Divné věci se děly i po explozi. Podle záznamů meteorologických stanic tlaková vlna oběhla Zemi třikrát a následující noci byly tak jasné, že se venku dalo číst. Jenže Sibiř byla daleko a svět měl jiné starosti. První expedice se do povodí Podkamenné Tunguzky dostala až o 19 let později.

Obří motýl

"To, co se před námi rozkládalo, překonalo naše nejdivočejší očekávání," zapsal si 23. dubna 1927 do deníku geolog Leonid Kulik, vůdce první výpravy na místo katastrofy. Na místě totiž nebyl žádný kráter, jen kmeny pokácených a místy ohořelých stromů. Pokrývaly oblast, jejíž hranice měly tvar motýla s rozevřenými křídly a zabíraly plochu neuvěřitelných 2100 čtverečních kilometrů. Pro srovnání: Praha má výměru jen necelých 500 čtverečních kilometrů, Londýn 1700 čtverečních kilometrů...

Kulik věřil, že meteorit leží v bahně pod povrchem, a zbytek života zasvětil jeho hledání. Marně. Žádné kamení z vesmíru se nepodařilo najít dodnes, přestože od té doby lokalitu zkoumaly desítky dobře vybavených expedic. Našly se pouze zvýšené koncentrace mikroskopických částeček kosmického původu, které však s událostí z roku 1908 nemusely mít nic společného.

Od té doby astronomové vymýšlejí nejrůznější hypotézy snažící se vysvětlit, jak něco může zničit tak velký kus země, a přitom se doslova vypařit. I ty sebedůmyslnější ale neodpovídají na otázku, proč jiná kosmická tělesa krátery obvykle zanechávají - a už vůbec se nezabývají netypickými doprovodnými jevy exploze. "Nevíme, proč tunguzský výbuch způsobil zvýšení magnetismu půd na ploše o rozloze skoro tří tisíc pěti set kilometrů," uvedl například profesor Nikolaj Vasiljev v knize Borise Vronského Tajemství tunguzského meteoritu. Skutečně nevíme?

Tajemný kráter Patom

Není to tak docela pravda. Mnoho efektů tunguzské události by šlo celkem dobře vysvětlit termojadernou explozí. Jenže s tím nechtějí seriózní vědci mít nic společného. Hypotéza, podle níž roku 1908 nad Sibiří explodovala mimozemská kosmická loď s termojaderným pohonem, sice získala širokou popularitu mezi laiky, ve vědecké obci však příliš mnoho pochopení nenašla. Stejně málo uznání se dostalo tvrzení ruského geologa Jurije Olchovatova, že u Podkamenné Tunguzky došlo k nějakému dosud neznámému geologickému jevu.

Někteří nadšenci věří, že definitivní rozřešení by mohl přinést průzkum mnohem větší oblasti Sibiře. Existují totiž staré zprávy, podle nichž v roce 1908 vznikly další dva velké polomy také ve vzdálenosti sto až dvě stě kilometrů západně od epicentra. Ale nejen to.

Když prodloužíme osu "motýla", kterého nakreslil lesní polom v místě výbuchu naopak směrem východním, po 700 kilometrech narazíme na místo, kde leží záhadný útvar známý jako kráter Patom. Byl objeven teprve v 60. letech a nepochybně vznikl velmi nedávno, protože se v něm dosud neuchytila vegetace. Má tvar typického strmého sopečného kužele s výškou 20 a průměrem okolo 200 metrů, ale je vytvořen z nesopečných hornin. Magnetometrická měření bezpečně prokázala, že hluboko pod kráterem je v zemi ukryt velký kovový předmět.

Je to meteorit? Nebo dokonce trosky kosmické lodi?

V místě, kterému domorodí Jakuti říkají Hnízdo ohnivého orla, se už vystřídalo několik expedic, na dopravení vrtné soupravy do pustiny jim však chyběly prostředky. A tak zbyly jen dohady.

"Nevím, jestli to je meteorit, nebo kosmický koráb, ale něco tam určitě je," prohlásil mineralog Alexandr Dimitrijev z Irkutské státní technické univerzity. "Myslím, že máme co do činění s meteoritem - ale s meteoritem, jaký věda zatím nezná. Musel by být extrémně odolný, aby zůstal vcelku i po strašlivém nárazu do země a pak ještě neporušený pronikl do tak velké hloubky."

Místo rozluštění jedné záhady tedy Patom nastolil jen další otazníky - ale to je ve vědě běžné. Badatele zkoumající tunguzskou událost může utěšovat alespoň to, že i když ani tentokrát nenašli meteorit, mají už alespoň kráter.

Repro archiv autora: Geolog Leonid Kulik přivedl první výpravu do míst tunguzské katastrofy až devatenáct let po události. I po tak dlouhé době byl následky záhadné exploze ohromen. Členové Kulikovy expedice, chráněni před mračny komárů maskami ze síťoviny, pátrali v pustém povodí řeky Podkamenná Tunguzka po spadlém meteoritu. Marně.